Český rozhlas 3 – Vltava 17. 9. 2008
[Recenze Ruce Goliášovy. Ruce Davidovy]
Miloš Horanský, Jan David: Ruce Goliášovy, Ruce Davidovy
Desátého září roku 1990 bylo v literární kavárně Viola učiněno jedno zásadní odhalení. Na tiskové konferenci bylo zveřejněno pravé jméno autora veršů vzniklých bezprostředně po jednadvacátém srpnu 1968. Od té doby je známo, že pseudonym Jan David zvolil pro onu konkrétní chvíli básník a režisér Miloš Horanský.
Miloš Horanský napsal svoji básnickou skladbu Ruce Goliášovy během šesti týdnů. Když řekneme, že toto tvůrčí období začalo 21. srpna 1968, je pochopitelné, že obsah má ještě jiný význam než jen ladně poskládaných slov a veršů. Z tohoto pohledu je srozumitelný i další osud textu, jehož třináct stran strojopisu autor po dokončení podepsal smyšleným jménem Jan David, vložil do obálky bez adresy a poprosil příbuzného, aby ji vhodil do poštovní schránky mimo hranice českého státu. Že byla skladba nalezena, předána a následně výročně čtena a do éteru vysílána Rádiem Svobodná Evropa, to už zřejmě patří do okruhů podivuhodných záhad.
Po roce 1989 své autorství Miloš Horanský, zakladatel Klubu angažovaných nestraníků, zveřejnil a k původnímu celku navíc aktuálně dodal báseň – Ruce Davidovy. Vzniklý diptych obsahuje zvláštní napětí v několika rovinách.
První Horanského básnická skladba je především příkladem možností poezie vyprovokované k otevřenému angažmá. Její dokumentární hodnota je v příkladu slova vázaného do tragických a rozhořčených akcentů, vytrysklého z bezprostřední emoce, aby následně „hozeno“ do světa, osvědčilo svůj obsah. Je lamentací momentálního vzrušení a pobouření, účastným žalozpěvem, ne ještě výzvou ke vzpouře, ale stížností, svědectvím nepravosti (cituji): Ze zrady do zrady/ všechny lesy na kříže/ Na mršinách víry sázet chléb náš vezdejší/ Pacholky knutové v dějepisu/ Žluč dávit každým pohledem/ A ch třídní bratři/ Jaké nás to lásce učíte.
V Rukou Goliášových především promlouvá zranění, nereflektované překvapení, rozčilení, ne básnická inspirace zkrocená do pevné vazby. Je v nich únosné to, co by jinde bylo shledáno přehnaným (cituji: Pít budete hnus hněvu našeho bezbranného Bratři Poplivaná slova nikdo nebude ctít Rozervaná Jak hadr procpaný je vlečete Róbu srpna Naděje z hnoje). Zní tu patos (od východu hnijí červánky/ zapírané kohoutem) i deziluze (Váš nejzrůdnější den Dějiny socialismu). Nad estetikou díla jednoznačně převažuje vzrušení tvůrce. A právě ono také v následných letech, kdy byla poéma čtena a znovu prožívána, bylo hybatelem přijatelnosti. Pro to se také básnická skladba Miloše Horanského více hodí do učebnic dějepisu než do literárních antologií.
Báseň Ruce Davidovy nenavazuje – to není možné, neboť vznikla z jiných dobových podnětů, z odlišné pohnutky. Je samostatnou skladbou, propojenou postavou autora. Souvislost je zřejmě v zadostiučinění, ale je již citově jiná, reflexivní.
Protiklad rukou Goliášových a Davidových je zřejmý. Nejen, že vznikly za různých okolností, ale též z různé míry bezprostřednosti. Ruce Goliášovy jsou uvěřitelnou reakcí účastnou v napětí okamžiku, její slova mají být co nejvíce vznícená a vznětlivá. Ruce Davidovy naopak, jako by byly dlouho připravované. Nejsou vědomím první básnické skladby, ale jejím podvědomím, analýzou komplexů. Oproti oslavnosti patosu zde stojí střízlivost a opatrnost. Místo apelativnosti a křiku, více ratia /rácia/. Hořkost ne šokující, ale dlouhodobě chutnaná.
Básnické skladby Miloše Horanského by nevznikly bez konkrétních událostí. Výmluvně tedy patří do obzoru tuzemské historie. A tak je třeba je i číst. Jako příklad básnické inspirace, která zformulovala svědeckou výpověď.
