Česká literatura 3/2013

[Recenze Sláva slova. Texty Radovana Lukavského o umění přednesu]

A neporušíš hranice verše...

Výbor textů Radovana Lukavského věnovaných umění přednesu vychází jako čtvrtý svazek sdružení příznivců mluveného slova Slovo a hlas. První svazek (Živé slovo. 45+3 zamyšlení nad tajemstvím poezie a hlasu [2004]) je souborem odpovědí 45 respondentů na sedm anketních otázek. Jak to u takových podniků bývá, výsledek je místy zajímavý, ale celkově roztříštěný a ve vší úctě k respondentům nepřekračuje význam interního tisku zájmového sdružení; případný čtenář však může uvítat výběrovou bibliografii prací věnovaných recitaci, kterou sestavila Milena Vojtková. Druhý svazek (Téma:promluva. Třicet úvah dvaceti tří autorů [2006]) v této „koncepci“ všehochuti pokračuje a přetiskuje (většinou) úryvky z textů od Jakuba Arbesa po Otakara Zicha (řazeno abecedně) či od Jana Nerudy po Petra Pavlovského (řazeno chronologicky, Nerudův text je z roku 1867, Pavlovského z roku 2004). Jaký smysl má přetištění kratičkých textů, které spojuje opravdu jen to téma (promluva), mi není příliš jasné. Něco jiného by bylo, kdyby byl svazek pojat jako čítanka, kterou by doplnila nová a původní monografická studie věnovaná dějinám recitace v Čechách. Třetí svazek knihovničky (Mluvená próza i verš. Dvě studie Františka Daneše [2008]) přetiskuje dvě studie předního českého lingvisty z padesátých let („Výslovnost a přednes vět a souvislých textů“, „Intonace a verš“) a opět lze jen litovat, že je nedoplnil nějaký podrobnější komentář nebo doslov. Ani recenzovaný svazek nepřináší nové texty, ale obsahuje šest kratších textů Radovana Lukavského psaných v rozmezí let 1966–2000. Jedná se o texty vzniklé při různých příležitostech: předmluva k vysokoškolským skriptům, dva referáty přednesené ve Viole, jeden projev člena poroty recitační soutěže, jedna anketní odpověď a jeden rozsáhlejší esej. Svazek dále obsahuje krátkou „Předmluvu editorů“, ediční poznámku a doslov-medailon „Radovan Lukavský herec“ od Zuzany Sílové (a Halasovu báseň Sláva slova, která byla přetištěna již v předchozím svazku knihovničky).

Záložka a zadní strana přebalu autora i knihu, jak je obvyklé, představuje. Chápu, že se jedná o text propagační a že si jej Radovan Lukavský nepsal sám, přesto bych se ale u jedné formulace zastavil. Na zadní straně obálky se píše: „Česká literatura nemá takovéto odborné stati (přinášející i praktické návody) ani od teoretiků, tím méně od herců.“ Lukavský, a je to třeba říci rovnou, však neprovozuje vědu, nebuduje teorii recitace, ale snaží se – poučen základní literaturou – sám poučit a poradit. Ovšem to, že význam Lukavského textů neleží v rovině teoretické, ale praktické, jejich hodnotu nijak nesnižuje. Pozice teoretika, do níž ho staví v dobré víře jeho obdivovatelé, jde přímo proti tomu, jak své texty a svou roli chápal on sám: „Došlo mi – a dodnes se toho držím –, že mohu jen sbírat zkušenosti a příslušná poučení a zamýšlet se nad vlastní praxí z pozice recitátora a ne teoretika“ („O zanedbatelných maličkostech“, s. 58). Nemáme před sebou tedy teoretická pojednání, ale eseje „zvídavého umělce“ („Nad přípravou slova“, s. 13) určené kolegům, či ještě spíše studentům. A v neustálém ohledu k adresátům a jejich potřebám spočívá Lukavského přednost. Tento situační kontext zásadně ovlivňuje styl a funkci textů. Všechny texty prostupuje didaktický tón, místy s patetickým zabarvením, což v psané podobě může působit přepjatě. Funkce textů není odborná, ale praktická, výchovně-vzdělávací. Kniha nepřinese odborníkům (tj. např. filologům, literárním vědcům, fonetikům...) z hlediska jejich oboru nic nového (Lukavský vychází ve fonetice z Bohuslava Hály, ve versologii z Josefa Hrabáka), ale může zachránit mnoho talentovaných herců a recitátorů, kteří jsou přesvědčeni, že k realizaci textu není potřeba rozum, ale jen cit nebo intuice, která je sice „jistě to nejlepší, co může umělce vést, ale taky to nejméně jisté, co může kdykoli selhat“ („O zanedbatelných maličkostech“, s. 61).

Patos a apel je velmi silně zastoupen hned v prvním textu, který je vstupní přednáškou ke skriptům Kultura mluveného slova. Lukavský se rozplývá nad krásami češtiny (tak bohatá, tak libozvučná) a konstatuje výchovně-vzdělávací funkci profesionálů, kteří mají povinnost o tyto krásy pečovat a být vzorem pro ostatní. Apel na jazykovou kulturu a nutnost tuto kulturu pěstovat ve školách je zcela oprávněný, neboť péče věnovaná psaným, ale především mluveným projevům studentů je na českých školách (zejména ve srovnání s cizinou) nedostatečná; za problematické ale považuji Lukavského omezení kultury jazyka na jazykovou správnost, potažmo spisovnost.

V kratším holanovském textu nazvaném „Mezi básníkem a posluchačem“ Lukavský názorně ukazuje, jak obtížné je do (Holanova) textu proniknout a co všechno musí recitátor podstoupit, aby mohl text „jen“ přečíst. Lukavský zdůrazňuje, že recitovat poezii znamená především dodržovat hranice veršů. Pokud by z celého svazku začínajícím recitátorům utkvěl jen tento požadavek a stal se pro ně imperativem, nebyla kniha vydána zbytečně. Lukavský opakovaně varuje před tím, aby se v rámci srozumitelnosti nahrazovalo veršové členění členěním syntaktickým, neboť báseň musí zůstat básní, nesmí se z ní stát próza, „dodržení veršového členění je pro interpreta básně věc závazná“ („O zanedbatelných maličkostech“, s. 63). „Mělo by platit,“ pokračuje Lukavský, „že ze zvukového záznamu recitace by se měl dát pořídit záznam písemný, který by věrně odpovídal autorskému textu básně a jejímu členění“ (ibid., s. 66).

Velmi sympatická je také Lukavského snaha odbourat z recitace vše nadbytečné, a tak zacílit na to podstatné: „tlumočit básnické slovo především zvukovými prostředky“ (ibid., s. 59). Právě zvukovým prostředkům se autor věnuje v samostatné podkapitolce referátu „O zanedbatelných maličkostech“, v níž požaduje nutnost recitací odlišit jednotlivé versifikační systémy (sylabický, sylabotónický, tónický, časoměrný). Lukavský ale bohužel příliš setrvává ve staré školské metrice (přitom si byl vědom, že versologie ve 20. století prošla zásadními proměnami — srov. „Nad přípravou slova“, s. 20), a tak například jeho rada, jak recitovat sylabotónický verš, vychází z přesvědčení, že český sylabotónický verš je stopový a že by recitátor měl ve verši nechat zaznít tolik přízvuků, kolik má verš stop. Lze také litovat, že Lukavský versologické výklady chápe jako detaily velice odlehlé běžné praxi (ibid., s. 76). To je nejen úzkostlivá obava o to, aby adresáti nebyli zahlceni teorií, ale také v rozporu s tím, jak významnou úlohu rytmu Lukavský přisuzuje ve vzpomenutém eseji „Nad přípravou slova“: „Rytmus, sjednocující a pořádající všechny složky přednašečova projevu“ (s. 23).

Odpovědí na anketní otázku „Jaký smysl nacházíte v recitované poezii a próze?“ Lukavský stručně formuluje svá základní stanoviska: recitace předpokládá analýzu a interpretaci literárního díla, recitátor by se měl snažit najít smysl textu, který bude tlumočit. To je conditio sine qua non, jen se domnívám, že recitátorům by mělo být patřičně zdůrazněno, že (řečeno s Janem Mukařovským) dílo je spleť významových vztahů, z nichž pomocí hlasových prostředků sice vytvoří svébytný, avšak nikoli jediný možný strukturní celek. Samotný smysl recitace Lukavský vidí v setkání: setkání autora s publikem skrze text prostřednictvím recitátora. Lukavský zdůrazňuje společenský rozměr recitace, sílu zážitku umocněného kolektivním sdílením, zážitku, který podle něho může člověka kultivovat. Právě toto společné sdílení slova, jež má na ty, kteří naslouchají, pozitivní účinek, je v naší kultuře čím dál tím vzácnější.

Nakonec ještě pár slov k redakční a ediční stránce svazku. Je škoda, že těch několik málo vlastních jmen, která se v textech objevují, nebylo ověřeno (tiskne se Bens místo Bense, Eichenbaum místo Ejchenbaum), že citáty a parafráze v knize nebyly lokalizovány a doplněny bibliografickými údaji. Svazek není obsáhlý, a tak snad bylo možné připojit vysvětlivky a doplňující komentáře (tak např. chybí legenda k použitým značkám u citátů na s. 76). Také mi není jasné, proč výbor z textů věnovaných recitaci doprovází medailon věnovaný Lukavskému-herci, který se k otištěným textům nijak nevztahuje a který působí, jako by vznikl jindy a pro úplně jinou příležitost.

Lze jen doufat, že další svazek sdružení Slovo a hlas opustí cestu přetisků, bude o něco ambicióznější a přinese nějaké ucelené a nové pojednání týkající se recitace.

Robert Ibrahim

Česká literatura 3/2013