Česká literatura 1/2004

[Recenze Pohled zpět – Kde básníkům se poroučí]

Mírně rozostřený Pohled zpět
(K reedici knihy Viléma Bernarda Kde básníkům se poroučí)

Pod titulem Pohled zpět vydalo nakladatelství Akropolis vzpomínky Růženy Volínové-Bernardové, někdejší odborové funkcionářky, která odešla po únoru do exilu ve Velké Británii, a může proto podat očité svědectví o stále podrobně nepoznané kapitole českých politických, společenských a koneckonců i kulturních dějin. Kniha má ovšem ještě druhou, pro literárního historika zajímavější část: jde o druhé vydání studie autorčina manžela, sociálnědemokratického exilového politika Viléma Bernarda Kde básníkům se poroučí, která poprvé vyšla roku 1957 ve Vlachově edici Sklizeň svobodné tvorby ve švédském Lundu a která byla prvním exulantským pokusem knižního rozsahu o reflexi či analýzu vývoje domácího literárního života.
Ve své nedávno rovněž znovuvydané knize Marx na Hradčanech (Brno 2001; poprvé New York 1960), která se mimochodem také dotýká poúnorového vývoje komunisty ovládané kultury, vzpomíná Pavel Tigrid na to, že známkou věrohodnosti jednotlivých exilových politických uskupení v prvních poúnorových letech byla schopnost opatřit přesné informace o životě doma, což pochopitelně předpokládalo schopnost navázat a udržet spojení s důvěryhodnými zdroji. Nepřesnost a rozpornost mnoha dílčích informací, které do exilového prostředí pronikly, mohly vést k falešným nadějím (v březnu 1951 se v okrajovém exilovém tisku objevila neověřená zpráva o zatčení a uvěznění Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého), častěji ke skepsi a beznaději (to v souvislosti s československou netečností v době maďarského povstání), nejčastěji ovšem k falešným obecným závěrům a dlouhodobě k nepochopení zákonitostí života v totalitním systému. I proto ostatně podstatná část kulturního exilu až se zpožděním pochopila a akceptovala společenskou a kulturní emancipaci v letech šedesátých.
Informace o vývoji domácí literatury nebyly pochopitelně na počátku padesátých let pro exil tím nejdůležitějším. Přesto se v exilovém tisku a rozhlasovém vysílání čas od času objevují komentáře k některým jevům domácího literárního života a později i ke konkrétním autorům a dílům (vývoj Nezvalovy tvorby, skupina kolem Května, Škvoreckého Zbabělci). I nejvýznamnější exiloví publicisté (Tigrid, Peroutka, Hostovský) ovšem byli zejména zpočátku často odkázáni na ne zcela přesné, a zejména dílčí, jednotlivé informace. Spolehlivými, podrobnými a souvislými informacemi z domácího literárního prostředí disponoval – jak prokazatelně vyplývá z dobového exilového tisku – redaktor Svobodné Evropy Antonín Kratochvil, který byl schopen zprostředkovávat dění v zákulisí Svazu československých spisovatelů, ovšem především jeho brněnské „pobočky“. Pokusů o globální přehled či dokonce analýzu soudobého literárního dění v Československu bylo publikováno nemnoho, a pokud se objevily, šlo obvykle o články časopiseckého rozsahu: připomenout je nutno zejména stať Miroslava Podivínského Co píšou a čtou doma (in Nový život (Řím) 7, 1955, č. 5, s. 100–102 a č. 6, s. 125–128) a „výňatky z referátu“ Jaroslava Jíry, proneseného na Sjezdu Kulturní rady v Paříži v roce 1956, publikované pod názvem Nynější situace spisovatelů a umělců v Československu v hamburské Sklizni (Sklizeň 4, 1956, č. 9, s. 8–11).
Kniha Viléma Bernarda Kde básníkům se poroučí (1957), tedy dílo politika, který se do té doby ani časopisecky literárním děním nikterak soustavně nezabýval, byla proto pro exilovou literární obec v jistém smyslu překvapením (a jak se později ukázalo také výzvou). A utorova metoda je vcelku jednoduchá: na základě podrobného studia Literárních novin odhaduje, které jevy domácího literárního života jsou charakteristické pro způsob, jakým moc zneužívá literaturu ve svůj prospěch, které jsou již překonané a ve kterých je naznačen pravděpodobný směr příštího vývoje. Bernard byl ovšem – nutno znovu zdůraznit – především politik, nikoli literární historik, a tomu také odpovídá cíl jeho studie: v předmluvě uvádí, že knížka „se na příkladech z literárního života snaží poukázat na zjevy, které jsou příznačné pro komunistickou diktaturu“. Bernard sice neměl přesné informace o souboji dvou (či více?) klik uvnitř stranického aparátu, který se v literárním životě projevil nejpozději během „slánskiády“ a po ní, ale dokázal jej intuitivně (či díky zkušenostem praktického politika?) odhalit jako jeden z impulzů skutečných či zdánlivých změn, které v československé kultuře postupně nastávaly. Zvláštní kapitoly jsou věnovány „mistrům socialistického realismu“, za něž Bernard považoval především K. F. Sedláčka a J. Glazarovou, dále pochopitelně Vítězslavu Nezvalovi a zvláště diskusi kolem jeho básně Moře (viz LtN 1954) a odkazu básnického díla Františka Halase (zejména v souvislosti s tzv. Halasovou závětí). Podrobně se autor věnuje II. sjezdu SČS; důkladně komentuje zvláště projevy Seifertův a Hrubínův i některé bezprostřední reakce účastníků sjezdu a na rozdíl od jiných exilových publicistů nepopírá (ani nezpochybňuje) spontaneitu pokusu o „sebeosvobození“ literatury a „opravdovost“ sjezdové atmosféry. Všímá si i prvních literárních kroků mladší literární generace, byť se zde místy opírá o nepřesné a nedostatečné informace. Poslední kapitolky knihy komentují diskuse o možnostech dalšího rozvoje socialistického realismu i vesměs neuspokojivé pokusy o výklad tohoto pojmu, které nebylo možno v dobovém tisku – a zvláště ne v Literárních novinách – přehlédnout.
Závěrečné pasáže Bernardovy knížky vysvětlují, proč se jako politik vydal do prostředí, v němž se sám necítil být odborníkem: „[...] literatura je jedinou oblastí, kde skutečně nastal odvrat od dřívějších poměrů; tím se nápadně odlišuje od všech ostatních úseků národního života, kde z ‚destalinizace' pramálo bylo vykonáno. [...] Proto znovu nesmírně stoupá politický význam všeho, co se děje v literárním životě. Proto obrana toho poměrného uvolnění, které v literatuře nastalo, znovu staví literární pracovníky na přední místo v úsilí o obnovení národní svobody.“ Tím je vlastně řečeno vše: oblast literatury byla jedinou oblastí, v níž autor nalezl konkrétní naději na změnu poměrů k lepšímu.
Domnívám se, že v konkrétní historické situaci poúnorového exilu, který se ve druhé polovině padesátých let již musel vzdát naděje na brzký konec komunistického experimentu ať již cestou válečného konfliktu, či rychlou autodestrukcí, byly Bernardovy motivy naprosto legitimní. Bylo by zřejmě poněkud zpozdilé pokoušet se nyní, po téměř padesáti letech od prvního vydání, jeho knihu podrobovat přísné kritické analýze – tím spíše, že Bernard chápe a vysvětluje literaturu zcela záměrně, otevřeně a téměř výhradně jako politikum. Mnohé ostatně bylo řečeno již v bezprostředních ohlasech publikovaných v exilovém tisku. Například šifra Cicero (Jan M. Kolár) reagovala již na časopisecky publikovanou ukázku z Bernardovy knihy a odhalila mj. nedostatky Bernardova výkladu komunistické nakladatelské politiky (viz Co vlastně doma vychází?, Sklizeň 5, 1957, č. 9, s. 5–7). Pavel Berka (vl. jm. F. P. Uhlíř) v newyorském Zápisníku v březnu 1958 Bernardovi vytýká nedocenění vlivu západních literatur na domácí tvorbu a nedostatek snahy interpretovat skutečné zájmy nastupující tvůrčí generace: ta se podle Berky nevyznačuje pouze negativním postojem vůči stalinské kulturní politice, ale také konkrétním vlastním programem, jehož cílem ovšem není úplné obnovení podmínek svobodného literárního života (viz Kde básníkům se poroučí, Zápisník 1, 1958, březen, s. 17); Bernard se však skutečné cíle mladší generace nesnaží ani pojmenovat, natož analyzovat. Ostře negativní postoj vůči Bernardově pokusu formuloval Antonín Kratochvil v mnichovské Arše: podle jeho názoru autor zásadně podcenil důsledky Štollových Třiceti let bojů..., nemístně se spoléhal pouze na Literární noviny, které jsou jen jedním ze zrcadel domácího literárního života, nesprávně vymezil nastupující básnickou generaci, aniž by připomněl její souvislost s časopisy Květen a Mladá tvorba, atd. atd. (viz Nad jedním omylem, Archa 1 (33), 1958, č. 3, s. 96–101). Ve výčtu zjevných nedostatků by samozřejmě bylo možno pokračovat (Bernard například zcela přehlédl diskusi o poezii Pavla Kohouta, vyprovokovanou Janem Trefulkou v Hostu do domu a vrcholící Kohoutovým „posledním slovem“ právě v Literárních novinách (mám na mysli Kohoutovu stať O smysl a poslání české poezie, LtN 4, 1955, č. 13, s. 3); smysl takového počínání by byl ovšem nulový.
Za stručný komentář však nepochybně stojí ediční příprava nového vydání Bernardovy studie. Současný čtenář ji nemůže chápat jinak než jako dokument, který dnes nevypovídá ani tak o českém literárním prostředí padesátých let, jako spíš o složitém exilovém hledání cest k informacím a nutně nepříliš úspěšných pokusech porozumět soudobé československé společenské realitě (určitá neporozumění mezi domovem a exilem, která nás provázela po celá devadesátá léta v mimoliterárních sférách, jsou ostatně neméně zákonitá). Editor nového vydání (podle tiráže jím může být vydavatel Jiří Tomáš či jeho spolupracovník Josef Tomeš) ve stručné ediční poznámce uvádí, že „současná reedice v podstatě přejímá text prvního vydání včetně dobového pravopisu, opravuje však některé věcné a tiskové chyby a doplňuje interpunkci“.
I z vlastních zkušeností vím, že hledání nejvhodnějšího edičního řešení podobných reedicí bývá málokdy jednoznačně úspěšné. Variantu, pro kterou se rozhodl editor Bernardovy studie a která téměř absolutně respektuje původní znění díla, považuji za legitimní. V případě posuzovaného vydání se však „pietní řešení“ týká především dobové pravopisné normy; opravy věcných chyb editor zanesl do textu bez jakéhokoli edičního komentáře, poznámky či alespoň pouhého upozornění, což je přístup velmi neobvyklý, neřkuli nedbalý. I v rámci zvoleného řešení je však editor nedůsledný: je sice pravda, jak se píše v úvodu, že současná reedice přejala dobový pravopis („kolektivisace“, „krise“, „recensent“), ale ne vždy (z Bernardova „thematu“ se stalo „téma“). Nedozvíme se ovšem, proč se editor rozhodl respektovat dávno neužívanou normu ani proč z tohoto svého rozhodnutí učinil výjimku, a to zrovna v tomto konkrétním případě.
Podobné je to s „opravami některých věcných a tiskových chyb“, na které jsme takto všeobecně upozorněni v úvodu. Například rok konání V. sjezdu KSČ je správně opraven z 1928 na 1929, Bernardem chybně uvedený název smutně proslulého Štollova referátu Třicet let bojů o realismus v české literatuře je nahrazen správným titulem, Bernardovu nepřesnost v uvádění názvu Nezvalovy skladby Zpěv míru (někde označena správně, jinde jako Píseň míru) editor rovněž správně koriguje; stejně důsledný ovšem není v případě básně Moře téhož autora (viz LtN 3, 1954, č. 29, s. 1): Bernard ji nazývá jednou Hoře, podruhé (v citaci) Moře, a editor nového vydání tuto duplicitu ponechává. Proč? A proč bez vysvětlení?
Nepřítomnost edičního komentáře si ovšem významněji uvědomíme v souvislosti s tzv. Halasovou závětí, kterou Bernard chápe bez jakýchkoli výhrad jako autentickou, tedy jako poselství básníka Halase příštím generacím. Ovšem již při prvním zveřejnění roku 1951 v exilovém tisku připojila křesťanská exilová agentura Veritas k „Halasovu“ textu poznámku, podle níž byl Halas pouze „iniciátorem prohlášení, o jehož obsahu v posledních dnech svého života se skupinou spisovatelů a básníků, svých přátel, mnoho přemýšlel. Přáním autorů (zdůraznil MP) bylo, aby jejich nejupřímnější svědectví zvěděli všichni intelektuálové svobodného světa.“ Téhož roku zpochybnil autenticitu dokumentu např. Bohdan Chudoba („Znal jsem Halase mnoho let, měl jsem příležitost sledovat jeho sloh na četných jeho dopisech a rukopisech a jsem přesvědčen, že jde o falsum!“, viz Nový život (Londýn) 3, 1951, č. 11–12, s. 16); agentura Veritas reagovala tamtéž vcelku srozumitelným prohlášením, podle něhož „co Halas chtěl ještě říci v posledních dnech svého života, zaznamenali jeho přátelé“. Nicméně budiž: zatímco Bernard možná ještě mohl věřit (pokud chtěl), že Halas je skutečně autorem, byť třeba ne „zapisovatelem“ diskutovaného textu, dnešní editor měl již v rukou dostatek informací, které mohl a měl čtenářům zprostředkovat (Jindřich Chalupecký se ostatně k autorství Halasovy závěti přihlásil již na konci šedesátých let; viz též jeho stať Tíha doby publikovanou ve stejnojmenné knize v roce 1997, kde je pod názvem Intelektuál za socialismu uveřejněna i ona Halasova závěť). Opravit Bernardův omyl mlčky přímo v textu asi nešlo, editor jej tedy – mlčky – v knize ponechal.
Ačkoli bezprostředně reagující exilová kritika Bernardovu studii víceméně zavrhla, její význam pro soudobý literární život v exilu rozhodně nebyl zanedbatelný. Stala se totiž přinejmenším inspirací a výzvou, na kterou odpověděl nejprve Antonín Kratochvil publikací Revisionism and Its Liquidation in Czechoslovak Literature (Chicago, Čs. zahraniční ústav v exilu 1961), která se dotýkala období po II. sjezdu a která byla původně koncipována jako prostřední díl plánované studie Notes and Materiales to the Development of Czechoslovak Literature 1948–1960), potom například novinář a historik exilu Vojtěch Nevlud-Duben, jehož kniha Ledy se hnuly z roku 1964 vychází z podobné koncepce, zpracovává však rozsáhlejší a netoliko literární materiál, a nakonec opět Antonín Kratochvil svým soustavným podrobným zpravodajstvím z domácího kulturního života, publikovaným od roku 1967 až téměř do konce sedmdesátých let v časopisu Proměny.
Bernardova studie a její dobový kritický ohlas jsou však možná důležité i pro studium našich nedávných dějin, přesněji řečeno pro poznání příčin proměnlivého a často vnitřně rozporného postoje exilu k domácí kultuře v letech padesátých a šedesátých. Kromě výhrad k autorovým více či méně podstatným věcným omylům se totiž ve sporech recenzentů o Bernardovu interpretaci domácího literárního vývoje projevil mnohem podstatnější rozpor koncepční a politický. Antonín Kratochvil v již zmíněné své recenzi napsal: „Zdaleka ovšem nesouhlasím s některými názory v jedné části exilového tisku, že je nutno vystopovat jiskry demokratizace na domácí frontě. Jestliže tuto neexistující skutečnost se budeme snažit vydupat, pak naše poslání v exilu ztratilo smysl.“ Kratochvilovo tehdejší stanovisko prozrazuje postoj k otázce, kterou od prvních čísel Svědectví postavil před spoluexulanty Pavel Tigrid: má smysl snažit se komunikovat s reformně smýšlející částí československé společnosti (včetně komunistů, včetně umělců) a napomáhat tak postupnému zlepšování domácí politické situace (tzv. gradualismus), či je smysluplnější nepovažovat domácí společnost, zdánlivě či skutečně loajální k jejím komunistickým představitelům, za partnera v jednání, ignorovat ji a čekat na příležitost k přímému politickému střetu?
Vilém Bernard ve své knize nepojmenoval úplně přesně všechny pramínky příštího „obrodného proudu“. Avšak rozpoznal a zaznamenal jejich existenci a vyjádřil naději, která se v následujícím desetiletí naplnila. Tedy – téměř.

Michal Přibáň