ČT 24 9. 10. 2013

[Recenze Osvětimská knihovnice]

Celou knihu číst nebudu, říká osvětimská knihovnice

Osm knih. Přesně tolik titulů, jejichž názvy už jsou většinou zapomenuty, tvořilo utajovanou knihovničku v dětském bloku, který byl součástí koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Příběh jejich strážkyně, tehdy čtrnáctileté Dity Krausové, inspiroval španělského spisovatele Antonia G. Iturbeho k napsání románu Osvětimská knihovnice. 

Iturbe pochází ze země, kde se o povinném zařazení holocaustu do školních osnov stále diskutuje. Na zmínku o téměř zapomenuté osvětimské knihovně narazil v eseji z Knihovny noci kanadsko-argentinského autora Alberta Manguela. Další pátrání ho dovedlo i ke vzpomínkám už zesnulého českého spisovatele Oty B. Krause, který svou zkušenost z Osvětimi popsal v knize Můj bratr dým. Iturbemu se podařilo kontaktovat jeho manželku Ditu, za svobodna Polachovou, a její osobní příběh ho inspiroval k napsání románu o osvětimské knihovnici.

Do koncentračního tábora v Osvětimi se Ditina rodina dostala v roce 1943 transportem z Terezína. „Terezín byl ještě v lidské dimenzi. Holocaust pro mě začal po něm. Jeli jsme dobytčím vlakem, nevím už, jestli dva dny a tři noci, nebo tři dny a dvě noci. Do Osvětimi jsme dorazili v noci. Dojem z cesty i okamžik, kdy nám otevřeli vagony, byl hrůzný. Vymyká se všem představám,“ vrací se Dita Krausová ke svému příjezdu do vyhlazovacího tábora v nacisty okupovaném Polsku.

Částečným štěstím bylo zařazení do rodinného tábora. „Byly v něm děti. Neprošli jsme selekcí na rampě před Mengelem a dali nám civilní šaty, sice staré hadry, ale nebyly to vězeňské uniformy,“ popisuje rozdíl od ostatních táborů. „Ženy a muži bydleli v jednom táboře, i když na různých ubytovnách, což bylo také výjimečné, mohli jsme se tedy během dne setkat s tatínkem. Ale i tam lidé umírali houfně.“

Rodinný tábor existoval v Březince od září 1943 do července 1944, kdy bylo rozhodnuto o jeho likvidaci. Součástí byl také dětský blok a právě jeho vedoucí Alfred Hirsch svěřil Ditě do opatrování místní skrovnou knihovnu. „Dětský blok byla budova 31. Neměla kavalce, podlaha byla jenom udupaná zem. Děti od 14 do 16 let v něm pracovaly jako služby. Pomáhaly učitelům, rozdávaly polívku a mně bylo přiděleno hlídat těch pár knížek, které tam existovaly,“ vzpomíná Dita Krausová.

Z osmi knih si prý vybavuje už jen jeden konkrétní název – Stručné dějiny světa od H. G. Wellse. „Byly to náhodné tituly, nehodily se přímo na čtení, snad jen některé, už nevím. Ale učitelé z nich děti učili číst abecedu,“ upřesnila využití utajovaných knih k utajované výuce.

Antonio G. Iturbe při psaní čerpal z historických dokumentů, odborných pramenů a příběh hlavní hrdinky se z velké části kryje s osudem Dity Krausové. Doplnil ho ale fikcí. „Třeba moji rodiče jsou popsáni jako úplně jiní lidé, než byli ve skutečnosti,“ prozradila, v čem se příběh fiktivní Dity Adlerové od jejího skutečného života liší. Do autorova textu ale zasahovat nemohla, četla ho až v překladu Štěpána Zajace – po částech. „Celý už ho ale asi číst nebudu,“ poznamenává, že kniha příliš oživuje její vzpomínky.

Podle Jany Havlíkové z Židovského muzea nijak nevadí, že Osvětimská knihovnice není věrnou biografií. „Dobrých knih a silných příběhů není nikdy dost. A zrovna v případě této knihy se propojuje obojí,“ uvedla, čím Iturbe tento „nedostatek“ vyvažuje. Pro její slova mluví i úspěch, který titul zaznamenal mezi španělskými čtenáři. A nejen jimi – práva na překlad byla prodána do devíti zemí.

Pro autora je Osvětimská knihovnice víc než jen vzpomínkou na tragédii holocaustu. „Tento román je poděkováním za to, že díky knihám se můj život, který by byl jinak nudný a běžný, stal neobyčejný,“ říká.

-jab-

ČT 24 9. 10. 2013

Článek i s rozhovory najdete na http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/245362–celou-knihu-cist-nebudu-rika-osvetimska-knihovnice/