Host 3/2015
[Recenze Obyčejná šílenství. Divadelní hry 2001–2012]
Zelenkovy černé komedie
Hry z let 2001–2012 jednoho z našich nejvýraznějších dramatiků
Knižní soubor Obyčejná šílenství, který vyšel v polovině loňského roku v nakladatelství Akropolis, přináší pět divadelních her jednoho z nejvýraznějších českých dramatických autorů současnosti Petra Zelenky. Titul, zřetelně odkazující k Zelenkově první a dosud také nejúspěšnější hře Příběhy obyčejného šílenství, je tak dalším přírůstkem do potěšitelně se rozrůstající ediční řady, v níž vycházejí souborná díla českých dramatiků. Díky dlouholeté ediční práci Lenky Jungmannové má tak český čtenář již k dispozici souborná vydání her Egona Bondyho, Davida Drábka, Pavla Landovského nebo Karola Sidona a dnes již také Petra Zelenky.
Federico García Lorca prý kdysi prohlásil, že za největší úspěch svých her bude považovat, pokud obecenstvo nebude vědět, jak na ně má vlastně reagovat, zda se má smát, nebo spíš plakat. Nevím, jestli si pro své psaní stanovil podobnou metu i Petr Zelenka, ale je zřejmé, že jeho dramatické opusy počítají s podobným typem divácké reakce. Jeho černé komedie, zkonstruované s téměř matematickou přesností jako dobře promazaný stroj na smích, totiž ve skutečnosti zpracovávají poměrně vážná témata. Například Příběhy obyčejného šílenství ukazují různé patologické formy vzájemného odcizení lidí, kteří nejsou schopni žít takzvaný normální život, a celá hra navíc končí předpokládanou smrtí hlavní postavy, která se v poštovním balíku nechá odeslat do válkou zmítané Čečny. V Tereminovi zase vyplouvají na povrch zhoubné důsledky dlouholetého workoholismu a tlaku zpravodajských služeb a třeba Očištění předvádí, jak svět komerčních médií deformuje morálku, když kriminální čin znásilnění mladého chlapce totálně relativizují a mění ho v nezávaznou televizní zábavu. Navíc, v posledních Zelenkových textech tento společenskokritický tón zaznívá stále silněji, když si v nich bere na mušku různé zhoubné projevy korporátního kapitalismu a světa médií (Ohrožené druhy a Dabing Street). I proto řada kritiků Zelenkovy hry, i přes ostré protesty samotného autora, často označuje za morality, v nichž je zakódováno zřetelné etické poselství. Toto poselství je však důmyslně zakomponováno do zručně vystavěné dramatické formy, která originálně zúročuje postupy konverzační komedie a frašky, což Zelenkovi umožňuje vážnou látku traktovat skrze divadelní situace, jejichž komediální náboj oslabuje tragické vyznění textu.
Souborné dílo tím, že do jednoho svazku koncentruje texty z různých časových období vývoje autorovy tvorby, z povahy věci zvýrazňuje jejich tematické i strukturní souvislosti. To platí i pro soubor Zelenkových her, které působí neuvěřitelně kompaktním dojmem. Ve všech se totiž projevuje řemeslná zručnost, s níž autor dokáže vystavět svižný dialog zakončený nečekanou pointou, jeho schopnost výstižné zkratky, s níž dokáže charakterizovat své často velmi bizarně působící postavy, i záviděníhodná dovednost, kdy skrze dějové fragmenty rozvíjí příběh. Na Zelenkově dramatické tvorbě se tak zřetelně podepisuje jeho zkušenost s psaním filmových scénářů a jeho velmi dobrá obeznámenost se současnými anglosaskými dramatiky, jakými jsou Patrick Marber, Martin McDonagh či Michael Frayn, jehož situační komedii Číňani Zelenka přímo zapustil do vlastní hry Odjezdy vlaků.
Vnitřní jednota Zelenkova autorského gesta má však i svou odvrácenou stránku. Při pohledu na jeho dosavadní tvorbu je totiž zřetelné, že nejoceňovanější Příběhy obyčejného šílenství a životopisně pojaté drama Teremin vznikly již před více než deseti lety a jeho pozdější hry už nedosahují jejich kvalit. Zelenkovo psaní pro divadlo tak postupně začíná vykazovat jisté rysy stereotypu, když se v něm objevují již dříve osvědčené postupy a téměř identické postavy sympatických bizárů. I přes to si však jeho hry stále drží úroveň, kterou mu může většina českých dramatiků závidět.
Aleš Merenus
Host 3/2015
