Host 1/2013

[Recenze Návraty. K české literatuře od K. J. Erbena po Ladislava Fukse]

Život v textech

Česká literatura devatenáctého století je pro většinu současných čtenářů něčím definitivně uzavřeným a její autoři i díla povýtce spíše antikvitami, zaprášenými exponáty pomyslného muzea literární historie než čtenými a k nim promlouvajícími entitami. Že tomu tak být nemusí, dokazuje soubor studií literární historičky Jaroslavy Janáčkové Návraty, věnovaný právě problematice české literatury devatenáctého věku, údobí, které stojí v centru celoživotního odborného zájmu této mimořádné vědecké a pedagogické osobnosti.

Na rozdíl od autorčiných předchozích knih tentokrát nejde o ucelené dílo, ale o výběr, jehož cílem je představit její osobnost a šíři vědeckého záběru komplexně a plasticky – zahrnuje proto texty zralejší, vzniklé v rozmezí let 1969–2011, které lze (až na několik ineditních opusů a dva nové) nalézt roztroušeny v různých periodikách a publikacích. Výběr statí a jejich uspořádání jsou dílem autorčiným, ediční práce se ujal Viktor Dobrev, redakčně spolupracoval i Pavel Janáček.

Že jsou Návraty souborem bilančním, naznačuje již sám název, na jehož sémantickou dvojlomnost Janáčková upozorňuje ve velmi podrobném autorském úvodu. Primárně ji však zajímá ontologická dimenze návratu jako duchovního „pohybu zpět na původní místo“, kdy se z přítomnosti „vracíme do minula“, abychom oživili „v napětí s časem přítomným, krátkým, čas dlouhý – vlastní čas paměti, lidského tvoření, duchovních sporů i souznění“. Minulost (a v ní napsaná díla) je tak vždy živá, stává se konstituujícím prvkem současnosti, stejně jako prvkem obohacujícím budoucnost. Čtenář se může v dialogu s textem napříč věky dozvědět něco podstatného sám o sobě a zčásti i modelovat to, kým se stane – stačí být otevřený. Literatura tedy v žádném případě není muzeum či mauzoleum, ale životodárný zdroj poznání.

Metodologicky Janáčková vychází z odkazu Pražské školy, jmenovitě Felixe Vodičky, jehož žačkou byla (literární jevy chápe jako výsledek střetávání tvůrčí snahy o progresi a literární struktury – včetně dobově podmíněných požadavků na fungování literatury), dále se pak hlásí k Milanu Jankovičovi (mimo jiné přejetím jeho distinkce text-dílo, kdy dílo pojímá jako nikdy neukončené dění, opakovaně remodelované střetem textu a vnímajícího subjektu) a přitakáním recepční estetice (zejména akcentací implicitního a reálného čtenáře) i ke Kostnické škole. Tato východiska i vliv zmíněných osobností však pojímá pouze jako inspiraci, pomocí níž nově „nasvěcuje“ kanonická i populární díla české literatury zkoumané epochy a jejich autory, kráčí přitom vlastní nezaměnitelnou cestou. Šíře předvedeného literárněhistorického a teoretického fundamentu je úctyhodná, o to víc ovšem zamrzí absence věcného rejstříku, i když ta je – vzhledem k výslovně zmíněné editorské snaze o nezkreslení dobového kontextu, v němž studie vznikaly a který jistá jména zveřejnit nepovoloval, a vzhledem k bilanční povaze publikace – pochopitelná.

Knihu otevírá kapitola nazvaná „Život s texty v akci“, jež má konfesijní a vykladačský charakter. Janáčková v ní stručně rekapituluje svou profesní historii a odborná východiska – vše s ohledem na zvolenou strukturu publikace –, která čtenáři následně důkladně přiblíží, a jednotlivé studie, články a stati rámcově propojí s etapami svého života. V těchto intimnějších momentech zůstává skromná a nepatetická, pochybující o faktickém přínosu a uzavřenosti předložených tezí – obzvláště u vědomí neustálého vývoje oboru a již zmíněného pojetí díla jako nikdy neukončeného dění. Literární historik do něj vstoupí, interpretuje je, čímž ovšem vybírá z množiny možných přístupů jen jeden, takže jakýkoliv jeho soud má nutně povahu redukce; proto mají závěry studií spíše charakter potencialit, jsou tichou, ale nepřehlédnutelnou výzvou k dialogu čtenáře s autorem, k formulaci vlastního názoru.

Studie jsou uspořádány tematicky do pěti oddílů, jejichž vnitřní členění je (až na jednu pochopitelnou a editorsky zdůvodněnou výjimku ve čtvrtém oddíle) chronologické. První oddíl se zaměřuje na českou literární kritiku konce devatenáctého století a věnuje se třem výrazným osobnostem té doby — F. X. Šaldovi, H. G. Schauerovi a F. V. Krejčímu. Prius této kapitoly je nanejvýš logický, protože literární kritika otevírá nové obzory a problematizuje zkoumané, čímž autorku jako literární historičku inspiruje a zároveň jí poskytuje prostor pro kýžený „dialog“ s textem a dílem. Ve všech třech studiích nahlíží na kritiky „sub specie“ recepční estetiky a nachází u nich jednoznačný zájem o čtenáře modelového i dílem osloveného (což je jedno z témat, která procházejí celou knihou, a přispívají tak k její ucelenosti).

Druhý oddíl se nese plně ve znamení recepční literární historie a intertextuality. Zde jsou zkoumány mimo jiné přesahy literatury devatenáctého století do století následujícího, jak ostatně naznačuje podtitul knihy – ohlasy Erbenovy Kytice v díle Skácelově a Fuksově či vliv Jiráskových Starých pověstí českých na název Seifertovy sbírky Přilba hlíny ukazují, jak silně mohou starší literární díla zapůsobit na vnímavé moderní tvůrce a jak novým tvůrčím činem „staré“ dílo povstává k novému životu, byť v transformované podobě (obdobně je tomu ve studii rodokmenu Holanovy Terezky Planetové).

Do oblasti populární četby „sestupuje“ po vertikální ose diferenciace literatury oddíl třetí, jemuž dominuje pochopení pro literární produkci směřující k masovému čtenáři a vycházející vstříc jeho vkusu. Tato část ukazuje koncentrovaně zřejmě největší přínos celé knihy – snad poprvé v české literární historii se v ní soustavněji traktuje fenomén „popkultury“, kterému se většina literárních historiků – obzvlášť v devatenáctém století – prozatím vyhýbá. Janáčková v kontextu vývoje české literatury konce devatenáctého století rehabilituje autorský postoj vycházející vstříc očekáváním čtenářské obce, neboť i to „vyžaduje veliký talent a tvořivou vynalézavost“ a slouží celku národní literatury – obojí je nejpřesvědčivěji demonstrováno na česky psané tvorbě Karla Klostermanna (orientací na čtenáře také vysvětluje jinak těžko pochopitelnou a obhajitelnou rozkolísanost kvality tvorby Karla Václava Raise, Gabriely Preissové či Ignáta Herrmanna a organicky navazuje na premisy nastíněné v šaldovské studii prvního oddílu knihy).

Na opačném pólu literární vertikály se ocitáme ve čtvrtém oddíle, věnovaném převážně literatuře vysoké, která se však z různých důvodů se svým čtenářem míjela. Ukázkovým příkladem je Holečkova monumentální epopej Naši, vždy vysoce ceněná odborníky, nicméně nenacházející rezonanci u širší čtenářské veřejnosti. Janáčková zkoumá i jiné překážky, které před autory stavěl život – chorobu (v případě Jaroslava Vrchlického) nebo třeba nakladatelskou praxi, s níž bojoval i jinak úspěšný Karel Klostermann (plasticky před námi vyvstává až tovární provoz respektovaného Vilímkova nakladatelství, v němž bylo kvůli generování zisku běžným územ svévolně zasahovat do autorských textů, krátit je, nutit autora k odevzdání nezkontrolovaného „polotovaru“ apod.).

Poslední oddíl je primárně zaměřen na problematiku ovlivňování a koexistence cizích literatur (převážně ruské) a literatury české. Oddíl obsahuje také jedinou syntetizující studii celé knihy, a to text „Česká literární kultura 19. století z ptačí perspektivy“, původně včleněný do druhého dílu středoškolské učebnice české literatury, z níž posléze vzniklo proslavené kompendium Česká literatura od počátků k dnešku. Svou komplexností se stává kýženým kontrapunktem k dominujícím dílčím statím.

Návraty jsou důstojným ohlédnutím za tvořivým životem a živým svědectvím o mimořádném díle. Neortodoxním pohledem na předmět bádání, nezvyklými průhledy do literárního „provozu“, poodhalením jeho skrytých zákoutí a záměrnou otevřeností svých výstupů vybízejí k následování a vytyčují možný směr pro další badatelské generace. Jsou knihou inspirativní stejně jako inspirující a jejich četba přináší poučení i radost.

Vladimír Stanzel

Host 1/2013