V Žalmech z Petfieldu se Vladimír Papoušek (1957) věnoval především té části díla Egona Hostovského, jež vznikla v exilu. Podle něj „je tu píšící autor a psychofyzický spisovatel čtoucí svou existenci uprostřed mnohohlasí svého pobytu v historii, ale i pod tlakem dominující a vše pohlcující či negující aktuálně vítězící mo­censké řeči“. Autorské i osobní postavení Hostovského, který patřil k uznávaným osobnostem československé meziválečné litera­tury, bylo komplikováno složitým osobním ustrojením. Byl Židem, ač konfesně zřejmě nevyhraněným, což si pro specifickou citlivost jeho próz uvědomujeme ještě víc než třeba v případě Richarda Weinera. Od počátku až do konce své spisovatelské aktivity dával výraz prožitkům a postojům subjektů, jež realita spíše zraňuje než povzbu­zuje. Se svými hrdiny se zřejmě ztotožňoval i ve své civilní exis­tenci. Snad lze říci, že Hostovský byl prozaik s mentalitou a osudem básníka; ostatně lyrický výraz, ob­čas hraničící s expresionistickými polohami, byl neodmyslitelnou součástí jeho epického projevu.

Vladimír Papoušek se podrobně zabývá reakcí exilové literární kritiky na Listy z vyhnanství (česky v Chicagu 1941). Několik exilových intelektuálů, na předním místě teolog Josef Lukl Hromádka (který by ovšem jako protestant odmítl katolický titul otec, jímž ho Vladimír Papoušek obdařil), vyčetlo Hostovskému smutek a nedostatek rázné bojovnosti. Papoušek otevírá a čtenáři přibližuje velmi zajímavou otázku vztahu mezi původním vyzněním textu, napsaným za určitých vypjatých historických okolností, a mezi naší následnou schopností tyto původní významy v textu najít a správně zhodnotit. Dospívá k mínění, že „žádný definitivní objekt prostě viditelný není, jsou tu jen možné výsledky pohybu a proměn“.

Srážka Hostovského s exilovou publicistikou v letech 1941–1942, která se pak už nikdy neopako­vala, poskytla Papouškovi příle­žitost k několika cenným postře­hům o charakteru benešovského exilu za druhé světové války. Obdobnou metodou analytických sond do autorských i osobních osudů jsou pak popsány i další události v životě spisovatele. Žalmy z Petfieldu, v nichž nechybějí metodologické úvahy, překlenují mezeru mezi kulturním děním v politicky odcizeném domově a v emigraci, zejména té zámoř­ské. Úhrnný dojem z vnitřních i vnějších osudů autora, jemuž se podařilo prosadit na zahraničním literárním trhu (s pomocí přítele Grahama Greena) jen epizodicky, vyznívá asi tak, že jistá míra odcizení byla Hostovskému trvalým osobním břemenem i autorským osudem. Jeho postavení emigranta bylo speci­fické. V prvním exilu pracoval jako československý konzulární úředník a za druhého exilu se alespoň zprvu politicky profiloval spoluprací se Svobodnou Evropou. Přesto Hostovský od počátku byl a zůstal k předním exilovým činitelům kritický. Papoušek připomíná, že časem došlo k substanciální proměně v postavení spisovatele, jenž postihoval profil doby prostřednictvím postav introvertů, usilujících o „mystický přímý kontakt se skutečností“. Doma nastupovala nová pro­zaická škola. Ta nehledala esenci lidství, nýbrž konstatovala a popisovala s ironickou objek­tivitou (Škvorecký), případně rozvíjela jazykové hry (Hrabal), jež navazovaly na avantgardní postupy, k nimž měl Hostovský vždy nedůvěru. Papoušek také upozorňuje, že Spojené státy ame­rické sice poskytly Hostovskému útočiště, ale on sám do konce života setrval v kritickém odstupu vůči všední americké realitě i kultuře. Jisté osamění v závěru života nutně patří k završeným autorským osudům spisovatelů odsunutých estetickým vývojem mimo aktuální mediální spek­trum. Jejich díla však zůstávají tlumočníky autentické dobové perspektivy. V tom smyslu nám Hostovského Žalmy z Petfieldu užitečně zpřítomňují.

Pavel Švanda

Host 3/2013