Stará cesta a posmrtný rukopis. Bondyho poslední próza parafrázuje čínskou filozofii
[Recenze Dlouhé ucho]
Jako filozofická road movie se smrtí v patách by se dala charakterizovat novela Egona Bondyho nazvaná Dlouhé ucho. Vyšla teď 23 let poté, co byla napsána, a jejím hlavním protagonistou je starý čínský filozof Lao-c’.
Samotný fakt, že se nám dostává do rukou dílo autora, který zemřel před 13 lety, a dramatický příběh o ztraceném a znovunalezeném opisu nečitelného rukopisu, kdysi už chystaného k vydání, by neměl zastřít obsah Bondyho poslední dokončené práce.
Psal ji v roce 1997 ve svém bratislavském azylu. Legenda o tom, jak Lao-c’ na sklonku života odchází do bezdomoví, mohla s autorovým nitrem v lecčem rezonovat. Také Egon Bondy “musel” odejít za hranice, byť za tím stál mimo jiné fakt, že se provalila jeho někdejší vstřícnost vůči Státní bezpečnosti a potvrdila se jeho pověstná žvanivost u výslechů.
V devadesátých letech se tak už Bondy v Česku necítil plně doma a přestěhoval se, aby v Bratislavě našel lidi, kteří mu opět naslouchali.
Dlouhé ucho odvrhne své výsadní postavení u dvora a hodlá splynout s Cestou. Má svého buvola, na jehož hřbetě cestuje, a Devátou, dívku, kterou našel kdesi v gubernii. Příznačným momentem je chvíle, kdy filozof opouští hranice říše středu a lidé v pohraničí náhle hovoří slovensky. Tím chtěl Bondy podle editora svazku Martina Machovce vyjádřit dialekt říše Čchin, ale výsledek je rozpačitý, až úsměvný. Autor recenze si vybavuje jednu starou brakovou indiánku, kde rudoši mluvili chodsky. Takhle to zkrátka nefunguje.
Pasáže v novele o tom, že soukromé vlastnictví půdy nutně vede k úpadku a vykořisťování, lze zase připsat na vrub Bondyho hodnotovému přesvědčení. “Marxist levý”, jak sám sebe charakterizoval, je přesvědčeným zastáncem “občiny”, tedy společného vlastnictví výrobních prostředků, a jeho literární Devátá v touze po vlastním políčku zůstává nenapravitelně naivní. Škoda že čínský filozof žijící na přelomu šestého a pátého století před naším letopočtem jí nemohl poradit, jak úspěšně založit jednotné zemědělské družstvo.
Jiné pasáže jako by mohly být vyrovnáváním se či alespoň vysvětlením toho, jak se guru českého undergroundu choval v konfrontaci s komunistickou tajnou policií vůči svým vlasatým obdivovatelům a hlavně kolegům filozofům. Rozhodně je nepodržel, spíš naopak. Známe to ze základní knihy taoismu Tao te ťing: silné a tvrdé bude zlomeno, kdežto měkké a poddajné přetrvá. Bondy se k této maximě opakovaně vrací. Možná to platilo i u výslechů. Ale ty následky!
Podobné interpretace Dlouhého ucha jsou ovšem nutně oklešťující, Bondy nesepsal – nebo nesepsal jen – nějaký manifest či životopis v zastoupení. On vytvořil literaturu. Výsledkem je nahuštěný text, svěží parafráze klasické čínské filozofie. Je osvěžující si k dlouhým, několikastránkovým pasážím, v nichž Lao-c’ rozjímá o Cestě, vzít k ruce originál, tedy Tao te ťing.
Některé pasáže jsou doslovné, častěji Bondy parafrázuje a rozvíjí. Dělá to svou neopakovatelnou dikcí, ve které má stejně blízko k patosu jako k vulgaritě. Bezmála čtvrtstoletí starý příběh bez příběhu tak vhodně zapadá do dnes převládajícího stylu psaní beletrie.
Lao-c’ ví, že umírá. Přemítá o prožitém, o moudrosti, správě země, o marnosti chtění. I on měl kdysi kdesi rodinu, ale ta pro něj tématem není. Když přijme, že není žádné nahoře a dole, není pravda ani lež, může se “noc měnit v den a den v noc podle toho, jak stařec chtěl, podle toho, kam upřel mysl. Čas se posouval, jak bylo starci libo. Nemusel se namáhat vzpomínkami a byl chlapcem a nemusel spekulovat ani si nic vymýšlet a letěl jako jestřáb přehlížející široširou krajinu pod sebou. Nebylo mu třeba představ a cítil strach zajíce utíkajícího před liškou”.
Takhle Dlouhé ucho na sklonku svých dní přemítá a nestará se, kde najde jeho buvol píci a kde v prachu cest či nepohodlí skal sám ulehne na rohoži.
Je roztomilým paradoxem, že takové maličkosti autor neřeší, jídlo pro svého mistra ale ano. A zejména setkání s lidmi, v konfrontaci s nimiž může Lao-c’ uplatnit své poznání – ať to jsou obchodníci, prostý lid či potulní literáti. Nikde filozof na cestě nenajde pochopení, vyhrožují mu či se ho bojí, ale nikým není přijat a sám po tom snad už ani netouží.
Je sice oproštěný – a na poslední chvíli, než se ztratí ze světa, napíše nesmrtelný Tao te ťing -, ale zůstává sám a nepochopený. Autorovi lze jen zpětně přát, aby Dlouhé ucho opravdu nebylo zastřenou autobiografií.
Na závěr pochvala pro editora a největšího znalce českého literárního undergroundu Martina Machovce, který svazek příkladně připravil, a pro Filipa Tomáše, který ve svém nakladatelství Akropolis vydává Bondyho spisy. Hoši, děkujem! A pak že žádné nahoře neexistuje.
