Host 10/2012

[Recenze Dramata]

Hry, které měly být zapomenuty

Většina dramat Karola Sidona (nar. 1942) není známa ani odborníkům, teď však vyšly jeho kompletní divadelní a rozhlasové hry, včetně těch, které byly považovány za ztracené: Páté přikázání, Cyril, Samotka, Dvojí zákon, Paní Svět, Latríny, Shapira, Labyrint, Zpívej mi na cestu, Etuda o hodináři, Třináct oken, Starý příběh, Ester a Popurim.

Dvanáct ze čtrnácti her vzniklo v tak krátkém úseku autorova života, že uvážíme-li nestandardní podmínky, jaké při jejich tvorbě měl, je to malý zázrak. Napsal je v letech 1966–1977, protože svou dráhu dramatika ukončil de facto podpisem Charty 77 – krátce po něm ještě napsal na evangelijní motivy rozhlasovou hru Starý příběh (vyšla v Edici Petlice L. Vaculíka, dodnes ji však nikdo neinscenoval). Oproti pozici literárních historiků je situace teatrologů v hlavním aspektu umělecko-historického výzkumu, totiž pojmenování trvalých uměleckých hodnot, snazší. Můžeme totiž vycházet nejenom z vlastního úsudku, ale i z takzvané společenské evidence, tedy z toho, nakolik jsou nebo nejsou zkoumaná díla znovu a znovu mediálně (divadlem, rozhlasem, televizí) interpretována, jestli jsou staré inscenace reprízovány a zda vznikají nové. Pro dobu předlistopadovou samozřejmě musíme vzít v úvahu mimoumělecké tlaky. Ovšem dnes, po dvaadvaceti letech, je už terén standardní, zbývá „objevit“ jenom několik málo nedoceněných, málo známých nebo zcela neznámých textů.

V tom je nezastupitelná úloha edicí, které u nás s nesmírnou invencí, vědeckou erudicí a péčí milovnice knížek vydává Lenka Jungmannová, obzvlášť pokud jde o dramatiky „ineditní“, jako Jiří Dienstbier, Egon Bondy, Václav Havel, Pavel Kohout či Pavel Landovský („Vaňkovky“).

Sidon se z celku svého díla jeví jako rozhlasový autor par excellence, který hned v první hře přesně postihl specifikum fonografie – umění zvukové inscenace. Tím je komornost, omezení v počtu hlavních postav, dramatických prostředí, časových rovin. Jedním z hlavních problémů, před kterým stojí každý rozhlasový režisér, je totiž snadná identifikace postav při poslechu. Jistě, dobří režiséři to často řeší obsazením herců s „fonogenickými“, tedy originálními, zapamatovatelnými hlasy, ale dobrý rozhlasový autor jim komorností díla vyjde vstříc.

Inscenace, které byly před Listopadem smazány (všechny až na Dvojí zákon v režii J. Horčičky z roku 1969), budou, dle informací z Českého rozhlasu, postupně natočeny znovu. Nemají vlastně konkurenci, protože už obstály v prověrce časem a de facto se staly klasickými. Po mém soudu patří k tomu vůbec nejlepšímu, co v celých dějinách našeho rozhlasu bylo natočeno a vysíláno. Kdybychom měli vyjmenovat dvacet českých rozhlasových dramatiků, jejichž starší díla (vzniklá před rokem 1980) jsou dosud na repertoáru Českého rozhlasu, byl by mezi nimi určitě i Karol Sidon, a to s nadprůměrným počtem „živých“ titulů.

Sidonovy hry není možné souhrnně charakterizovat jinak než obecným konstatováním moderního jazyka, dokonale věrohodných dialogů, nelomených charakterů postav, jasného mravního étosu. Není v nich nic nepochopitelného, „zaumného“, nad čím by bylo nutné si lámat hlavu. Jeho „řeč je jasná, ano ano, ne ne!“

Jsou zde hry vážné i humorné, končící happy endem i vraždou, modelová dramata, morality, parodie, satira i parafráze antického příběhu.

V příštím roce se k devadesátému výročí Českého rozhlasu připravuje malý cyklus, představující významné české dramatiky od poloviny dvacátého století do dneška. V jeho rámci se plánuje i rozhlasová adaptace divadelního dramatu Karola Sidona Shapira. Bylo by dobré nenechat si ji ujít.

Petr Pavlovský