Po Homérovi už nikdo nevěřil, že je Země placka, píše Simon Garfield v knize Prstem po mapě
[Recenze Prstem po mapě]
Kniha Simona Garfielda Prstem po mapě: Proč svět vypadá tak, jak vypadá, která vyšla česky v nakladatelství Akropolis, má ambici vysvětlit laikovi, co to je mapa, jak se mapy rodily a jak skrz ně nahlížíme svět. Autor v ní čtenářům velmi vkusně zprostředkovává to nejlepší ze vzdělávací tradice BBC, kde ostatně několik let působil.
Mapy jsou stejně zvláštní a fascinující jako zrcadla, labyrinty a encyklopedie. Lze v nich strávit nekonečné hodiny, jen tak bloumat, prozkoumávat a objevovat, ale taky se v nich lze velmi lehce ztratit.
Není divu, že přitahovaly literární hračičky, jakými byli Jorge Luis Borges nebo Umberto Eco. Do tohoto fascinujícího světa zavádí laického čtenáře i britský žurnalista Simon Garfield v knize Prstem po mapě.
Garfield se proslavil poutavými, čtenářsky velmi přístupnými výlety do různých oblastí lidského vědění. V Británii měla velký úspěch kniha Tohle je můj font o tisku a vývoji tištěného písma, předtím získal cenu za knižní reportáž o nástupu AIDS Konec nevinnosti: Británie v době AIDS.
Prstem po mapě není žádná učebnice kartografie, naopak, její ambicí je oslovit ty, kteří by po odborné knize nesáhli. Ano, Garfieldovo vyprávění je často zjednodušující, místy možná povrchní, nicméně autor má podmanivý styl a míru informací dokáže přesně dávkovat tak, že čtenář se v textu neztratí.
Silnou stránkou všech Garfieldových knih je anekdotický styl. Předkládá mozaiky drobných osobních příběhů, které umožňují udržet v paměti zajímavé detaily. Garfield postupuje více či méně chronologicky, takže je logické, že z nejranějšího období moc zajímavých příběhů nenabídne. Přesto čtenáře poučí o překvapujících nebo zarážejících faktech.
Jedním z nich je připomínka matematicko-astronomických vědomostí antické civilizace a schopnost jejích učenců přiblížit se našim „objektivním“ znalostem velmi primitivními prostředky. Dalším je vyvrácení populárních mýtů, třeba toho o ploché Zemi. Garfield přesvědčivě ukazuje, že po Homérovi tomuto nesmyslu vážně nikdo nevěřil.
Nejvděčnější jsou ty kapitoly, v nichž se Garfield dotýká věcí fantastických nebo spekulativních.
Skvělá je pasáž o umělecky skvostném podvrhu vikingské mapy, jež měla dokládat objevení Severní Ameriky Vikingy dávno před Kolumbem. Světa Umberta Eca se pak dotkne, když narazí na mapy středověké. Najednou se objevují území, která obývají bájní tvorové a na něž se odváží vkročit málokdo.
Garfieldova ambice je osvětlit, co to je mapa, jak se mapy rodily a jak nahlížíme svět, ale také uchopit mapu jako způsob myšlení o tom, kdo jsme, kde jsme, kam jdeme a jak se to s námi má. Autor to dělá velmi vkusně a čtenářům zprostředkovává to nejlepší ze vzdělávací tradice BBC, kde ostatně několik let působil.
Mapy člověku umožňují cestovat v prostoru, aniž by opustil pohodlí obývacích pokojů. Na druhou stranu ho vracejí k sobě samému. Ukazují, kde žijeme, jak si stojíme a jak nevýznamné naše postavení je. Simon Garfield jako nadšený laik dokázal ostatním laikům zprostředkovat úžas nad něčím, co všechny lidské bytosti dalece přesahuje.
