Host 5/2015

[Recenze Dějiny československého komiksu 20. století]

Všechno, co jste chtěli vědět o komiksu…

Tenhle počin nejde v žádném případě minout. S Dějinami československého komiksu 20. století si přijde na své nadšený laik i rezervovaný odborník. A ne jednou, opakovaně. Nic tak komplexního a objevného tu ještě nebylo, nic takového tu nejspíš v příštích dekádách nebude. Potýkat se s titulem budou možná fyzicky méně zdatní: třísvazková publikace má víc než tisíc stránek a váží přes sedm kilogramů.

Knihu napsali Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Michal Jareš a Martin Foret. Každý z nich má s reflexí komiksového média jistou zkušenost. Prokůpek jako jeden ze zakladatelů a pilných přispěvatelů brněnské revue Aargh!, ale i teoretik takzvané Generace nula, která vyprodukovala „best of“ z původního českého komiksu po roce 2000. Zbývající tři pak jako novinoví a časopisečtí recenzenti, z jejichž příspěvků bylo postupem času čím dál patrnější, jak původní fandovství přerůstá v hlubší, odborný zájem. Na tomto nadšenecky-akademickém základě vznikl projekt značky P406/10/2306 „Komiks: dějiny – teorie“, podpořený Grantovou agenturou ČR. Dějiny československého komiksu 20. století jsou jeho hlavním výstupem.

V hlavní roli Super TruMan

Časový záběr knihy je logický. Sotva mohl být jiný, jako třeba v případě výstavy a doprovodné monografie Signály z neznáma, kterou Kořínek s Prokůpkem připravili na přelomu let 2012 a 2013 pro Brno a Prahu s podtitulem „Český komiks 1922–2012“. Dvacáté století je uzavřená kapitola. V předminulém století se komiks teprve rodil, doba po roce 2000 je pak příliš čerstvá na zpracování. Kromě jasného časového záběru ale autorský kvartet moc dalších opěrných bodů po cestě neměl. Publikace, které vznikly před Dějinami, se zaprvé dají spočítat na prstech jedné ruky, zadruhé jsou zaměřené jen na vybraná období nebo konkrétní témata. Viz práce Heleny Diesingové věnované Kájovi Saudkovi (2010) a „československému komiksu 1. poloviny 20. století“ (2011), respektive dvoudílnou Encyklopedii komiksu v Československu 1945–1989 Josefa Ládka a Roberta Pavelky (2010, 2012) a rovněž dvojdílné putování Olgy Bezděkové a Milana Krejčího Po stopách kreslených seriálů (2012). Kořínkovi & spol. tedy nezbývalo než jít ad fontes, čili do archivů, knihoven a muzeí, a probrat se v podstatě všemi dobovými tiskovinami, neboť za minulých režimů mohl komiks hostovat dočasně vlastně kdekoli (třeba pod hlavičkou České speleologické společnosti nebo Muscle & Fitness). Tady je namístě první poklona. Kdo znal dřív kusy jako „Kočičí princezna Pussy“, seriál „Minda a Pinda“, lascivní počin V. H. Brunnera „Co se může státi, než se máti vrátí aneb Flaška v kundě“, případně ostrou antiamerickou satiru z kraje padesátých let v hlavní roli se Super TruManem?

Jedna věc byla najít, druhá pak napsat. I tady si kolektiv poradil hravě – jak s celkovou strukturou, tak v otázce stylu. Frekventant zaumné vědecké řeči, která by se možná dala čekat, si přijde na své naštěstí jen v úvodním slovu, kde autoři prozrazují mimo jiné to, že se „pokusili otevřít i ne tolik očekávatelné čtení historie domácího obrázkového seriálu coby zprávy o nikdy nekončícím pátrání po efektivní juxtaponovaně obrazoslovní formě“. Jinak se kniha odvíjí v kapitolách (je jich sedm, přičemž zlomové roky jsou 1918, 1938, 1945, 1964, 1971 a 1985), kde se střídají obecnější pohled, který dává čtenáři souvislosti, s konkrétními obrazy, které jdou po jménech, dílech, tématech, případně po dobových reflexích. Těžiště je sice československé, ovšem v každé kapitole dostal místo i překladový komiks (hlavně americký a francouzský), který ten domácí nepřímo ovlivňoval i přímo živil, třeba pokud jde o typ zvířecího hrdiny – viz psa Puňtu, kocoura Felixe, kačera Gedeona anebo myšáka Mickeyho. Ten poslední ale vstoupil do zdejšího kontextu spíš jako parodie na svůj originál, respektive původní domovinu, jak ukazuje jeho české jméno „myška Hrabalka“.

A hrome, Móricek!

Autoři se drží vesměs faktického popisu, interpretace, kontextualizace. Hodnotí minimálně. Záporně například antisemitsky nabitého Móricka z dílny Františka Voborského nebo kvalitativní pád pozdního, porevolučního Saudka. Kladně pak raného Saudka, Ondřeje Sekoru, Josefa Ladu, fenomén Čtyřlístek a další. To je velké plus. Jednak proto, že kniha má formát Dějin, tedy publikace, která počítá s tím, že udá tón, že se stane kanonickou (k tomu směřují i propagační webové stránky www.dejinykomiksu.cz); jednak z důvodu, že bohatý, kvalitně reprodukovaný a uživatelsky vstřícně sázený ilustrační materiál dává možnost hodnocení každému uživateli osobně. Objektivní přístup umožňuje i bourání mýtů – zejména toho o diskontinuitě dějin československého komiksu. Kořínkovi & spol. se podařilo vydatně dokladovat, že ani v těch nejtragičtějších momentech národní historie, jako uprostřed druhé světové války nebo na úpatí stalinismu zkraje padesátých let, nepřišel zdejší komiks o život. Byl v oficiální nemilosti, zapletl se s ideologií nalevo i napravo, strádal na obraze i textu, chřadl, živořil. Nicméně přežil. Dosvědčuje to ve zkratce časová osa v úvodu každé kapitoly. Dosvědčují to všetečné rejstříky a medailony, které si vyžádaly nakonec samostatný, skoro stostránkový svazek.

Navzdory autorskému důrazu na kontinuitu se dá ale kniha sotva konzumovat jako klasická lineární četba. Čtenář ji užije spíš jako sled obrazů, které drží pohromadě, ale fungují dobře také samostatně, obstojí napřeskáčku, ve výběru podle vlastního gusta. A navíc pracují v součinnosti, třeba se jmenovanou monografií Signály z neznáma, kde jsou v jednotlivých příspěvcích rozpracovány vztahy, které přítomné Dějiny „jen“ naznačují a ilustrují, jako vztah komiksu a filmu, komiksu a reklamy, komiksu a ideologie. Publikace je ale podnětná i dál: třeba když umožňuje sledovat formální vývoj média v čase na ose obrázkový seriál beze slov – seriál se slovním komentářem, někdy v rýmovaných verších – seriál s klasickými „bublinami“. Když otvírá podkapitoly věnované komiksovému undergroundu. Když připomene hraniční fenomén typu „domácího biografu“ Milady Marešové. Když uvede na scénu Honzu Hroma, Pepíka Hipíka, Muriel nebo Lipse Tulliana a čtenář vidí naplno, že v Karlu Saudkovi měl československý komiks tragickou, zoufale nedoceněnou hvězdu, která září z celé publikace nejjasnějším, univerzálním světlem.

Potenciál tu je

Dějiny československého komiksu 20. století přišly v ten nejlepší čas. Kdyby se kniha objevila v devadesátých letech, kdy se médium potácelo v krizi a držela mu palce jen nepočetná komunita nadšenců, sotva by vyvolala takový zájem jako dnes. Po roce 2000 se ale začala karta obracet: Jaroslav Rudiš a Jaromír 99 vymysleli Aloise Nebela, kterého po čase dovedli k úspěšné filmové adaptaci, komiks získal svůj festival (KomiksFest!), svou cenu (Muriel), svůj časopis (KomiksFest! revue), své noviny (Kix), svou „generaci“. Paralelně šla mohutná vlna medializace – a s ní první pokusy o soustavnější reflexi podloží, na kterém současný český komiks stojí. Dějiny jsou zatím největším kusem práce, maximalistickým, ale dobře stravitelným soustem, ke kterému se bude čtenář bezpochyby opakovaně vracet. Jistě i proto, že publikaci uzavírá tradiční komiksová hláška „Pokračování příště“. Otázkou je, kterým směrem se příště vydat. K současnosti, anebo hlouběji do minulosti, tedy do devatenáctého století? Stále v česko-slovenských souřadnicích, nebo s komparativními přesahy do (středo)evropského prostoru? Látka by tu jistě byla. A potenciál adekvátně ji zpracovat taky.

Radim Kopáč

Host 5/2015