Divadelní noviny č. 16/2014, s. 11

[Recenze Obyčejná šílenství. Divadelní hry 2001–2012]

Bizarní blázniviny obyčejného života

Dramatik a režisér Petr Zelenka vydává půltucet svých divadelních textů pod názvem Obyčejná šílenství. O Jaroslavu Hilbertovi se říkalo, že píše čím dál horší hry. Zavinil to mimořádný úspěch jeho prvotiny Vina. I Petr Zelenka vděčí za svou popularitu raným Příběhům obyčejného šílenství (od nichž se odvozuje i název celého souboru), ale rytmus jeho vývoje je odlišný – střídají se hry lepší a horší, což je přirozené a svým způsobem možná povzbudivé.

Příběhy obyčejného šílenství výmluvně odhalily, v čem je Zelenkova síla. V originální nápaditosti, jejíž výjimečnost nevybočuje z normality. Výběr a záběr témat a motivů jsou široké a rozmanité. Společným jmenovatelem podivností je nespokojenost s daným údělem a (většinou neúspěšná) touha po seberealizaci. U mladších nehrdinů souvisí s erotikou a sexem, u starších s pouhým soužitím. Řešení (většinou pseudořešení) problémů a kolizí je co nejbláznivější. Odtud bizarní komika křiklavých barev a temných tónů. Zelenka se nevyhýbá ani choulostivým situacím a aktům, zejména v případě sexuálně posedlého Mouchy, který s opakovanými neúspěchy, leč s nezdolným smolařským elánem, zkouší všechny dostupné způsoby náhražkového ukájení (od vysavače, přes patřičně upravené umyvadlo až po figurínu z obchodního domu). Je třeba ocenit, s jakou delikátností jsou tyto povážlivé praktiky pojednány.

Další úspěšná hra Teremin (oběma pomohly inscenace Dejvického divadla, kde si Zelenka své kusy sám zrežíroval) vystačí s jedním základním nápadem. Je jím vynález jediného nekontaktního hudebního nástroje na světě pojmenovaného podle svého strůjce a provozovatele Teremina. Z technické a pseudoumělecké záležitosti se po mnoha proměnách a zvratech vyklube aféra politická, když se v situaci hospodářské krize roku 1929 Teremin ocitá v pasti mezi Amerikou a Ruskem. V této závěrečné fázi se děj nadbytečně komplikuje a ústí do nejasnosti. Ukazuje se rub Zelenkovy nespoutané nápaditosti – nedostatek smyslu pro kompozici.

Přemírou nápadů ad absurdum hřeší hra Odjezdy vlaků inspirovaná dvěma díly Michaela Frayna – Bez roucha a Číňani. Nezřízený pirandellismus pracuje s výměnami rolí, poruchami paměti a úkonů, nedorozuměním, předstíráním atd. apod. Výsledkem je zmatek bez orientace scénickými poznámkami zcela nesrozumitelný. Nazvat to „komedií omylů“ by bylo čirým eufemismem.

Svět businessu (nebo po česku byznysu) se dostává na pořad ve hře Ohrožené druhy. Východiskem děje je poznatek, že i negativní postoj ke komerci má určitou komerční hodnotu. Hlavně pro ty, kdo komerci dělají. Důmyslný paradox motivuje angažmá dosud nezávislého fotografa Jeremyho (nebo po česku Jiřího Čejky) v reklamní akci kolem problematického léku zvaného Cogitamin (asi z průpovídky „Cogito, ergo sum“). Smysl složitě a nepřehledně zamotaného příběhu (opět dokládajícího autorovu kompoziční bezradnost) je však zcela očekávatelný, jak dokládá v doslovu Lenka Jungmannová (k níž se z pochopitelných důvodů utíkám): Do hledáčku kritiky se tedy tentokrát dostává marketing coby umělý projekt zastiňující skutečný svět: jakmile totiž fotograf vkročí do světa reklamy, používá jejích prostředků, i když se rozhodne proti nedostatečně vyzkoušenému léku protestovat. (…) Dějem uzavřeným do kruhu hra ukazuje, jak šikovně dokáže kapitalistický systém zužitkovat i projevy svého odporu. Hubený výsledek tučného podnikání.

Svému postoji a tématu zůstává Zelenka věrný i v zúženém záběru hry Dabing Street. Jak prozrazuje název, ocitáme se ve světě televize, která vytváří nový obraz skutečnosti vzdálený skutečné skutečnosti. Za součinnosti sexu a alkoholu podvodné podnikatelské akce spějí nutně k poučnému rozkladu. Hra dosahuje prvenství v míře užitých vulgarit. Jestliže v úvodním Příběhu se choulostivé jevy a úkony předváděly s jistou zdrženlivostí a s humorem, zde obé chybí, vše se vyřvává na plnou hubu s vážností hodnou lepší věci.

Doslov Lenky Jungmannové je pojmenován Předběžná zpráva o příbězích obyčejného šílenství. Je tedy naděje, že další literární činnost Petra Zelenky se bude znovu ubírat plodnou cestou zisků a ztrát.

Zdeněk Hořínek, Divadelní noviny č. 16/2014, s. 11

Recenze Zdeňka Hořínka je bohužel jeho posledním textem pro DN. Dlouholetý erudovaný autor ji osobně přinesl do redakce DN 17. září.