Aluze 2/2007

[Recenze Vančurův vypravěč]

Vančurovo umění prózy pohledem Jana Mukařovského

Útlý svazeček, který vydalo pražské nakladatelství Akropolis, je podle slov editora Bohumila Svozila zřejmě poslední prací Jana Mukařovského (1891–1975), jež nebyla dosud publikována, a to ani časopisecky, ani knižně. Přitom Vančurův vypravěč, jak zní titul onoho útlého svazečku, plně zapadá do kontextu badatelova soustředěného zájmu o Vančurovu tvorbu, k níž se Mukařovský znovu a znovu vracel, aby objevoval její základní organizující principy a strukturní dominanty. Za každou studií, kterou Mukařovský o Vančurovi publikoval, prosvítá důsledně promyšlená koncepce, vědomí strukturních souvislostí nejen v rámci autorova díla, ale i v širším rámci české meziválečné prózy. Srovnatelnou pozornost, zůstaneme-li na poli tehdejší prozaické produkce, věnoval Mukařovský už jen Karlu Čapkovi. Proto může udivit, že jsme na vydání Vančurova vypravěče čekali tak dlouho. Pomineme-li spletité vnější okolnosti politicko-historické (před rokem 1989), pak dva relevantní důvody uvádí sám editor. Původně měla být studie zahrnuta do svazku Cestami poetiky a estetiky (Praha, Československý spisovatel 1971), ale podle Svozilova svědectví s tím Mukařovský nesouhlasil, neboť by to podle jeho – rozuměj: Mukařovského – názoru vedlo k přetížení knihy vančurovskou problematikou. Autor o své studii navíc soudil, „že je převážně materiálová, teprve utřiďující, a v tomto ohledu že má ještě daleko k definitivním závěrům“ (viz „Ediční doslov“, s. 67–68). Jakkoli se Bohumil Svozil a Květoslav Chvatík s tímto míněním neztotožňovali, rozhodnutí svého učitele respektovali.
Po pětatřiceti letech máme tedy konečně možnost do tohoto textu nahlédnout a doplnit jednu ze zřejmě již posledních mezer v díle klasika českého strukturalismu. Patrně první, čeho si čtenář vstupující do univerza studie všimne, je způsob jejího členění. Není hierarchicky dělena do kapitol či podkapitol, nýbrž je organizována jako lineární řada konkrétních pozorování, důsledně se opírajících o materii primárních textů. Každý postřeh, s nímž Mukařovský přichází, není výsledkem předcházející představy o zkoumaném textu, apriorní tezí, jež by měla být následně potvrzena, ale vyrůstá postupně na základě pečlivého čtení. Možná bychom tuto metodu mohli označit přívlastkem „filologická“, abychom konzervativními implikacemi uvedeného přívlastku jaksi předem vzdorovali lákavým svodům vtahovat strukturalismus do diskurzu současné teorie; nic proti tomu, samozřejmě, pokud se tak neděje za cenu zkreslování původních myšlenkových východisek, např. opomíjením domácí tradice, z níž bylo strukturalistické myšlení napájeno (srov. k tomu kupříkladu studie Olega Suse nebo Josefa Zumra). Absence složitější strukturace Mukařovského textu (respektive metatextu, abychom se odvolali na Genettovu typologii), enumerativnost a převaha statické deskripce by napovídala cosi o důvodech Mukařovského zdrženlivosti ohledně jeho publikování, jak vzpomíná Svozil. Je to bezpochyby studie přípravná, takzvaně materiálová, pouhý předstupeň případné vančurovské syntézy. Nicméně v mantinelech konstatovaného omezení si studie stojí víc než dobře. V současnosti, tj. v době až jednostranně kvantitativního posuzování vědecké práce, kdy jsou jako výsledek seriózního literárněvědného výzkumu prezentovány články bezmála žurnalistické úrovně, lze Mukařovského badatelskou poctivost a kritičnost, s níž přistupoval k vlastním výtvorům, sotva přecenit. Zároveň má recenzovaná studie mnohem větší hodnotu než jen hodnotu historickou, dokumentární. Má i svébytnou hodnotu poznávací, a to hned dvojnásobnou: zaprvé přináší řadu vynikajících postřehů, jež se týkají výstavby Vančurových próz; zadruhé umožňuje nahlédnout, jak Mukařovský s analyzovanými texty pracoval, jak s nimi zapřádal rozhovor. Známe to i z jiných jeho studií, třeba ze studie „Významová výstavba a kompoziční osnova epiky Karla Čapka“ (přetištěna i v Červenkově a Jankovičově výboru Jan Mukařovský, Studie II, Brno, Host 2001, s. 451–480) nebo dalších statí vančurovských, nezvalovských aj., zde však má podobu jaksi syrovější. Konkrétní pozorování ještě nesměřují k souhrnným závěrům, zůstává u jejich evidence; ale vlastně ne pouze u ní, protože už i ona je prohloubena myšlenkovým pohybem, jenž je před námi někdy přímo předváděn. Z tohoto aspektu je příznačná dialogičnost Mukařovského úvah, otázky a odpovědi typu: „Kdo je první osoba, která zde mluví a která říká ,vidím'? Jde o horečnou vidinu loupežníkovu, mluví zde sám Kozlík? Nikoliv (o loupežníku se zde hovoří v třetí osobě), je to vypravěč mluvící za loupežníka, vypravěč, který volně přechází mezi vnitřkem a vnějškem a který tak dává vyzývavě najevo svou vševidoucnost.“ (s. 6)
Jaký je tedy charakter Vančurova vypravěče podle Jana Mukařovského? Na počátku stojí fundamentální ontologické rozlišení empirické osobnosti a vypravěčského subjektu. Toto rozlišení Mukařovského studii otevírá. A je pozoruhodné, že už v samém úvodu, bez jakýchkoli přípravných formulací, je povaha Vančurovy narativní strategie v zásadě plně postižena: vypravěč je ve Vančurových textech stavěn do popředí, má v jejich narativní struktuře až majestátně dominantní postavení (vzpomínaný Genette hovoří v takovém případě o vypravěči heterodiegetickém, stojícím „nad“ fikčním světem postav). Vlastním obsahem studie pak je sledování prostředků, jimiž je toto postavení narátora textově realizováno. Mukařovský jich rozeznává celkem devět (využití slovesných osob, oslovování a apostrofování, otázky kladené místo vypravování, podotknutí a restrikce, komentování děje, specifický způsob zacházení se slovesnými časy a způsoby, tzv. synekdochické, respektive metonymické vidění, vypravěčovo pronášení hodnotících soudů, oscilace mezi obecností a jedinečným případem), přičemž všechna svá zjištění dokládá citáty z Vančurových děl, namnoze poměrně obšírnými.
Vzhledem k tomu, že Vančurův vypravěč je dílo do určité míry nedefinitivní, otevřené dalším interpretačním a především teoretickým výkonům, vynořuje se před námi otázka, jakou pozici vlastně zaujímá v souvislostech teoretického myšlení Jana Mukařovského. Z doslovu Bohumila Svozila se toho příliš mnoho k tomuto tématu nedozvíme. Pisatel se omezil na několik vstupních poznámek a poté už jen zrekapituloval, co bylo obsahem studie, kterou čtenář právě dočetl. V tomto smyslu šel Svozil cestou nejmenšího odporu a usnadnil si, co mohl. Náročnější pohled poskytl Lubomír Doležel ve svém příspěvku o Mukařovského naratologii (viz „Problémy historie literární teorie: naratologie Jana Mukařovského“, in: Ondřej Sládek [ed.], Český strukturalismus po poststrukturalismu, Brno, Host 2006, s. 19–31). Uvádí zde jeden zajímavý a podstatný postřeh, že totiž Mukařovského studie o Vančurovi a Čapkovi jsou vlastně slohovými rozbory, zkoumáními individuálního autorského stylu. Nicméně, jde o zkoumání jedinečného na pozadí obecného, konkrétního na fólii celkové teoretické (naratologické) koncepce? Doležel soudí, že ano, a odvolává se přitom na Mukařovského čapkovský diptych, v němž se objevuje stejné členění na rovinu zvukovou, významovou a tematickou jako v monografii Máchův Máj (kterou Doležel považuje za určující dílo Mukařovského naratologické koncepce). To podle Doležela svědčí o kontinuitě teoretického uvažování Jana Mukařovského, o jeho snaze vybudovat strukturální naratologii (ač sám Mukařovský tohoto pojmu přirozeně nepoužívá).
Recenzovaná publikace Doleželovy závěry ani nepotvrzuje, ani nevyvrací; jde jakoby po jejich obvodu. Souvisí to se shora zmíněnou absencí složitější strukturace textu, jež by eventuálně korespondovala se strukturou Mukařovského naratologie, „uzavírající“ studii do rámcové koncepce. A tak nás tato studie může přivádět k jiným úvahám, zejména k zamyšlení nad celkovým vývojem Mukařovského reflexí Vančurova díla, které by vydalo na obsáhlé pojednání. Vančurův vypravěč svou „nezavršeností“ představuje přímý protipól syntetizující studie „Od básníka k dílu“ z roku 1941 (knižně in: J. Mukařovský, Studie z estetiky, Květoslav Chvatík [ed.], Praha, Odeon 1966, s. 291–295). Vzhledem ke své – opakujme – nedefinitivnosti, otevřenosti, neposkytuje obraz celistvé koncepce, ale je především autentickým svědectvím vnímavého čtení.

Roman Kanda