[Recenze České sklo]
Už několik románů převážně s historickými náměty napsal sedmapadesátiletý Marek Toman. Ten nejnovější nazvaný České sklo ale věnoval současnému tématu, a ještě jej situoval do prostředí české diplomacie, v němž se coby zaměstnanec ministerstva zahraničí pohybuje několik desítek let.
Antihrdinou prózy, kterou vydalo nakladatelství Akropolis, je okouzlující vtipný oportunista: český velvyslanec v Estonsku. Plynule se kdysi dokázal přesunout z jednoho režimu do druhého, protože zná všechny fígle, a především lidskou povahu. Teď se jeho obětí stává kolega: mladý diplomat Michal Tyrš, muž “křehký jako sklo”, jak ho nadřízený s oblibou nazývá.
Spojení diplomacie a krásné literatury není až tak ojedinělé. Polský držitel Nobelovy ceny za literaturu Czesław Miłosz působil coby kulturní atašé v USA a Paříži, mexický laureát téhož ocenění Octavio Paz měl také diplomatickou kariéru. Stejně jako existovali romanopisci pracující v tajných službách, namátkou John le Carré nebo Graham Greene. Podobně jako on nebo z českých autorů třeba Egon Hostovský dokáže Marek Toman přesně popsat formalistické a hierarchické absurdity s kafkovskými rysy, které se v podobném prostředí vyskytují a s nimiž se člověk musí popasovat, pokud právě není křehký jako sklo.
Román se odehrává poté, co v estonském Tallinnu došlo k tragickému úmrtí. Vyprávěn je formou velvyslancova monologu adresovaného psycholožce, jejíž odpovědi ale čteme jen zprostředkovaně.
Příběh sledujeme od chvíle, kdy velvyslancův zástupce Tyrš poprvé vyjíždí na zahraniční misi s manželkou a třemi dětmi. Kniha však nepojednává pouze o nejrůznějších nástrahách v životě slušného, avšak neotrkaného diplomata. Je to také přesná sonda do latentního českého rusofilství a jeho kořenů.
Autora, jenž současnost dosud příliš nereflektoval, téma zaujalo. Tím spíš, že když na onu náchylnost k ruským zájmům dříve upozorňoval, lidé mu nevěnovali pozornost.
“Do útoku Ruska na Ukrajinu tyhle moje úřednicko-diplomatické postřehy nikoho příliš nezajímaly. Jako by byly z jiného světa,” říká Toman, jenž působil mimo jiné v Tallinnu.
Často prý slýchal, že když si Rusové vzali Krym, možná jim opravdu nějak patří. Nebo že Vladimir Putin to, co říká, nemyslí úplně vážně. “Zatímco já měl s ruským myšlením a i jednáním právě ze světa diplomacie zcela jiné zkušenosti. Ruská invaze na Ukrajinu pro mě byla silným impulzem o těchto věcech napsat,” dodává.
V knize asi poměrně přesně vykresluje atmosféru na malé české ambasádě v Estonsku, kterou poznáváme spolu s tím, jak se tam Tyršova rodina zabydluje.
Čtenáři ale nejvíc utkví postava neodolatelného, třeskutě vtipného, protřelého velvyslance. Je to klasický alfa samec v nejlepších letech a u moci. Stihl zářnou kariéru za minulého i stávajícího režimu, stejně jako výměnu poněkud “zastaralé” manželky Haničky jedna za Haničku dvě, a dokonce i nabídku tělesného sblížení mladé manželce svého podřízeného.
Jediné, co tento muž nechápe, je doba, která se přece jenom mění, i když si to lidé jako on nepřipouští.
Podle jejich zkušeností se přece za všech režimů hraje podle stejných, oportunistických pravidel moci. A pokud velvyslanec nabídne ženě svou náruč, je absolutním nepochopením životní šance, pokud jej ona odmítne, což se v knize stane. “A čeho tím dosáhla? Tím trestním oznámením na mě a na ministerstvo? Nemůže sehnat práci a ti její parchanti chodí do nějaké zavšivené základky na Jižáku. Husa. Takhle si šlapat po štěstí,” nadává pak velvyslanec.
Ten ale nemá přehnaný zájem jen o ženy, jde také o velkého rusofila. “Může být, že patříme do rodiny západních demokracií, že jsme hodnotově na stejné lodi. Ale co emocionálně? Neměli bychom zapomínat, že jsme Slované,” argumentuje.
Čeští autoři se do aktuálních námětů až tak často nepouští. Marek Toman, jenž do prostředí diplomacie situoval už historický román Chvála oportunismu zpracovávající mimo jiné smrt Jana Masaryka, to zvládl s vtipem a nadhledem, přestože z dramatického závěru lehce mrazí. I to, co by se ještě před pěti lety mohlo někomu jevit jako lehce přitažené za vlasy, ale po ruské invazi na Ukrajinu absurdně bohužel nevypadá.
Jako varování před lidmi, v nichž západní styl života, vzdělání či hodnoty vyvolávají spíše úzkost z vlastní méněcennosti než inspiraci, je České sklo nejen aktuální, ale také univerzální.