Blogy

[Recenze Osvětimská knihovnice]

***

Mrazivě krutá pravda o českém bloku 31 v Osvětimi z pera španělského autora. Takový je momentálně nejčtenější španělský román Osvětimská knihovnice, jehož autorem je Antonio G. Iturbe. Zakládá se na skutečných vzpomínkách dnes již více než osmdesátileté Dity Krausové (v knize uvedené jako Dity Adlerové, provdané Kellerové), s příměsí literární fikce. Ovšem i ta je vystavěna na poctivém studiu faktů a důkazů, které v románovém pojetí doslova vyráží dech.

Hlavní hrdinkou knihy je Dita Adlerová. Čtrnáctiletá dívka, která se zvláštní vůlí osudu dostane do tzv. rodinného tábora v Osvětimi, jenž má sloužit jako ukázka „rodinného života“ pro případ, že by do něj zavítala kontrola Červeného kříže. Když se ukáže, že zahraničním pozorovatelům postačí vidět město vystavěné pro Židy – Terezín, je tento rodinný tábor zrušen a vězni přesunuti do jiných koncentračních táborů. To bych však předbíhala vyprávění. Vraťme se nejprve na začátek.

Krátce po svém příjezdu z Terezína se Dita dostane do bloku 31, který vede Fredy Hirsch, všemi obdivovaný jako nezlomný velitel, jenž to umí skvěle s dětmi. Fredy se věnuje výchově a vedení sportovních aktivit mládeže a dětí již dlouhou dobu. Podobné aktivity dělal i v Terezíně a v bloku 31 vytváří tajnou školu, kde se snaží všemi možnými způsoby dát přeživším dětem vychování a základy školní výuky. Pomáhá mu s tím hrstka asistentů a 8 knížek, které uchovává v tajné skrýši. Ditu Adlerovou, kterou si matně pamatuje z několika málo setkání v Terezíně, požádá, aby knihy opatrovala a stala se jejich blokovou knihovnicí. 

Dita se své nové nebezpečné role ujme bravurně a knihy opatruje s obrovskou láskou a úctou. Nejenže je půjčuje asistentům k výuce, ale sama se z nich učí a hledá v nich útěchu. Autor využil takovou škálu knih, která musela skutečně oslovit a obohatit nejen děti a jejich asistenty v táboře, ale i čtenáře Osvětimské knihovnice. Mezi knihami byl zastoupen Sigmund Freud, Alexandr Dumas, Herbert Georg Wells se svými Stručnými dějinami světa, ale i Jaroslav Hašek a jeho Osudy dobrého vojáka Švejka. Co mi trochu chybělo v autorově vysvětlení v závěru, bylo to, zda skutečně tyto knihy v Osvětimi měli, nebo je záměrně použil pouze pro své vyprávění, pro jejich nepopiratelnou hodnotu.

Knihou se neprolíná pouze Ditin příběh. Čtenář poznává mnoho jejích přátel a lidí, kteří ovlivnili její pohled na svět. Ať už to byl profesor Morgenstern, zmíněný Fredy Hirsch, nebo její otec, který se nevzdával, a dokud mohl, snažil se Ditě dávat soukromé hodiny zeměpisu. Autor přidává i vyprávění o mnoha jiných, kteří byli buď krutí a bezcharakterní, nebo o těch, kteří se nevzdávali a snažili se uprchnout, dostat z tábora i své blízké, či podávali zprávy nic netušícímu venkovnímu světu. Zde bych ráda jmenovala především Rudyho Rosenberga, kterému se podařilo dostat až do Velké Británie, odkud se snažil pomáhat těm, kteří za elektrickým plotem zůstali a ještě dýchají. Snažil se upozornit na krutost a bestialitu, která se v táborech děje, a zabránit tak dalším transportům. Než toho však dosáhl, ještě mnoho vlaků do táborů smrti odjelo.
Osvětimská knihovnice je neuvěřitelně silný příběh, kdy do poslední chvíle nevíte, jak skončí. Mám tím na mysli konkrétní hrdiny, kteří se ocitají na pokraji sil a u nichž si čtenář nemůže být jist, zda se dočkají osvobození, nebo zemřou. Autor vystavěl na vzpomínkách a faktech příběh, jenž ukazuje krutou pravdu do posledního zrnka. Nešetří ukázkou nemocí, zimy, hladu, pachu a smrti, která byla všudypřítomná. Ukazuje lidskou bídu bez příkras tak, jak to jen dokáže. Neměli na vybranou a nezbývalo jim než trpně snášet nelidské zacházení, modlit se za poražení Německa a za svobodu. Přečíst si takový román je pro nás to nejmenší, co můžeme udělat pro to, abychom alespoň na chvíli v našich myslích prožili krutost a bezcitnost a pochopili, co se tehdy skutečně dělo.

Dita Krausová, románová Dita Adlerová, dodnes bojuje, aby se nezapomnělo, stejně jako to po celý život dělal její manžel, Ota Kraus, v knize pojmenovaný jako Oto Keller. Dita propaguje jeho knihy, ve kterých popisuje jejich zážitky a které se rovněž staly předlohou pro Antonia G. Iturbeho.

Jsem přesvědčena, že Osvětimská knihovnice je kniha, která by neměla upadnout v zapomnění. Naopak, měla by se šířit a číst dál, aby každý poznal hrůzy koncentračního tábora. A rovněž jsem přesvědčena, že by mohla být na seznamu povinné četby na středních školách. 

http://www.vaseliteratura.cz/recenze/pro-dospele/3901–osvetimska-knihovnice.html (6. 2. 2014)

***

Snad je na čase si postesknout nad minulý týden dočtenou knihou. Posledních zhruba padesát stránek jsem se utápěla v slzavém údolí, které znamenalo nejenom smutek nad jistými událostmi, ale i radost, že to vše končí životem.

Autor, Antonio G. Iturbe, se narodil v roce 1967 a pochází ze Španělska. I přesto kniha pojednává o skutečných událostech z doby druhé světové války. Jakožto novinář si náležitě zjistil veškeré informace a osobně se setkal s Židovkou, osvětimskou knihovnicí, o které je celý příběh jeho knihy. Je to právě Dita Krausová (v knize Adlerová), která je vdovou po Otovi B. Krausovi, spisovateli, který psal knihy o koncentračních táborech; zároveň se v jednom z nich spolu potkali. Nebudu vám tu ale líčit veškeré strasti Antonia, než se vůbec do psaní pustil, to vše je v závěru knihy.

Celá kniha pojednává o životě Dity, židovské dívky, v posledních dvou letech války, která byla uvrhnuta do Terezína a následně byla převezena do Osvětimi. Bojím se, že když vám toho povím víc, najednou by pro vás kniha ztratila kouzlo při čtení, proto se potenciální čtenáři nechte překvapit a raději přeskočím k autorskému stylu.

Jistě, nemůžeme to brát až tak doslovně. Myslím, že kdybych knihu četla v originále, jistě bych si myslela o samotném textu něco naprosto jiného. V překladu pana Štěpána Zajace nebyly tedy žádné gramatické katastrofy, které by na nás čekaly v přítmí za rohem. Myslím tím to, že pan Zajac se držel spisovného jazyka českého, a díky mu za to.

Samotný text, jak ho napsal samotný autor, je hodně protkáván vzpomínkami a věcmi, událostmi, které se již postavám, o kterých je řeč, staly. Proto to asi není kniha na odpočinek, jelikož si stále musíte uvědomovat, kdy se nacházíte tady a teď, a kdy jste o pár let zpět. Někdy jsem se do toho stihla zamotat a poté si v hlavě urovnávala, co k čemu patří. Musím ale říct, že bez toho by to nebylo ono. Vše, co tam bylo napsáno, dodávalo postavám jistou autentičnost a důvěryhodnost. Domnívám se, že psát o skutečných osobách, které existovaly a o kterých máme záznamy, musí být těžké zvláštně pro toho, kdo je nikdy nepotkal. A ani já jsem je neměla šanci poznat, přesto si myslím, že toto se Antoniovi povedlo.

Další chvála bude patřit popisu Česka. Jelikož se jedná většinou o Židy z Československa, můžeme se tam dočíst o městech jako je Zlín, Teplice, Praha nebo Plzeň, nebo o tom, jak autor popisuje Staroměstskou orloj nebo pár útržků z Kampy. V jednom okamžiku je tam naznačena i povaha českého národa, kterou, podle mého, vystihl naprosto dokonale. Pro zahraniční čtenáře to asi nebude takovým přínosem jako pro nás, maximálně pro Slováky nebo jedince, kteří sem někdy zavítali. Smekám před panem Iturbem.

Hodnotit celý příběh nemá cenu. Nemůžeme hodnotit životy lidí, ať už zemřeli nebo zůstali živí. Mohu se pokusit shrnout celou knihu, která působí tak smířlivě, ačkoli se jedná o válku. Je to pohled dívky, která ještě není úplně dospělá, ale není také úplné dítě. Myslím, že v koncentráku zestárla. Nemyslím to tak, že by snad měla vrásky – na všechno se dívala z trochu vznešenějšího pohledu než jak by se na celou věc dívalo šestileté dítě. A ačkoli kniha pojednává o takovém tématu, je tam krásně popsáno přátelství. A také láska – a kdo ví, jestli heteroesxuální či homosexuální! – , například mezi... nechte se překvapit. Důvěra, nedůvěra, zvědavost, strach.

Pokud narazíte v knihkupectví na tuto knihu, neváhejte a sáhněte do kapsy pro peníze, kupte si ji, odneste domů, lehněte do postele a začtěte se do ní. Nebudete litovat.

http://yim.blog.cz/1401/antonio-g-iturbe-osvetimska-knihovnice (6. 1. 2014)

***

Druhá světová válka. Jedna z mála věcí, která mě vážně dokáže rozklepat jako ratlíka. Tomuto děsivému tématu se věnuje pěkná řádka knih. Od autobiografických románů po psychologické rozbory lidí, kteří zlo sami páchali. Rozhodně ještě nemám přečteny všechny, a nejspíš nikdy mít nebudu – na to je jich vážně moc, ale už jsem jich pěknou řádku stihla přečíst. Jednou z posledních mnou přečtených knih je Osvětimská knihovnice.

Podle fotky určitě tušíte, jak sem se k ní dostala. Na začátku října se v Táboře konal Tabook – festival malých nakladatelů. A to již jeho druhý ročník. Já se o něm dozvěděla díky ředitelce táborské  knihovny Evě. Eva mi umožnila stát se festivalovou fotografkou. Výborný zážitek. Spousta zajímavých výstav, workshopů, koncertů a autorských čtení. Jedno na mě však zapůsobilo víc než ostatní.  

Autorské čtení Osvětimské knihovnice vyčnívalo mezi všemi ostatními, která byla na programu. V relativně malém prostoru Galerie Baobab se sešlo několik desítek lidí. U stolečku již seděl pan Antonio G. Iturbe, paní Dita Krausová, překladatel a pan nakladatel se svou ženou, která z knihy předčítala velice silnou a srdcervoucí pasáž. Všichni jsme napjatě poslouchali a ani nedutali. Příběh paní Dity nás všechny ochromil a zanechal v nás velmi hlubokou stopu. Příběh lidí, kteří z vůle jednoho šílence museli trpět, zažívat neskutečná muka a nejistotu. Co mě při čtení fascinovalo nejvíce, byla samotná paní Dita. Naslouchala čtení s takovým klidem. Místy se mračila a přemýšlela. V jiných úsecích se naopak krásně zasněně usmívala. Svým milým úsměvem mi připomněla babičku.   

A mně tak nezbylo nic jiného než si knihu koupit. Při té příležitosti jsem pana Iturbeho i paní Ditu poprosila o podpis a taky fotku :-). Vrátila jsem se zpět do Brna, a jakmile nastala volná chvilka, sáhla jsem po Osvětimské knihovnici. Při čtení jsem trpěla a cítila s paní Ditou, v té době malou patnáctiletou holkou. Během jízdy šalinou jsem se třepala jako osika a napětím nedýchala. Dita dokázala i během toho neskutečného pekla najít útěchu v knihách. V knihách, které byly vlastně samotným peklem zakázané. Tahle kniha naštěstí zakázaná není. Takže kdokoliv, já i vy, si ji můžeme v klidu a bezpečí našich životů přečíst a čerpat z ní sílu a odvahu všech těch nevinných a statečných lidí... 

http://kniharum.cz/?id=1349&src=knizky (19. 10. 2013)