Obhájce moderního umění. Jindřich Chalupecký v kontextu 30. a 40. let 20. století
[Recenze Obhájce moderního umění]
Na obálce drobné šedomodré knížky je jméno Jindřicha Chalupeckého vyvedeno tak drobným písmem, že ho skoro přehlédneme. Jen z některých úhlů pak zjistíme, že v téže barvě, ale ve vysokém lesku obálka skrývá ještě Chalupeckého profil, převzatý z novinové kresby Otakara Štembery z konce března 1948. Svazek obsahuje výbornou studii Zdeňka Brdka, výbor pozoruhodných raných Chalupeckého textů (kupř. úvahu Fotografie uviděla svět) zakončený autorovi nově připsaným textem na obranu existencialismu (Listy, únor 1948), má rejstřík a v tuto chvíli nejúplnější bibliografii pro období 1930 až 1948.
První kapitoly se vztahují k těm letům kritikovy aktivity, kdy se formovala jeho hodnotící kritéria (1930–1933) a vyostřoval jeho vztah k českému surrealismu, resp. ke Karlu Teigemu (1934–1937). V dalších dvou částech ho sledujeme v době války (1938–1945), kterou chápal jako příznak širší duchovní krize, a v následných letech zakončených nástupem totalitního režimu (1945–1948). Chalupecký je významným představitelem české kulturní scény 20. století. Jeho osobnost zrcadlí rozpory tohoto složitého období a mnozí si ještě pamatujeme jeho důležitou roli pro alternativní kulturu v období normalizace. Publikace ukazuje nejen to, že jeho vstup do oblasti výtvarné kritiky ve třicátých letech 20. století byl originální, ale i že si v zásadě už tehdy definoval hlavní hodnotící kritéria. Jak Brdek zdůrazňuje, už ve třicátých letech hledal tvůrčí pravdivost, spočívající v osobitosti, v „cestě k sobě“, ale uvědomoval si zároveň „metafyzickou osamocenost“ moderního člověka jako jednu z jeho klíčových charakteristik. S imponující radikálností proto jako mladý recenzent kritizoval nejen umělce středního proudu, ale i významné autority (V. Nezvala, J. Šímu, J. Čapka a další).
Kritikovy počátky jsou přitažlivé i důrazem na experiment, s nímž se postavil za umělce vybočující z hlavního proudu avantgardy. Patřili k nim malíři Zdeněk Rykr anebo František Janoušek, ale i začínající autoři, kteří v roce 1942 zformovali Skupinu 42. Brdek definuje odlišné intence Teigova surrealismu chápaného v sociálním rámci revolučního humanismu a Chalupeckého individualizovanou „mikro-perspektivu“ jednotlivce, odvahu obnažit nejzákladnější tajemství člověka. Připomíná, že odpor k avantgardě sdílel s Václavem Černým, přestože jejich kritika vycházela z protikladných názorových pozic. Jejich vztah k existencialismu a Chalupeckým pociťovaný deficit transcendence, potřeba metafyzického rozměru existence, patřily přitom k myšlenkovým hodnotám, které pomohly udržet kulturní kontinuitu, přesněji smysl umění i lidské existence, po celé období totality. Studie ukazuje dynamickou podobu třicátých let a jejich vnitřní nejednoznačnost, názorovou srážku dvou generací. Neopomíjí ani období Chalupeckého specifického příklonu k surrealismu, který sdílel s nejmladšími umělci, podrobně ale zkoumá a pojmenovává odlišná východiska devětsilské generace a mladých. Analýza Chalupeckého tezí ve vztahu k okruhu Kamila Bednáře umožní precizněji porovnat aktivity umělců obou válečných skupin – Sedmi v říjnu a Skupiny 42. Brdek důkladně objasňuje Chalupeckého kritiku bednářovského okruhu, který chápal jako akademický. Pozoruhodné jsou pasáže věnované metafyzickému existencialismu, primitivismu a lidové kultuře, a rovněž vztahu Chalupeckého a Václava Navrátila, z něhož vyplývá jak vnitřní souznění obou myslitelů, tak i směr jejich inspirativního vlivu.
Podstatnou pro rozšířené poznání myšlenkového klimatu v sílícím ideologickém tlaku je závěrečná část věnovaná Chalupeckého aktivitě v období „třetí republiky“ (1945–1948). Připomíná kupříkladu diskusi o realismu, totiž o požadavku „lidovosti“, který kritik podobně jako někteří další čeští intelektuálové propojoval s aktuální podobou moderního umění – realismus chápal jako nemimetickou kvalitu pravdivosti. Optimismus, s nímž se pokoušel o dialektické vyvažování napětí polarit východního a západního společenského systému a jeho odrazu v umění, však vyústil na konci čtyřicátých let ve vystřízlivění a následnou dlouholetou odbornou diskriminaci.
Brdek vytváří komplexní profil mladého Chalupeckého jako vyhraněného obhájce moderního umění. Poznáváme jej v kontextu dobové diskuse jako autora, jehož šíře záběru, názorová konzistence, originalita uvažování a provokativní odvaha vyslovovat kontroverzní soudy je úctyhodná i dnes.
