Lidé bez dějin jsou prach: Queer touha a holokaust
[Recenze Lidé bez dějin jsou prach]
Autorka Anna Hájková se ve svém výzkumu dlouhodobě zabývá oběťmi holokaustu. Dekonstruuje ovšem hegemonní narativ, ve kterém jsou tyto oběti idealizovány – ukazuje, že v prostředí koncentračních táborů a terezínského ghetta mezi internovanými docházelo k sexuálnímu vydírání i násilí. Tato kniha se pak snaží dát hlas obětem, jejichž příběh nevyhovoval normativnímu heterosexuálnímu diskurzu, a byly tak zcela nebo zčásti v narativu obětí holocaustu umlčeny. Jak napovídá i sám název knihy, jedná se i o jisté zadostiučinění dvakrát perzekuovaným: poprvé nacisty, podruhé historiografií. Dílo si klade za cíl jednak korigovat stav historického bádání v oblasti holokaustu, ale také poukázat na intoleranci k jinakosti ve společnosti, která se propisuje i do zkoumání dob minulých. Jistý aktivismus prozrazuje již předmluva pro české vydání, kde se její autor, Martin Šmok, otevřeně přiznává k rasismu a homofobii a ukazuje i svou vlastní cestu k toleranci: „Není lepší cesty k otupení přirozeného lidského strachu z neznámého, který tak často vede ke slepé nenávisti, než poznání, že lidé jsou lidé“ (s. 11). Ambice přispět svým dílem ke zmírnění diskriminace je zvláště v dnešní době chvályhodná a velice potřebná.
Kniha je rozdělena do několika částí. V předmluvě autorka vysvětluje své badatelské zaměření – zkoumat příběhy obětí holokaustu, které byly marginalizovány, a analyzovat, co ke stigmatizaci některých obětí vedlo. Z jejích slov jsou znát pochybnosti, zda je právě Česká republika dostatečně liberální zemí, aby si připomínání i těchto obětí mohlo ve veřejném prostoru najít své místo. Své pochybnosti umocňuje výtkou, že v České republice „je manželství pro všechny stále nelegální“ a dodává: „queer lidé jsou v mé vlasti lidmi druhé kategorie“ (s. 18–19). S tímto tvrzením nelze než souhlasit, nicméně je otázka, zda by to možnost „legálně“ uzavřít manželství nějak zásadně ovlivnila, anebo diskriminaci spíše jen ještě více zneviditelnila.
První kapitola rozebírá problematiku zkoumání queer 1 obětí holokaustu, přičemž užití tohoto pojmu představuje důležitou část metodologie. Pro většinu aktérů a aktérek ve zkoumaných příbězích je zásadní stejnopohlavní sexuální touha, takže by se nabízelo užití analytického pojmu sexuální orientace – tedy homosexuální. To by ovšem bylo velmi problematické: jak autorka uvádí, aktéři a aktérky se v těchto termínech sami o sobě zpravidla nevyjadřovali, neboť stejnopohlavní touha byla silně stigmatizována, a připisování sexuální orientace aktérům a aktérkám třetí osobou by bylo zásadní chybou – jednak historické prameny často poskytují jen dílčí obraz, zároveň ale i kategorizace sexuální orientace pouze na základě sexuálního chování, kdy může jít například o homosexuální styk v důsledku vydírání nebo za účelem získání jistých výhod, je zcela zavádějící. Jak autorka sama poznamenává, prostředí koncentračního tábora představuje příliš extrémní formu soužití, kdy získání i nepatrných zdrojů navíc může napomoci k vlastnímu přežití, takže koncept konsenzuálního pohlavního styku2 pro analýzu využít nelze. Užití pojmu queer, kdy tento výraz označuje veškeré chování/touhy, které se vymykají heteronormativnímu diskurzu sexuality a genderových rolí, je tak výtečným metodologickým prostředkem, přičemž queer perspektiva se zároveň umožňuje zaměřit i na způsob, jak je jinakost stigmatizována majoritní společností.
Autorka také argumentuje, že homosexualita jako sexuální orientace/identita je moderní pojem a problematizuje jeho užívání pro aktéry a aktérky dob minulých a uvádí, že „význam sexuality, a tedy i vznik sexuální identity závisí na době, sociální třídě, místě a dalších faktorech“, přičemž „se musíme oprostit od představ o pohlavních rolích a binaritě“ (s. 26). Užívání pojmu queer tak může vyjadřovat i jistý respekt pro fenomén, ke kterému je třeba přistupovat s opatrností, neboť je příliš snadné podlehnout zjednodušujícímu pohledu diskurzů získaných v průběhu naší vlastní socializace, jež ve společnosti dominují, a tím podlehnout homofobii (a dalším fobiím), stejně jako okolí kolem aktérů a aktérek z autorčina vyprávění, a nakonec i historik-tazatel příběhu Ireny Millerové, o kterém pojednává druhá kapitola.
Irena Millerová se sama považovala za „ženu milující ženy“, takže v jejím vyprávění autorka preferuje výraz lesba. Její otec byl Žid, takže jí byl odepřen vstup na pražskou univerzitu. Začala být aktivní v komunistickém odboji, nicméně v roce 1943 byla zatčena gestapem. Nejdříve byla internována v Terezíně a poté až do konce války v Ravensbrücku. V osvobozeném Československu ji ale čekala udání a pronásledování policí, a tak se rozhodla emigrovat; nejdříve odjela do Francie, pak přesídlila k příbuzným z matčiny strany do Spojených států. Autorka ukazuje, že příběh Millerové se dramaticky lišil od narativů „úspěšných“ obětí holokaustu, které byly zpravidla ve veřejném prostoru prezentovány – Millerová byla matkou samoživitelkou žijící na pokraji bídy a svůj intimní život musela držet v tajnosti, protože v té době ve Spojených státech homosexuální vztahy ještě nebyly legální.
Na vzpomínková setkání obětí holokaustu buď často ani vůbec nebyla pozvána, nebo si od ní stejně ostatní ženy zachovávaly výrazný odstup. Autorka tak ukazuje, jak „jinakost“ Millerové způsobila její vyloučení již tak perzekuovanou skupinou. Odvyprávět svůj autentický příběh Millerové umožnilo až setkání s lesbickou historičkou a aktivistkou Christou Schikorrovou.
Poslední, třetí kapitola, vypráví příběhy pěti dospívajících queer obětí holokaustu: Margot Heumannové, Nate Leipcigera, Anne Frankové, Molly Applebaumové a Jiřího Vrby. Autorka zde dále problematizuje „jednoduché rozdělování do kategorií lesba nebo homosexuál“ (s. 88), což jsou kategorie, jež zvláště na příkladu dospívajících zřetelně ukazují svou nedostatečnost v konfrontaci s lidskou jedinečností. Další z problematizovaných binárních kategorií jsou Židé a queer oběti holokaustu – autorka se pozastavuje nad tím, že toto rozdělení bylo až do nedávna v historiografii nekriticky přijímáno jako tak „přirozené“, že na jeho nesmyslnost po dlouhou dobu nikdo nepoukázal. Přitom v této klasifikaci jeden pojem zastupuje etnickou příslušnost, druhý způsob prožívání sexuality a osobní identity ve vztahu se sexualitou, takže se jedná o dva naprosto rozdílné analytické koncepty, které nemá smysl dávat vzájemně do opozice. Kvůli idealizaci obětí holokaustu v rámci homofobních diskurzů hegemonních narativů je však i dnes přiznání, že židovská oběť může být současně queer, stále náročné, což autorka detailně ukazuje. Argumentuje, že často uvažujeme v chybných binárních kategoriích „dokud někdo neukáže na jejich pochybnost a nepohne nás k jejich překonání“ (s. 90). Na těchto pěti příbězích je dobře vidět barvitost sexuálního chování, která se vzpírá zařazením do jednoduchých, vzájemně opozitních kategorií.
Prvním je příběh Margot Heumannové, kterou již od dětství přitahovaly dívky a v Terezíně poznala svou největší lásku, Ditu Neumannovou. Dozvídáme se, jak Margot žárlila na Ditina přítele a jak popisovala své prožívání intimních interakcí s Ditou. Zaujme i její spletitá životní cesta v době poválečné a poslední rozloučení obou žen v momentě, kdy v pokročilém věku Dita umírala.
Dalším je Nate leipciger, jehož stejnopohlavní sexuální zkušenost v koncentračním táboře byla nejprve násilná, vynucená, později pak nesla známky směnného obchodu. Příběh ukazuje, že přeživší holokaustu, kteří se takto stali oběťmi homosexuálního násilí, mají tendenci připisovat příčinu jednání pachatelů primárně jejich homosexualitě, namísto sklonu k násilí a nerespektování hranic jiné lidské bytosti.
Anne Franková je zřejmě nejznámější dětskou obětí holokaustu. Autorka zde rozebírá některé pasáže z jejího deníku, které vyjadřují její stejnopohlavní sexuální touhy, a ukazuje, jak tyto pasáže byly často z knižních vydání odstraňovány, aby byl zachován narativ čistoty „nevinné oběti“, který by sexualita, a stejnopohlavní zvláště, výrazně narušila. Tato cenzura jakéhokoli sexuálního obsahu byla tak silná, že z deníku byla nejprve odstraněna i zmínka o Anině menstruaci. Jak autorka ukazuje, došlo v nedávné době na některých místech ve Spojených státech dokonce k úplnému zákazu deníku Anne Frankové ve školních knihovnách, takže je dostupný pouze dospělým.
Dalším je příběh Molly Applebaumové, která se jako jedenáctiletá zamilovala do dvacetileté dívky. Záznamy v jejím deníku dokládají, že již v takto útlém věku znala výraz „lesbická láska“ a rozuměla jeho významu, což může být značně překvapivé. Autorka také argumentuje, že Molly si byla vědoma svého nerovného postavení v tomto milostném vztahu v důsledku velkého věkového rozdílu, avšak z jejích zápisů není cítit jakoukoli bezmocnost, a naopak se v nich projevuje značné aktérství. V historiografii pak doposud nebyla těmto záznamům připisována žádná zvláštní důležitost a stejnopohlavní touha v nich obsažená byla bagatelizována jako pouze přechodná záležitost v dospívání.
Posledním je Jiří Vrba, muž, který se svou homosexualitou nijak netajil. Oproti ostatním čtyřem aktérům a aktérkám zcela chybí jeho vlastní vyjádření, a vše je tak zprostředkované třetími osobami. Dozvídáme se, že Vrba měl v Terezíně milostný vztah s dívkou, v Osvětimi pak svou první queer zkušenost s mužem. Jeho poválečné působení je poznamenáno spoluprací s StB, nicméně po sametové revoluci zastával důležité funkce v oblasti připomínání obětí holokaustu, například byl spoluzakladatelem Terezínské iniciativy. I tento příběh pomáhá vykreslit queer praktiky obětí holokaustu v celé jejich pestré škále a současně s ostatními představuje důležitou část historiografie holokaustu.
Za jediné problematické místo v knize považuji formulaci, kdy autorka pojednává o „imitátorech žen“, což podle ní byli „muži naměstnaní v uznávané profesi, v níž si v rámci představení oblékali ženské šaty“ (s. 50). Autorka doslova uvádí:
„Někteří z imitátorů žen byli heterosexuálové, někteří byli queer a někteří z nich lidé, které bychom dnes označili jako trans“ (s. 50). Tuto formulaci považuji za velmi nešťastnou hned z několika důvodů. Především mám dojem, že se tomto případě autorka výrazně odchyluje od své metodologie, když se těmto osobám snaží připisovat identitu související se sebeidentifikací, čemuž se jinak naopak snažila vyhnout užíváním pojmu queer. Na čem je toto tvrzení založeno autorka nijak nerozvádí a ani jej nedokládá odkazem na zdroj.
Zároveň je ovšem třeba si uvědomit, že jsou v tomto rozdělení „imitátorů žen“ směšovány dva naprosto rozdílné analytické koncepty: pojem „heterosexuální“ se vztahuje k sexuální orientaci/identifikaci, pojem „trans“3 vyjadřuje genderovou identifikaci. Tyto koncepty v popisu osoby se navzájem nevylučují, ale působí komplementárně – někdo se tedy může identifikovat jako „trans“ a zároveň heterosexuální (kromě mnoha dalších sexuálních orientací, přičemž je třeba si uvědomit, co vlastně v těchto případě konkrétní orientace znamená z hlediska preference určitého pohlaví). Rozdělení na „heterosexuální“ a „trans“ tak nedává z empirického hlediska žádný smysl, neboť genderová identita jakoukoli sexuální orientaci nijak nepředjímá ani nevylučuje.
Svým způsobem se však toto rozdělení může smysluplné zdát z pohledu velice rozšířených stereotypů, kdy je genderová identita považována jen za projev jakéhosi osobního excentrismu, nebo snad až „zábavy z nudy“. Muže, kteří „imitují ženy“, pak svým způsobem lze takto jednoduše rozdělit na heterosexuální (tedy jinak „normální“), homosexuální (reprezentováno výrazem queer) a „trans“ (homosexuální, kteří navíc tvrdí, že jsou ženami). Obávám se, že většina čtenářů a čtenářek uvedenou pasáž právě takto pochopí a jen se utvrdí ve své stereotypní představě; lidem, jejichž genderová identita se neshoduje s jejich biologickým pohlavím při narození, však reprodukce podobných diskurzů dobrou službu v žádném případě neudělá.
Jakkoli může být pro neznalého člověka těžké pochopit, že například při narození biologicky muž se může identifikovat jako žena, a přitom pociťovat sexuální touhu k ženám, je přitom tento velice rozšířený stereotyp projevem stejného heteronormativního diskurzu, proti kterému autorka tak vehementně vystupuje. Čekala bych tedy od autorky poněkud větší korektnost – co se může zdát jen jako „slovíčkaření“, se totiž zřetelně projevuje i v praktickém životě, nehledě na to, že lidé, kterým je odepírána možnost nazývat po pravdě jejich vlastní identitu, jsou bezesporu „lidmi druhé kategorie“, kdy jejich vlastní „já“ je odsunuto jen do úrovně pocitů. Právě autorka by toto mohla chápat, když rozdíl mezi možností uzavřít manželství a (pouhé) registrované partnerství pro ni implikuje rozdíl mezi lidstvím první a druhé kategorie, přičemž moment své svatby popisuje takto: „obě jsme brečely jako želvy, když oddávající řekla: prohlašuji vás za manželku a manželku“ (s. 18, kurzíva v originále).
Autorka citacemi z pramenů velmi pěkně ilustruje pozitivní milostné vztahy mezi ženami4 a myslím, že nemalou část pochybujících čtenářek a čtenářů může přesvědčit, že láska dvou žen nijak nezaostává za tou heterosexuální, a možná ji svým způsobem i předčí. Snad bylo i toto alespoň částečně záměrem autorky samotné. V každém případě kniha představuje výjimečný přínos nejen v oblasti historiografie, ale i pro nabourávání stereotypů a předsudků o milostné touze ženy k ženě.
1 Pojem zde budu užívat v kurzívě, neboť jej přejímám ve významu, v jakém jej užívá autorka.
2 V knize je na s. 25 uveden „koncept informovaného souhlasu“, nicméně tento výraz bych ponechala pro užití při interakcích výzkumníků/výzkumnic s informátory/informátorkami.
3 Používám zde tento výraz vždy jen v uvozovkách, neboť je dle mého názoru příliš zatížený stereotypy a mylnými přesvědčeními.
