Langerovská anabáze

 

Nestává se příliš často, aby literární teoretik sestoupil ze své slonovi­nové véže a vydal se do neklidných literárních vod v roli spisovatele. František Všetička, na jehož kontě je osmnáct odborných publikací zaměřených především na kompo­zici literárního díla, tak ve svém ro­mánu Léta legionů učinil již potřetí. Jako v předchozích dvou knihách jde o román biografický, jehož hlavní postavou je literát, respek­tive literáti – po Jakubu Arbesovi a Viktoru Dykovi padla tentokrát volba na Františka Langera, výrazného příslušníka generace 1914, a jeho méně známého bratra Jiřího, Mordechaje Zeev ben Rikel mi-Prag, posledního pražského hebrejsky píšícího autora.

Kniha se nesnaží o celostní uchopení života hlavního protago­nisty, zaměřuje se hlavně na jeho osudy v údobí první svétové války, které spolu s anabází, jíž prošel jako legionář, zabírají přibližně po­lovinu jejího rozsahu. Na počátku románu se setkáváme s Františkem sedmiletým, na jeho konci před námi stojí dvaatřicetiletý válečný veterán odhodlaný sloužit vlasti i literatuře. Mezi těmito dvěma časovými mezníky se rozprostírá chronologicky uspořádaný sled výjevů z jeho života, v němž před námi defilují přední postavy pražské umělecké a intelektuální scény počátku dvacátého sto­letí – Jaroslav Hašek, Viktor Dyk, Rudolf Medek, bratři Čapkové, Richard Weiner, Franz Kafka, Max Brod, Václav Vilém Stech, Josef Váchal, Jan Kotěra, T. G. Masaryk a mnozí další. Seznamujeme se pochopitelně i s Langerovým rodinným zázemím, jeho přáteli, počátky umělecké tvorby, pro­jdeme válečnými bojišti a stranou nezůstane ani názorové štěpení legií. Zkrátka autor nezapře svůj rozsáhlý literárnéhistorický fundus, stejně jako detailní znalost života a díla obou hlavních románových protagonistů.

Do osnovy dominujícího Františkova příběhu je pak vetkána, celkem v devíti kapitolách, část životní pouti nejmladšího bratra Jiřího, hlavně jeho cesta k pietistic­kému chasidismu, čtenář se ovšem seznámí i s prostředním z bratří Langerových, Josefem, který se ve třech kapitolách stává glosátorem Františkových raných literárních pokusů. Počty kapitol nejsou uvedeny samoúčelně, protože kdo zná předchozí Všetičkovy opusy, ten ví, že jde o svého druhu romány à la these, v nichž se autor snaží kompoziční, tvarovou kostru díla potáhnout tkání textu, příběhu. Nejinak je tomu i v Letech legionů, kde autorovo přesvědčeni o prioritě kompozice v umění přednáší hned ve čtvrté kapitole Karel Čapek, když cituje z knihy rakouského architekta Otty Wag­nera, že „počátkem každé stavebně umělecké tvorby je kompozice“. Obdobné i Josef analyzující ve vnitřním monologu Františkův novoklasicistni povídkový soubor Zlatá Venuše konstatuje, že „jde velmi rychle za příběhem, kultivuje jej jazykově, ale opomíjí stavbu, konstrukci, tektoniku“.

Čtenáři teoreticky vyzbroje­nému předchozím studiem (či paralelní četbou) Všetičkových odborných knih se otevírá pole pro takřka detektivní zkoumání textu a odhalování zákonitostí jeho výstavby, která se mimo jiné vyznačuje symetrií danou užitím středové kapitoly a rozvržením motivů – například matčina ušní choroba se objeví ve třetí kapitole od začátku a při vzpomínce na matku ve třetí kapitole od konce, obdobně je ve třinácté kapitole líčena Františkova návštěva italského Assisi, hlavní postavou reflektovaná opět třináct kapitol od konce. Intuitivní a snové scény, postava rezonéra, digresivní kapitoly, signifikantní čas, barevná symbolika, to vše ukazuje, že v knize vládne pevná autorská ruka a až konstruktérský um.

Co však může současného čte­náře od knihy odradit, je její jazyk, který sice odpovídá době, v níž se příběh odehrává, ale dnes působí svou archaičností poněkud neživě, stejně jako nepříliš prokreslený Langerův psychologický profil – například během anabáze se ožení, ale ve struktuře knihy jde o takřka bezvýznamnou epizodu a jeho žena je „odsouzena“ být zcela okrajovou figurou. Je to daň za zvolenou metodu, ale Všetičkova kniha je primárné určena menšinovému čtenáři, který jistě ocení její jiné kvality.

Vladimír Stanzel

Host 6/2013