Český rozhlas Vltava
[Recenze Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948]
Mladý literární historik Michal Bauer, který působí na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, se už po řadu let systematicky zabývá literárním děním v časech komunistického režimu, především v jeho nejhorších, nejkrutějších letech padesátých. Vedle řady časopiseckých článků a příspěvků publikovaných ve sbornících představil už roku 2003 výsledky své práce v knize Ideologie a paměť. V těchto dnech se objevila na knihkupeckých regálech jeho nejnovější kniha Tíseň tmy, aneb halasovské interpretace po roce 1948, kterou vydalo nakladatelství Filipa Tomáše – Akropolis. Bauer ovšem už nemohl být přímým účastníkem či svědkem této nejdelší a pro kulturní anatomii a sociopatologii totalitní éry snad i nejpříznačnější polemické kauzy; už jeho generační pozice mu tedy umožňuje udržet vůči svému tématu odstup oproštěný od emočního zaujetí, jaké bylo typické pro pamětrsické prohalasovské postoje. Ty se jen těžko mohly zcela zbavit více či méně obranářského, obhajobného akcentu, a aby vůbec mohly být zveřejněny, nesměly v minulosti, a to ani v dobách dočasných oblev, zcela překročit hranice, které jakékoli diskusi vymezoval a vnucoval dobový předlistopadový diskurs a jeho jazyk. Na Bauerově, samozřejmě důsledně antiideologicky orientované práci je nutno ocenit především autorovu mimořádnou pílí, s jakou dokázal shromáždit na více než třech stech stránkách neobyčejně bohatý a pestře různorodý materiál, který výmluvně a často až do posledního detailu prokresluje situaci reflexe a recepce I íalasova díla a jejích proměn na širokém časovém horizontu, totiž od roku 1949, kdy básník zemřel, až do konce let osmdesátých. Cituje a komentuje ukázky z mnoha knih i článků publikovaných na halasovské téma v domácích i zahraničních, zejména exilových periodicích, ale nejpozoruhodnější jsou dosud neznámá fakta, objevená Bauerem v nově otevřených materiálech archivní povahy. Bauer tu například excerpuje ze záznamů interních spisovatelských schůzí, z dokumentů stranických orgánů, z dávno zapomenutých rozhlasových relací, z nejrůznějších korespondencí, a taky třeba ze soukromých poznámek partajního koryfeje a hlavního protihalasovského bijce Ladislava Štolla, který svou neblaze proslulou knihou Třicet let bojů za českou socialistickou poezii celou kampaň už několik měsíců po básníkově smrti odstartoval – a svoje zavile primitivní a rigidní ideologizování dokázal po letech jen trochu změkčit, nikdy se ho však úplně nezbavil a nevzdal. Štoll, a v závěsu za ním obzvlášť arogantní Jiří Taufer, a taky další duchové ve službách socialisticko realistického ideologického fetišismu, jen namátkou Pekárek, Stejskal, Kautmann, Štern, tu stojí nazí, vyneseni na světlo objektivního historického soudu „padni komu padni“. Čteme tu doklady o trapných etických i intelektuálních selháních; některá z těchto jmen, páchajících okázalá harakiri, překvapila i mne; o ponižujících rituálech veřejných sebekritik, k nimž byli v atmosféře všeprostupujícího strachu stalinistických 50. let a jejich paranoie nuceni čeští spisovatelé, čteme o nejrůznějších dvojakostech, pokrytectvích a názorových kotrmelcích, ale i o podivuhodných projevech statečnosti, v nichž se k Halasovi jako k morální a umělecké autoritě dokázali přihlásit i autoři, od nichž bychom to ani nečekali, za několik dalších tu připomenu aspoň Alenu Vrbovou. Je tu tedy obnažen i širší horizont a leckdy i mocenská zákulisí „halasovské scény“. Bauer své základní téma často rozšiřuje až do širokého panoramatického obrazu doby, rozvětvuje je tedy mozaikovitě i do témat s Halasem jen volně souvisejících, a dále je obohacuje i rozsáhlým poznámkovým aparátem: zvlášť zevrubně se třeba zabývá situací kolem 2. spisovatelského sjezdu z roku 1956, vrací se ke kořenům polemiky vedené na halasovské téma už ve 30. letech 20. století, věnuje se podrobnostem týkajících se i jiných autorů, jako Jana Grosmanna aj. Kniha je doprovázena bohatou fotografickou dokumentací; a také ona přináší mnoho dosud málokdy publikovaných portrétů, snímků dokumentů i knižních ilustrací.
Hovořím tu tedy o knize jistě v mnohém cenné, jež svým způsobem navazuje na klíčovou, před několika lety vydanou monografii Ludvíka Kundery, která se zabývala především básníkovým dílem a Halasovou smrtí se uzavřela. Přesto jsem si nad některé detaily Bauerových interpretací zavěsil drobné otazníčky. Jeden je myslím zvlášť nápadný: týká se totiž charakteristiky Štollova postoje. Bauer předpokládá, že v ovzduší totalitně vyprázdněného ideologického diskursu a jeho bytostně lživého jazyka šlo o „obelhávání sebe sama“ a že Štoll „rezignoval na veřejné vyjádření vlastního názoru“. O tomto autorově mínění si dovoluji dost pochybovat, natolik schizofrenně situován Štoll – spolutvůrce komunistické kulturní politiky – přece jen nejspíš nebyl, a jsem přesvědčen, že jiné názory, než jaké vyslovoval, prostě neměl. A to ani utajeně.
Bauerova kniha má i dvě pozoruhodné přílohy. Tou první je rozměrný soubor kondolencí, které obdržela Halasova rodina po básníkově smrti. Je to soubor skutečně bizarní: vedle Gottwalda a Zápotockého tu čteme i kondolenci Jana Zahradníčka či Karla Teiga, hystericky láskyplné city tu vyjadřuje Marie Majerová, žena, která pouhých pár měsíců poté z vlastní iniciativy prohledávala knihkupecké regály, zda neobsahují „zhoubný“ halasovský kontraband. Jsou to zkrátka veskrze smutná mementa. Druhá příloha je elektronická: na připojeném kompaktu si mohou čtenáři této knihy poslechnout záznamy Halasova hlasu, které pocházejí z archivních fondů Českého rozhlasu.
V každém případě nikdo, kdo se bude chtít kdykoli v budoucnu zabývat posmrtnými osudy Halasova díla, nebude už moci tuto knihu pominout.
Rudolf Matys
