Host 3/2014

[Recenze Osvětimská knihovnice]

Polemika ke kritice Jiřího Trávníčka v Hostu 1/2014

 

Osvětimská knihovnice a příliš silná slova

Jiří Trávníček nazval svou kritiku knihy Antonia G. Iturbeho Osvětimská knihovnice „Silné téma ve špatné knize“ (Host, leden 2014). To je ovšem kategorický soud, nebo přesněji řečeno odsudek. Nic proti nesmlouvavé kritice, měla by však být objektivní.

Jiří Trávníček v úvodu kritiky pochybuje, jestli lze o Osvětimi napsat ještě něco nového (odvolává se na dosud napsané knihy i na nezměrnost tamního utrpení). Osvětimská knihovnice ale není knihou o Osvětimi – je knihou, která se v Osvětimi odehrává. Její hlavní téma spočívá jinde. Dalo by se charakterizovat například takto: magická síla knih, jejich terapeutická úloha a schopnost napomáhat přežití. Doslova. Hlavní hrdince Iturbeho textu, Ditě Krausové (románové Editě), knihy skutečně pomáhaly uchovat si morální a fyzickou integritu. Tato osvětimská knihovnice opravdu s nemalým osobním rizikem o knihovnu o osmi svazcích pečovala, jak Trávníček uvádí. Opomíjí ale výrazný prvek: Antonio G. Iturbe ji při pátrání po příběhu osvětimské knihovny „objevil“, její příběh ho zasáhl a románově ho zpracoval. Španělský romanopisec tedy vlastně rehabilitoval příběh s bezprostřední českou souvislostí – Dita Krausová pochází z Čech.

Dva odstavce kritiky věnované Ditě Krausové Trávníček nazval „A začínají potíže…“. Autor podle něj „jako by si se svou postavou nevěděl moc rady“. Iturbemu se naopak podařilo vytvořit reálný obraz čtrnáctileté holčiny, která dokáže být hubatá a tvrdohlavá, aby zakryla vnitřní nejistotu. V románu je věrohodně stísněná děsivým prostředím a obstojí jen díky své povaze a pomoci blízkých. Skutečná Dita Krausová vystoupila v říjnu 2013 na knižním festivalu Tabook, kde se zúčastnila představení knihy spolu s Iturbem. Popisu v knize do značné míry odpovídá i ve svých více než osmdesáti letech. Ostatně, Iturbe si s ní dopisoval a setkal se s ní. Působivost románu samozřejmě nelze odvozovat od věrnosti reálným předlohám; Dita Krausová je však zachycena výstižně. A záslužně. (Je třeba ocenit, že Iturbe vykreslil i Fredyho Hirsche, fascinujícího vychovatele dětí s tragickým osudem, na kterého přeživší dodnes vzpomínají s vděčností.)

Jiří Trávníček nevytýká knize jen mlhavost postav, nýbrž i četná „kýčovitá klišé“. Jako příklad uvádí tento citát: „Na tom ponurém místě, kde se lidstvo propadlo do svého vlastního stínu, byla přítomnost knih poslední stopou po méně chmurných a zhoubných časech, v nichž slova ještě mohla znít silněji než kulomety.“ „Ponuré místo“ klišé dozajista není. Tak snad „lidstvo propadlé do vlastního stínu“? Ani to přece není pokleslý, zprofanovaný výraz. Spíše – trefný. A že „slova mohla znít silněji než kulomety“? V případě koncentračního tábora, kde střelba a rány byly jistě hlasitější než slova, jde opět spíše o popis. Samozřejmě, Iturbe svou větu napsal románsky vzletně a navíc jaksi esejisticky. Jedná se ale o poměrně výjimečný případ. Většina jeho textu se skládá z věcného popisu a dialogů; z naléhavých a napínavých situací; a neschází ani humor.

Další případ, který Jiří Trávníček komentuje: „Siréna se znovu rozječí. Každý útěk nacisty vždycky rozběsní – je to nejen urážka jejich autority, ale především to znamená, že jejich systém, který s takovým pedantstvím zavedli, má trhliny.“ Trávníček soudí: „Nestačilo by napsat: ,Siréna se znovu rozječí. Další útěk. Dá se očekávat nové běsnění?‘ Ušetřila by se slova a i příběhu by se pomohlo v jeho spádnosti.“ Navržené řešení se ale s Iturbeho textem míjí. Věcně proto, že „běsnění“ následovalo po útěcích zcela zákonitě. A navíc tento – opět esejistický – popis nacistické víry v systém se vztahuje k dalším pasážím románu. Věta navržená Jiřím Trávníčkem jistě obstojí – v jiném románu.

Za příklad Iturbeho vypravěčské slabosti Trávníček pokládá i to, že Osvětimskou knihovnici doprovází závěr spolu s profily jednotlivých historických postav. Závěr ovšem právě popisuje autorovo setkání s Ditou Krausovou a před čtenářem se v něm otevře vzrušující terén, na kterém se literatura prolíná se životem. Profily historických postav zase jistě dobře posloužily španělským čtenářům, u nichž se dá předpokládat menší obeznámenost s holokaustem než u zdejšího publika.

Jiří Trávníček nakonec Iturbeho knihu charakterizuje tak, že je „dost nudná“. Na literární kritiku je to povážlivý soud – každá kniha může být pro někoho nudná a pro někoho jiného znamenat zážitek. Osobní názor v této formě má jistě své místo, ovšem asi spíše v neformálním rozhovoru, na blogu, v poznámce pod čarou a podobně. V titulu kritiky Jiřího Trávníčka je použit podobný kalibr: „špatná kniha“. Opravdu jsou zapotřebí takto silná vyjádření? Není lehkost, s jakou se vypouštějí z úst, zavádějící? Jak vlastně vypadá „špatná“ kniha? Co si pod tím představit? – No dobře, recenzentovi se prostě nelíbila, ostatně v textu přiznává, že píše za sebe. Slova ale mají svou váhu a při limitovaném prostoru, který literární kritika u nás má, může takovýto subjektivní soud knize ubrat na šancích. Tedy u nás. Iturbemu na tom vzhledem k dobré odezvě jeho románu ve Španělsku a k překladům do devíti jazyků nemusí záležet.

Nejvíc ale stejně překvapuje, že Osvětimská knihovnice vyprávějící o dobrodružství četby o tento svůj motiv v kritice zcela přišla.

 

Marek Toman 

 

 

Odpověď Marku Tomanovi

 

1. O nudě. Máme‑li co činit s literární kritikou, tak do ní patří především formulace soudu. A soud nemůže být opřen o nic jiného než o čtenářské setkání s knihou. A to se přece vše děje na ose nudné–přitažlivé, unylé–podmanivé, mdlé–strhující a tak dále. Že mně kniha vyšla jako dost nudná a Marku Tomanovi nikoli, je už jiná věc. Můj oponent by se asi divil tomu, jak často slovo „nudný“ používal Marcel Reich‑Ranicki, nedávno zesnulý „papež německé literární kritiky“; a jak to bylo osvěživé. Jeden citát: „Zazlívám Handkemu také něco, a to něco velmi závažného, nejhoršího, co mohu spisovateli zazlívat: velmi jsem se u něj nudil.“ I tohle Marka Tomana pobuřuje tak, že by to mělo být odkázáno někam na blog či do neformální konverzace? Měl snad Reich‑Ranicki zvolit diplomatičtější tón? Mám spíše za to, že je třeba soudy formulovat jasně a nebojácně; s osobním zaujetím a nasazením, ale přitom ne pouze pocitově. Spíše riskovat než se krčit při zdi. Nehrát zkrátka opatrné patrie, které sice dělají dojem ušlechtilých mravů, ale nic se vlastně neřekne. Takovéto krasodušně či diplomaticky korektní texty totiž – nudí.

2. O Iturbeho románu. Na knihu jsem se velmi těšil; začetl jsem se proto do ní s velkou chutí. Ano, Osvětim a knihy, to vše navlečeno na osud čtrnáctileté dívky slibuje mnohé. Přišlo však zklamání, a to poměrně značné. Zdálo se mi, že autor si vzal příliš velké sousto a že se tu tak trochu i marketingově kalkuluje s tématem. Románu schází kompozice, vypravěčský rytmus i schopnost introspekce… a také přísnější španělský redaktor. Látka sama toto vše nezachrání; spíše Iturbeho někde ještě více usvědčuje z literární nezvládnutosti. Že se kniha překládá do dalších a dalších jazyků, to mě nijak nepřekvapuje. Dojem na mě to ale nedělá. Šoa/holokaust frčí, o čemž víme cos i z našich literárních luhů a hájů. Literární industrie tohoto druhu má zkrátka dobře promazané soukolí.

Jiří Trávníček 

Host 3/2014

 

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole