Česká literatura 1/2008

[Recenze Citlivé město. Eseje z mytopoetiky]

Citlivé město
 

Daniela Hodrová napsala v knize Citlivé město (Eseje z mytopoetiky) (Praha, Akropolis 2006) mnohotvárnou, uhrančivou a až kaleidoskopicky rozjiskřenou knihu, v níž je znovu ve hře její mimořádná literární erudice, ale jejíž východiska jsou překvapivě – a přiznaně – osobní. Tématem této knihy není jen sémiotika města, ale také autorka sama, a to často v těch nejintimnějších polohách mezních prožitků a obsesivních vzpomínek. Jsou to zajisté „eseje z mytopoetiky“, jak upřesňuje podtitul, ale je to také confessio v prastaré augustinovské tradici. Žánrově je to velmi nestandardní kniha – a jako taková i vyslovená past na recenzenta. Vybízí spíše k dialogu než k distancovanému posudku.
Základní tematickou konfiguraci Citlivého města lze nahrubo popsat následovně: Hodrová vnímá město jako komplexní znak (urbanisticko-architektonickou strukturu), jenž je čten chodcovou chůzí, a jemuž se tak dostává mnohočetných interpretací. Jisté exkluzivní četby se pak fixují v literárních (a nejen literárních) obrazech. Tyto obrazy jsou svrchovaně subjektivní (když Hodrová mluví o Praze, zdůrazňuje, že podává „svůj kon-text“), ale přesto neustále vzájemně komunikují a v poslední instanci vytvářejí „městský text“, jehož „ pohyblivá, otevřená, polycentrická, nikdy nezavršená – identita potvrzuje, že byl předběžně vepsán už do “textu„ samotného města.
Toto myšlenkové schéma (v mém podání je samozřejmě velmi zjednodušené, ale zdá se mi, že simplifikace je už u samotné Hodrové jistou strategií) má nesporně svou persvazivní sílu, ale zároveň vzbuzuje pochybnosti. Lze zformulovat zhruba tyto poznámky: Četbou města jistě může být chodcova chůze; tato četba však ještě nevytváří literární fakty, může být pro ně jen materiálem. “Literární„ četba města nutně představuje něco hodně odlišného, radikálně “nový„ znak, kde je zpravidla “město„ jen jednou složkou složité výstavby a jenž je znovu otevřený mnohočetným interpretacím. Pro tyto interpretace pak jistě není bez významu, zda se literární obraz města realizuje ve velkých, či malých žánrech, v realistickém, či fantastickém klíči, v epice, či v lyrice (což Hodrová zpravidla nebere na vědomí: “pařížský text„ čte prizmatem Nervala a Lautréa-monta, a nikoli třeba Zoly, pro “pražský text„ je v jejím pojetí významný Mácha či Karásek ze Lvovic, a zcela nevýznamný Herrmann či Poláček).
Postupujeme-li textem knihy, je nicméně čím dál tím zřejmější, že toto opatrné přezkoumávání jejích tezí je neproduktivní a zahrazuje cestu k tomu, co nám chce říci. Simplifikace, již Hodrová vložila do základů svých úvah, je nepochybně volbou, která má upozornit na centrální místo poutníka (spisovatele i čtenáře) v sémantice městského prostoru: právě on představuje onen výron živoucí energie – “dění smyslu„, řečeno Jankovičovým termínem –, který provazuje (navzdory opatrným sémiotickým distinkcím) “text města„ s “městským textem„.
S termínem text pracuje Hodrová systematicky. Má přitom na mysli ono velkorysé pojetí “textu„, jež se rýsuje u Barthesa, Julie Kristevové a zejména v pracích Tartuské školy. Text je tu vnímán jako znakový prostor (ne nutně literární), jehož funkcí není reprodukovat hotovou skutečnost, ale bezprostředně participovat na její neuzavřenosti, heterogennosti a dynamice. Textem v tomto smyslu mohou být fakty různé úrovně: zůstaneme –li u literatury, nad rovinou autorského textu nalézáme rovinu žánrového nebo tematického textu (v tomto smyslu zkoumal Toporov tzv. “petrohradský text„), nad touto rovinou se nachází text literatury vůbec, nad ní generální text kultury a na konci řady pak text světa. Lze si položit otázku, zda termín text tu není jen módním slůvkem a zda by nestačila sekvence dílo – žánr – literatura – kultura – skutečnost (v tomto nebo obráceném pořadí). Z úvah Hodrové je nicméně dostatečně zřejmé, proč jí právě tento termín tak leží na srdci: je permanentním odkazem na procesuál-nost, vztahovost, prostupnost jakožto bytostné atributy všech těchto rovin, na intertextovost veškerých textů a jejich vevázanost do struktury světa.
Privilegovaným poutníkem (a znovu: spisovatelem i čtenářem) je v této knize sama Hodrová. I to je volba: přiznaná, opakovaně zdůrazňovaná, nepřehlédnutelná. K této výlučné pozici ji legitimuje čtyřicetiletá soustavná četba jejího města a románový cyklus, do něhož tuto četbu přepsala pro další chodce. Proto také v takové míře těží při rekonstrukci “pražského textu„ z vlastních románů (a z textů, které tak či onak s její vizí Prahy rezonují: z Máchy, Zeyera, Karáska, Meyrinka, Kafky, Ajvaze, Jamka). I to je třeba plně akceptovat, máme-li Citlivé město číst s užitkem. Tato kniha totiž rozhodně není standardní literárněvědnou monografií, a dokonce není ani jen souborem “esejů z mytopoetiky„: je také citovým místopisem na způsob Ripellinovy Magické Prahy či Magrisova Dunaje.
“...Každý čte město v rámci svých znalostí, založení i svého osudu vlastním způsobem,„ říká Hodrová hned na začátku své knihy. “Pokouším se ve svých románech a nyní v této knize číst a zároveň psát město „ moje město, mou Prahu. Z toho ovšem zároveň plynou určitá omezení. Pochopitelně čtu a budu číst jen určité roviny Textu města “ ty z nich, které mi připadají podstatné, a zachytím jen ty jeho rysy, k nimž jsem sama vnímavá„ (s. 35–36). Toto město, tato Praha tedy ve skutečnosti není vypreparována z literárních obrazů “ jak by se slušelo v literárněvědné analýze –, ale je znovu vytvářena. Literární texty tu fungují pouze jako konfrontační materiál. Jak to sama Hodrová formuluje, její vlastní text není theseovským blouděním, ale daidalovským stavěním. Chce nakreslit své město jako mandalu, jejímž středem není ani hrad, ani chrám, ale ten nejniternější prostor: příbytek a – jako u Komenského „ srdce. Pro takto pojatý úkol – “hlubinné„ psaní-čtení města jako mandaly – je pro ni nejproduktivnější “ezoterická„, “iniciační„ perspektiva, vedoucí k mytologickým archetypům v kolektivním nevědomí (nejvýznamnějším referenčním bodem Citlivého města je zjevně hlubinná psychologie Carla Gustava Junga). Tím je také zdůvodněna
značně radikální selekce textů, jež jsou při této daidalovské práci vtahovány do hry.
Praha Hodrové je místem, kde nevědomí promlouvá na každém kroku: záhadnými a neblahými domy (reference: Mácha, Zeyer, Karásek), dvojnickými Stíny (reference: Weiner), chtonickými místy – do nichž se sestupuje schodišti, výtahy a eskalátory a k nimž vedou pasáže a dvory (reference: Pecka, Ajvaz, Karel Matěj Čapek Chod) –, ahasvery, golemy a černými madonami, bestiářem domovních znamení a maskaronů. Pro “stylizaci„ města, do něhož zasahuje v té míře obraznost nevědomí, je pak “ soudí Hodrová „ charakteristická divadel-nost. Zdivadelňování města je zároveň jeho zposvátňováním, procesem, jímž se do jeho “textu„ znovu vrací “příroda„, “divočina„, proměňující kamenný a geometrický prostor v prostor organický a tělesný. V tomto prostoru se odehrávají nečekané metamorfózy (reference: Kafka); také příbytek – jeho vlastní střed –se stává tělem (“citlivý obyvatel vnímá své vnitřní místo doma, ve svém příbytku, v pokoji„, s. 356) a znejasňuje se hranice mezi světem živých a mrtvých (jak se to exemplárně děje právě v autorčiných románových textech). Mandala, již vykreslila Hodrová (a již jsem naznačil jen velmi útržkovitě), má nespornou koherenci, je to ovšem právě její mandala “ a je vskutku spíše výsledkem daida-lovského úsilí než theseovského bloudění, neboť, jak se v knize neustále zdůrazňuje, každé město je nestabilní a potenciálně dvoutvářné, je „textem v pohybu“.
V textu každého města „ připomíná opakovaně Hodrová “ se střetává ge-ometričnost i organičnost, stavebnice a tkáň „ principy jang a jin. Je-li Praha spíše jinovým textem, je stejně nesporné, že v sobě nese i jangové prvky. Jeden z principů však vždy zpravidla převažuje – což platí pro každý text, i pro vlastní text Hodrové.
Text Citlivého města je psán převážně jako text jinový – tkaný, splétaný, sebe-reflexivní a vázaný na tělesnost pisatele. Možná, že žánr recenze by měl přepsat tento jinový text do textu jangového a převést jeho organický ráz v pravidelný obrazec. To se mi však zdá téměř nemožné. Hodrová napsala svou knihu tak, aby si čtenář našel v textové tkáni “zauzliny„, které ho při četbě osloví (s tím dodatkem, že při příští četbě se možná zachytí o jiné pasáže). A třebaže tato kniha, jak už bylo řečeno, není určena výhradně literárnímu odborníkovi, i on si v ní najde příslušná uzlová místa, jež mohou inspirativně zapůsobit i v podstatně rigorózněji nastaveném literárním výzkumu: desítky minuciózních analýz konkrétních textů (Ajvaz, Beckett, Bělyj, Bernhard, Brabcová, Calvino, Cortázar, Dante, Dostojevskij, Eco, Jamek, Joyce, Kafka, Komenský a další), úvahy o mytologizaci a re-mytologizaci obrazu města, o polaritě textového proudu a tkaní, o vztazích mezi různými městskými texty (“pařížském„ či “římském„ textu u Zeyera), popřípadě náčrt ikonografie pražského městského “kontextu„ či poznámky k topickým postavám dvojníka, “černé dámy„, poutníka, klauna či úředníka. O drobných pronikavých postřezích roztroušených po celé knize ani nemluvě.

Jiří Pelán