Česká literatura 2/2013

[Recenze Návraty. K české literatuře od K. J. Erbena po Ladislava Fukse]

Opakované apely Jaroslavy Janáčkové

Ptám-li se, kdo z vědců humanitních oborů má dnes ve společnosti největší kredit, jsou to jednoznačně historikové. Jsou mnohem méně izolováni ve své specializované oblasti působení než třeba filozofové nebo literární histori­kové či teoretikové, o nichž alespoň v médiích není téměř slyšet. Mají mj. řadu pravidelných rozhlasových pořadů a dokonce úspěšný televizní pořad, který za svoji dlouholetou existenci a reprízy jednotlivých dílů jistě nevděčí pietě k oboru nebo finančním dotacím a grantům, ale oblibě u diváků. I ve svých textech dokážou historikové zaujmout spíše než badatelé příbuzných oborů. Nesetrvávají obvykle v abstraktních schématech a reflexi vlastních poj­mů, ale snaží se vytvářet příběh o tom, co a jak bylo. I ve výkladu textů se obyčejně zaměřují na biografická a společenská fakta týkající se konkrétních osob a událostí. Umějí tak svým názorným a předmětným způsobem leckdy překročit recepční horizont omezený na příslušníky vlastního odvětví a jsou i pro laickou veřejnost srozumitelní.

V literární vědě tuto srozumitelnost a sdělnost, která se v konečném dů­sledku rovná společenské užitečnosti, často postrádám. Za jednoho z autorů, kteří jsou schopni této sdělnosti dlouhodobě dosahovat, aniž by tím výraz­něji snižovali úroveň zpracování svého tématu a nároky na aktivní pozor­nost čtenáře, pokládám Jaroslavu Janáčkovou, dnes příslušnici nejstarší žijící generace literárních vědců. Dokazuje to myslím i její zatím poslední knížka Návraty, koncipovaná autorkou za technické pomoci jejího syna Pavla a jazy­kově připravená Viktorem Dobrevem. Jde o průřez autorčinou tvorbou od konce šedesátých let po dnešek v oblasti literárněvědných článků a kratších studií, převzatých až na jednu výjimku z časopisů a sborníků (nejsou tu tedy zastoupeny četné předmluvy a doslovy k edicím beletrie, z nichž by také bylo jistě možné vybírat). Vedle úvodu, napsaného pro potřeby aktuálního svazku, zde nalezneme jen tři další dosud nepublikované práce. Těžiště knížky tak spočívá ve dvaceti třech textech tištěných dříve, z toho ve dvou případech pouze v strojopisných sbornících. Autorka na základě pečlivého výběru usi­luje připomenout čtenáři hlavně ty ze svých rozsahem drobnějších počinů, které se vzhledem ke zvolenému médiu uveřejnění během let vytratily z pově­domí, a znovu je zpřístupňuje literárněvědnému uvažování. Ponechává svým textům pokud možno autentickou podobu z předchozího otisku a pouze jednou, v případě článku „Marsyas Jana Nerudy“ z r. 1984 (s. 99–105), sáhla k věcnému přepracování. Tento text je pro povšechnou charakteristiku svaz­ku podstatný i z jiného důvodu. Tematicky se zčásti překrývá s následujícím příspěvkem z téhož roku, nazvaným „Jeden klíč k Baladě zimní Jana Nerudy“ (s. 106–109). Je třeba říci, že tento detail působí poněkud rušivě, neboť jinak se svazek variantním textům zcela vyhýbá, respektive přináší z různých au­torčiných zpracování téhož námětu vždy jen jednu verzi.

Hledáme- li v knížce společný teoretický podklad pro jednotlivé texty, nemusíme pátrat dlouho. Svazek je zahájen citátem s Jankovičovou definicí „díla“ jako „textu v akci“. Beletristický „text“ je zde vnímán jako svého druhu partitura, kterou lze při zodpovědném využití metod vědeckého výzkumu dále vykládat a tím ji konkretizovat v „dílo“. Sama interpretační činnost však může probíhat jen po určitou mez, neboť umění jako takové, zvláště ve svých výsostných výtvorech, nás vždy nutně přesahuje. Zde jsou myslím obsaženy hlavní premisy, které pro sebe Janáčková z myšlení teoretiků přejala: kombi­nace odborného a estetického pojímání literárních textů a zároveň též úcta k nim jako k entitám, které ani při celoživotním angažování zřejmě není mož­né plně pochopit a poznat. Programový úvod Návratů, v němž autorka vyu­žívá Jankovičových slov jako východiska k tomu, aby rekapitulovala své vě­decké působení a podala stručný komentář k textům zahrnutým do souboru, je i proto, myslím bez nadsázky, pojmenován „Život s texty v akci“ (s. 7–16). K uvedeným teoretickým maximám pak Janáčková ve výraznější míře připo­juje už jen některé techniky výkladu založené na intertextualitě. Využívá jich příležitostně při zkoumání literárních ohlasů děl 19. století, které rovněž tvoří jedno z páteřních témat svazku, a přistupuje k nim znovu víceméně tra­dičním způsobem (uveďme tu alespoň Vodičkovy literární rezonance). A nic víc. Všecko ostatní už je heuristika a interpretace, a především veliká znalost zkoumaných předmětů. Teoretická báze textů Janáčkové je tedy vcelku velmi jednoduchá, možno říci až průhledná. Současně však právě tento aspekt ne­popiratelně přispívá i k srozumitelnosti autorčina uvažování a podporuje též jeho všeobecně apelativní a persvazivní charakter.

Podtitul knihy „K české literatuře od K. J. Erbena po Ladislava Fukse“ jmenovitě odkazuje ke stati „Erbenova Kytice v ohlasu“ (s. 45–56), v níž au­torka na základě Vodičkových teorií upozorňuje na ozvěny Erbenových balad mj. až v díle J. Skácela a L. Fukse. Přestože však reminiscence na 20. stole­tí v knize vystupují poměrně výrazně (např. ve jménech J. Seiferta, V. Ho­lana, I. Kraska, nepočítáme-li klasiky tradičního proudu po r. 1900), věnuje Janáčková pozornost především druhé polovině tzv. velkého 19. století, a to ve shodě se svým celkovým zaměřením o mnoho víc próze než poezii a jen relativně málo divadlu. V této stále poměrně široké sféře se pak pohybuje zcela suverénně a vyjadřuje se k desítkám literárních osobností. Nevyhýbá se ovšem oblasti populární literatury, která patří k jejím velkým životním té­matům, a nepomíjí zcela ani „menší“ spisovatele, kteří nikdy nedošli plného uznání, ač nerezignovali na své umělecké ambice (J. Lier aj.). Jasně patrnou dominantou Návratů jsou však národní klasikové, reprezentativní osobnosti české literatury. Z autorčiných oblíbenců mezi nimi zde scházejí snad jen příspěvky věnované Z. Wintrovi, T. Novákové či K. V. Raisovi. Že tito známí, „čítankoví“ autoři (nejvýrazněji zde figurují např. J. Neruda či B. Němcová, ale také třeba J. Holeček a K. Klostermann) náleží se svými díly k zevrubně prozkoumaným entitám s jasně danou pozicí v literárních dějinách, se traduje beze změny už příliš dlouho na to, aby to mohla být pravda. Petrifikované představy o nich Janáčková se sobě vlastní erudicí často úspěšně rozrušuje a nalévá do nich nový život.

Kompozice svazku, pokud jde o pořadí jednotlivých textů, poněkud při­pomíná osvědčenou stavbu monografií. Začíná se myšlením o literatuře – třebaže tento předmět je zde pojat povýtce jako historický fenomén a činnost osobností jako F. V. Krejčí nebo H. G. Schauer je zde spíše pouze tematizována než podrobně metodologicky analyzována za účelem využití v dalším výkladu – a končí se opět tím, co už lehce přesahuje hlavní téma svazku, sféru české beletrie daného období, a sleduje se domácí literární recepce světových klasiků jako I. S. Turgeněv, N. V. Gogol nebo F. M. Dostojevskij. V centrálních oddílech jsou pak soustředěny texty ztělesňující literární his­torii v nejvlastnějším smyslu toho označení, totiž komentáře k činnosti spi­sovatelů a rozbory literárních děl. Z širokého spektra zde zahrnutých témat vynikají mimo již uvedená i četná další: demonstrace umělecky produktivního přístupu k realistickému textu na příkladě využití skazové prózy krkonošské­ho pašeráka v Jiráskově románové kronice U nás (s. 63–69); tři stati věnované prózám K. Klostermanna, jejich prvotní recepci a otázce vlivu nakladatele na jejich výslednou podobu (s. 118–139, 174–181); pátrání po příčinách váhavého přijetí Holečkových Našich širokým publikem (s. 142–155); umělecký a posléze i životní krach V. Mrštíka v případě nedokončeného ambiciózního románu Zumři (s. 156–163); dva nové návraty k B. Němcové (s. 182–202); a k nejvýznačnějším textům jistě bude patřit i stať zabývající se textologickou proble­matikou pozdní sbírky J. Vrchlického Meč Damoklův (s. 164–173). Výjimku ve srovnání s kratšími tematicky specializovanými texty zamýšlenými pro tisk v periodikách a sbornících tvoří stať „Česká literární kultura 19. století z ptačí perspektivy“ (s. 247–267), přetištěná z učebnicové publikace Česká literatura 19. století. Od Máchy k Březinovi (1994, rozšířeno 1998), která představuje epilog Návratů. Tato delší přehledová studie se zaobírá komplexem jevů spadajících do sféry sociologie literatury či obecněji literární kultury (mj. čtenář a knižní trh, vztah beletrie k žurnalistice či k divadlu, výroba knih a role nakladate­le a redaktora, společenská úloha spisovatele v 19. století, koncept národní a světové literatury, cenzura, překlad, folklor) a zasazuje na závěr svazku úzce pojímanou krásnou literaturu do širšího kontextu.

Platí přitom, že v jistých stále opakovaných a zdůrazňovaných aspektech Janáčková zároveň mnoho prozrazuje o sobě, o svém způsobu myšlení a psa­ní. Není tajemstvím, že hodnoty, jež u „svých“ klasiků nejčastěji hledá a jichž si na nich patrně i nejvýše cení, se sama logicky a záměrně, mutatis mutandis pro literární vědu, snaží vkládat i do svých vlastních prací; sama už je v oblasti svého působení žijícím klasikem. Pokusím se poukázat na několik z těchto as­pektů, jež společně vytvářejí uzavřený okruh hodnot a současně podle mého názoru zajišťují smysluplnost a srozumitelnost většiny textů Janáčkové.

1) Povědomí o tradici. Je-li si spisovatel vědom ceny toho, co bylo napsáno před ním, je pak spíše schopen poučeně a inovativně na tradici navazovat a rozvíjet ji do nových podob. Totéž ve zvýšené míře platí o literárním vědci typu Janáčkové. Současně se tu projevuje snaha nepřipustit ztrátu historické kontinuity, která zachovává tradiční systém hodnot a zakládá logický koncept dějin. 2) Text jako svědectví o člověku. Jako se realistický spisovatel snaží oživit svůj text pravděpodobnými postavami, ožívá v pracích literární historičky představa spisovatele. Za řádky zkoumaného textu vyhlédají oči jeho někdejšího autora jako skutečného člověka s vlastním světonázorem a osob­ním životem. Text se tak polidšťuje a zkonkrétňuje. Zejména se tato tendence v případě Janáčkové týká píšících žen, ale její stopy nalezneme i v textech o Ji­ráskovi, Arbesovi a dalších jí blízkých klasicích. Zde se autorka pojetím své práce asi nejvíce přiblížila metodám historiků, mj. též svým důrazem na dů­ležitost využívání osobní korespondence jako specifického typu historického pramene. 3) Estetická kvalita textu jako slovesného výtvoru. Podobně jako dobří literáti vytváří si také Janáčková osobitý styl psaní. Uplatňuje se v něm nutně vědecký žargon, ale jeho základem jsou prostředky knižní spisovné češtiny, tu a tam inspirované i krásnou literaturou. Právě estetická stránka jazyka je schopna zaujmout čtenáře, vynaloží-li určité úsilí, a vtáhnout ho do textu. 4) Ohled na čtenáře jako adresáta textu, který konstituuje smysl psaní. Profesionální spisovatel obvykle více či méně cíleně pracuje s předsta­vou modelového čtenáře, jejíž kontury lze v jeho textu vystopovat. Současný literární vědec při nevelkém počtu kolegů v oboru ovšem část svých poten­ciálních čtenářů předem zná, ale kategorie recipienta jako takového přesto nutně zůstává otevřená s ambicí oslovit co největší počet adresátů i mimo předpokládaný okruh. V našem případě ohled na čtenáře těsně souvisí též s dlouholetou pedagogickou činností Janáčkové a s její zkušeností z přípravy vysokoškolských učebnic a skript. Neznamená však prosté sdělování a nemá za cíl bezpracnou recepci. Za úsilím píšícího se ukrývá snaha aktivovat inter­pretační schopnosti čtoucího a přimět ho, aby sám dotvářel smysl čteného. Tuto skrytou apelativnost vůbec pokládám za nejdůležitější vlastnost většiny prací Janáčkové. S jistým zjednodušením lze říci, že v souboru Návratů autor­ka povětšinou opakuje své apely, které zůstaly zatím více či méně oslyšeny, třebaže mohou dle jejího mínění být stále aktuální.

Společensky deklasované humanitní vědy jsou dnes obětí nepříznivé situa­ce, avšak na své izolovanosti od aktuálních a vlivných pozic se zčásti podílejí i sami badatelé, mj. také tím, že ve svých textech často nevěnují dostatečný zřetel strategiím čtenářského porozumění. Dílo Jaroslavy Janáčkové, zvláště v posledních letech, je pro mě příkladem toho, jak bez trapné okázalosti a sebereklamy alespoň tuto malou část velké nesnáze odstranit. Autorka Ná­vratů nevytváří propast mezi předmětem svého bádání a vlastním psaním. Své vědecké cíle dokáže formulovat ve shodě s osobním přesvědčením. A vede ve svých pracích stále v patrnosti potenciální publikum, jež usiluje oslovit. Zůstává konkrétní a srozumitelná. I po osmdesátce Jaroslavu Janáčkovou pro­následuje stálá chuť přemýšlet na papíře. Nezbývá než těšit se na její další chystanou knihu, věnovanou tentokrát Gabriele Preissové.

Michal Charypar

Česká literatura 2/2013