Česká literatura 1/2014

[Recenze Automatická madona. Antologie Skupiny Ra]

Antologie Skupiny Ra

Literatura z meziválečného období a doby nacistické okupace je v posledních letech předmětem značného odborného zájmu. Jedním z titulů, jež tento zájem manifestují, je antologie Michala Bauera Automatická madona, přibližující literární a výtvarnou činnost členů Skupiny Ra. O tomto uměleckém sdružení existuje už dosti početná literatura. Jeho heslo kupodivu schází v Lexikonu české literatury, jeho genezi, historii a aktivitám jednotlivých členů jsou však věnovány speciální publikace, časopisecké studie, texty v katalozích výstav i vzpomínkové práce, jejichž autory jsou jak literární vědci a kunsthistorikové, tak sami příslušníci uvedeného seskupení.

Lze uvést především kolektivní publikaci Skupina Ra (1988), v níž literární činnost členů této skupiny zpracoval Zdeněk Pešat: jeho studie se v upravené podobě stala též součástí svazku Český surrealismus 1929–1953 (1996) i knihy Tři podoby literární vědy (1998). V menší míře o skupině Ra pojednávají kolektivní práce Symboly obludností. Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let (2009) či Konec avantgardy? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu (2011). Je nutno připomenout rovněž Bauerovy studie o sborníku Roztrhané panenky (Aluze 2001/1) a o deníkových záznamech Otty Mizery (Tvar 2004/5), jakož i jeho edice prací Zdeňka Lorence Nocležna pro romantismy (2001), Pít z kterékoliv strany (2001) a Kontinent nikoho (2008).

Svou antologii, jejímiž lektory byli Jiří Brabec, Marie Langerová a Josef Vojvodík, Bauer uvádí zhruba padesátistránkovou studií s názvem „Fragmenty horizontu“ a podtitulem „Formování Skupiny Ra a umělecká tvorba jejích členů“. Nejprve nastiňuje společenskou situaci na konci třicátých let a utváření skupin mladé literární generace, připomíná básnické reakce na události roku 1938 a jejich pozdější výbory: zde mohl zmínit i svazek Podzim 1938 (1958) a uvést roky vydání jednotlivých sbírek. Dále si všímá básnických almanachů z roku 1940, tehdejších literárních sborníků a pozice i vlivu surrealismu.

Poté se již soustřeďuje na Skupinu Ra. Objasňuje její dlouhý a složitý vznik, přičemž si je vědom svízelnosti takového objasnění: „Vystopovat tuto cestu se již přesně a do detailů nepodaří, byť byla (re)konstruována několikrát — kunsthistoriky, literárními historiky i samotnými raisty. Snad ve všech textech se nacházejí omyly a nepřesnosti, pamětníci nadto po letech měnívají své dřívější pohledy“ (s. 11). Bauer se pak snaží osvětlit problematiku názvu skupiny (zejména ve spojitosti s Rakovníkem) a dobu její existence, jež by mohla trvat dvanáct let, ale i pouhý rok; právem přitom upozorňuje na rozpory ve svědectvích Václava Zykmunda a Ludvíka Kundery. Vedle těchto osobností přibližuje další členy skupiny: Zdeňka Lorence, Bohdana Lacinu či Ottu Mizeru a nepomíjí ani roli Karla Teiga.

V následující části své studie, jíž by prospělo rozčlenění prostřednictvím mezititulků, se zaměřuje na sborník Roztrhané panenky, pocházející z roku 1942 a antedatovaný rokem 1937. Správně tu pojmenovává projekci ambivalentního vztahu k surrealismu, který „je zde jako východisko, ale v rámci skupiny se okamžitě objevují výhrady vůči stěžejní metodě, psychickému automatismu, zůstává spletitost pojetí světa, jeho objekty, prožitky, emocionalita existují v provázanosti, v propojenosti, v prostupnosti a prostoupenosti, různé kontexty a světy koexistují“ (s. 19). Bauer rovněž náležitě konstatuje odklon členů skupiny od Vítězslava Nezvala a jejich příklon k Františku Halasovi a Vladimíru Holanovi i samozřejmý dopad tíživé okupační reality. Samotný sborník charakterizuje vcelku výstižně jako pokus jeho tvůrců „dát o sobě vědět“, jako „projev ke svobodě směřujícího lidského ducha“ i jako manifestaci „snahy přiblížit se tendencím minimálně evropského umění“ (s. 23). Charakteristiku básnických a výtvarných projevů ve sborníku doplňuje přiléhavými citáty, poukazuje na význam přátelských vztahů mezi členy skupiny a znovu se vrací k fenoménu psychického automatismu, který měl být „jakýmsi myslí kontrolovaným automatismem“ se základem „ve skutečnosti, neboť ta byla i východiskem existence“ (s. 29).

Michal Bauer potom sleduje další roky činnosti Skupiny Ra, kontakty brněnských a pražských členů i jejich uměleckou tvorbu, z níž vyzvedává proslulé fotokalky Miloše Korečka, společnou publikaci Václava Zykmunda a Ludvíka Kundery Výhružný kompas (1944) a dvě Kunderova díla (báseň Rýha smrti a prózu Odjezd), pocházející též z roku 1944. K této pasáži přičleňuje charakteristiku výtvarné tvorby Josefa Istlera, Václava Tikala a Bohdana Laciny, v níž – z hlediska své profese celkem pochopitelně – hodně cituje či parafrázuje příslušnou odbornou literaturu.

V následující části své studie posuzuje ediční aktivity Skupiny Ra v roce 1945, navazující na dřívější publikace z edice Ra: těchto svazků vyšlo v letech 1937–1947 sedm (v Bauerově antologii se na s. 747 mylně píše o osmi svazcích). Jde hlavně o sborník A zatím co válka (1946), na němž participovalo deset autorů, a o sborník Skupina Ra (1947), do nějž jich přispělo osm a s nímž souvisela první výstava skupiny, uskutečněná v brněnském Domě umění na začátku roku 1947. V tomto druhém sborníku se opět řešil její vztah k surrealismu francouzské provenience, který byl značně kritický. Při evokaci dobového hledání podoby a místa surrealismu v nových společenských podmínkách Bauer poprávu vyzdvihuje stať Zdeňka Lorence a Ludvíka Kundery „Mladší surrealisté“, publikovanou v časopisu Blok počátkem prosince roku 1946. Oba autoři v ní vyjadřují svůj vztah k řadě jiných tvůrců spjatých se surrealismem, vytvářejí dojem, že název Skupiny Ra byl přijat až v roce 1947, a vyhlašují program syntetického surrealismu.

Na posledních stránkách své studie Bauer hodnotí literární činnost Ludvíka Kundery a Zdeňka Lorence (včetně překladů), přičemž jejich tvorbu také srovnává, odvolávaje se na analýzu Zdeňka Pešata. Mimoto charakterizuje výtvarné aktivity Václava Zykmunda a Josefa Istlera, připomíná zahraniční ohlas Skupiny Ra a setkání jejích členů s význačnými francouzskými surrealisty. Nakonec evokuje dění roku 1948, závěrečnou činnost skupiny a osudy jejích příslušníků v dalších letech.

Je pravda, že jeho studie mohla být delší, obsažnější a přehledněji zkoncipovaná, leč nehodnotím ji tak negativně jako Petr Král v recenzi pojmenované „Jak se minout se Skupinou Ra“ (Tvar 2013/10). Tento básník a kritik v ní vidí „nápadně odbytý úvod“, navíc napsaný „chatrným jazykem“. Jeho výtky jsou zčásti opodstatněné, zčásti však subjektivní nebo diskutabilní (autorovo pomíjení základních otázek a informací, nejasnost kritérií, zmanipulovanost odkazu Skupiny Ra ve spojitosti s poválečnou činností jejích členů, pominutí povýtce záporného postoje, jaký k této skupině měl Vratislav Effenberger a další surrealisté z jeho okruhu). Reagovat na ně by měl primárně Michal Bauer, a tak se věnujme dalším složkám jeho antologie.

Po úvodní studii v ní následuje výběrový seznam literatury o Skupině Ra, jejích členech a blízkých spolupracovnících. Je pojat chronologicky a zachycuje tuto literaturu od roku 1945 až do roku 2012. Její kvantitativně odlišná produkce v jednotlivých letech mimoděk svědčí jednak o proměnlivé, společensky determinované rezonanci Skupiny Ra a jednak o vývoji a proměnách vědeckého bádání. Po větším počtu prací publikovaných ve druhé polovině čtyřicátých let nastal v padesátých letech výrazný útlum. K většímu oživení badatelských aktivit došlo až ve druhé půli šedesátých let a pak až v letech osmdesátých: tato dekáda předznamenala novou vlnu zájmu o Skupinu Ra vzniklou po roce 1989 a manifestovanou značným množstvím nových prací. V jejich soupisu se často objevují texty Ludvíka Kundery či práce o něm (schází tu však kunderovský sborník Bezpodmínečné horizonty z roku 2010); leckteré z nich vyšly ve speciálním kunderovském čísle brněnské revue Rok 1993/1, jež navazovala na časopis Host do domu a tímto číslem bohužel zanikla.

Jádro antologie Automatická madona, nazvané podle básně Otty Mizery ze zmíněného sborníku Roztrhané panenky, tvoří texty, které by podle editorových slov měly být „reprezentativním výběrem literární tvorby členů Skupiny Ra“ (s. 717). Většina jich pochází ze čtyřicátých let, ale některé byly napsány před vznikem skupiny; opodstatněným hraničním rokem je pro ně rok 1948. Bauer svoji publikaci zkoncipoval jako „literární antologii“ (s. 717), čímž také zdůvodňuje poměrnou stručnost své úvodní studie.

První blok textů představuje sedmero svazků edice Ra, jejichž zpřístupnění – byť ne vždy v úplnosti – je nutno ocenit. Prvým svazkem je soubor básní Andrého Bretona Vzduch vody (1937), po něm následují prozaické reflexe Zdeňka Šela Kámen (1939) a již uvedený sborník A zatím co válka s pracemi Josefa Istlera, Miloše Korečka, Ludvíka Kundery, Bohdana Laciny, Zdeňka Lorence, Otty Mizery, Jaroslava Puchmertla, Viléma Reichmanna, Václava Tikala a Václava Zykmunda. Čtvrtým svazkem je cyklus Zykmundových leptů a rytin s autorovým krátkým úvodem pojmenovaný Věčné pohyby (1945) a pátým tisk s prostým názvem P. f. 1947 (1946), z nějž editor vybral příspěvky Ludvíka Kundery a Zdeňka Lorence. Šestým svazkem edice Ra byl už víckrát zmíněný sborník Skupina Ra, reprezentovaný – vedle skupinové programové stati – opět Kunderovými a Lorencovými texty, a svazkem posledním je francouzský překlad Kunderovy Rýhy smrti (Le sillon de la mort [1947]).

Druhý oddíl zahrnuje Zykmundovy básnické a prozaické texty z let 1936 a 1938, zejména však sborník Roztrhané panenky s příspěvky Josefa Istlera, Ludvíka Kundery, Zdeňka Lorence a Otty Mizery. Součástí tohoto bloku jsou dále básnické a prozaické texty Zdeňka Lorence, přetištěné ze strojopisných originálů nebo z různých periodik, a obdobný soubor básní a próz Ludvíka Kundery (včetně Výhružného kompasu napsaného s Václavem Zykmundem). Tyto texty doplňují deníkové záznamy a básně Otty Mizery a verše Viléma Reichmanna, Josefa Schnabla a Oldřicha Wenzla.

Do třetího oddílu Bauer zařadil ukázky překladatelské činnosti členů Skupiny Ra. Jsou jimi například Kunderovy překlady poezie Hanse Arpa, Francise Picabii, Christiana Morgensterna či Georga Trakla, prózy Země snivců Alfreda Kubina a deníkových zápisků Franze Kafky, ale i Lorencovy překlady básní Federika Garcíi Lorky, Paula Éluarda, Jeana Tardieua nebo Tristana Tzary. Závěrečný blok antologie obsahuje texty esejistického rázu a publicistiku zaměřenou na výtvarné umění. Kromě záslužně přetištěné Lorencovy a Kunderovy stati „Mladší surrealisté“ tu lze najít třeba Kunderovy texty o Josefu Istlerovi, Václavu Zykmundovi a Bohdanu Lacinovi, o němž zde píšou i František Halas a Zdeněk Lorenc.

Jak vidno, jde o texty velmi rozmanité. Úhrnem však poskytují dobrou představu o Skupině Ra a tvorbě jejích členů. Petr Král v řečené recenzi Bauerovi vyčítá, že je to výběr „chaotický, málo výmluvný“ a že zahrnuje práce různé kvality; soudím, že svou výpovědní hodnotu tento výběr má, což platí i o jeho kvalitativní stránce. Podobně lze polemizovat s další Královou výtkou, jež se týká editorova pominutí ukázek z tvorby básníků Jana Zusky či Zdeňka Wagnera, kteří – řečeno Královými slovy – „se skupinou spolupracovali a výrazně dokreslovali její profil, třebaže nebyli jejími členy“.

Koncepci své antologie Bauer objasňuje v ediční poznámce, v níž také řeší její textologickou problematiku. U publikovaných textů vychází z jejich prvních vydání, respektive z rukopisů. Ač bere v potaz i jejich reedice, charakteristické dílčími úpravami, podstatný je pro něho „dobový horizont“ (s. 719), s čímž je možno souhlasit. Obdobně ctí původní grafickou podobu textů a nezbytné úpravy náležitě zdůvodňuje. S podobným respektováním autorské osobitosti provádí ortografické korekce, založené na současných pravopisných pravidlech. Diskutabilní je ponechání původní podoby názvu sborníku A zatím co válka, neboť jiné hranice slov jsou upraveny podle dnešního pravopisného úzu. Opravy zjevných překlepů nebo tiskových chyb jsou mimo diskuzi. Samozřejmou a informačně cennou součást ediční poznámky tvoří údaje o jednotlivých textech, které však mohly být podrobnější.

Jak známo, značnou část tvorby členů Skupiny Ra představují výtvarné práce, což manifestuje i antologie Automatická madona. Všechny bloky textů doplňují černobílé reprodukce výtvarných děl, ale též obálek sborníků. Za tyto bloky editor zařadil samostatnou obrazovou přílohu, tvořenou převážně barevnými reprodukcemi dalších děl, k níž připojil údaje o všech reprodukovaných pracích. Je si vědom, že jejich souhrn reprezentuje výtvarné aktivity Skupiny Ra „v podobě značně omezené“ (s. 717), lze však říci, že dobře plní jak funkci ilustrační, tak funkci dokumentární.

Navzdory uvedeným výhradám je nutno Automatickou madonu přivítat. Michal Bauer ji jistě nevytvořil proto, aby „přidal další titul k vlastní bibliografii a mohl dál budovat svou kariéru“, jak usoudil ve Tvaru Petr Král. Svou antologii českobudějovický literární historik udělal se zjevným zaujetím, s využitím předchozího bádání a poctivě (maně o tom svědčí i jeho poděkování velkému množství lidí, kteří mu při práci pomáhali). Prohloubil jí poznání Skupiny Ra, jejích členů a kulturní situace za nacistické okupace, avšak naznačil i směry dalšího literárněhistorického zkoumání českého surrealismu a orientaci v ediční sféře (například právem upozornil na dluh vůči tvorbě Václava Zykmunda). Je škoda, že své impozantní dílo nevybavil ještě medailony členů Skupiny Ra s jejich fotografiemi a jmenným rejstříkem. Přesto jím vytvořil potřebný pendant ke kolektivní antologii Skupina 42 (2000).

Je třeba ještě dodat, že Automatická madona vyšla jako šestý svazek edice Skrytá moderna, na níž participuje nakladatelství Akropolis a Centrum výzkumu české umělecké avantgardy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Filozofické fakultě Jihočeské univerzity. Poslání této edice, definované Petrem A. Bílkem, Vladimírem Papouškem a Filipem Tomášem, plní náležitě podobně jako antologie Veroniky Broučkové Srdce a smrt (2009) – bez ohledu na její slabiny, na něž poukázal Jiří Rambousek v České literatuře 2011/2 – či reprint Revolučního sborníku Devětsil (2010). V souladu s definovaným charakterem Skryté moderny by měly být i další svazky.

Česká literatura 1/2014

Jiří Poláček