Pod vrstvami přítomnosti
[Recenze Včelí bodnutí]
Irský prozaik Paul Murray se českému publiku představuje poprvé: jeho poslední román Včelí bodnutí (2023) byl zařazen na shortlist Man Bookerovy ceny, získal Irish Book Award a The New York Times ho zařadily na seznam nejlepších beletristických knih v témže roce. Ve vynikajícím překladu Lukáše Nováka se nám tak dostává do rukou rozsáhlá, bezmála šestisetstránková próza, kterou recenze v Guardianu označila jako „tragikomický triumf“.
Včelí bodnutí má čtyři hlavní postavy, ale i řadu dalších, pro děj velmi zásadních figur. První část prózy tvoří různě dlouhé oddíly (v rozsahu sto a více stran), v nichž autor rozvíjí osudy ústřední čtveřice. Následuje oddíl, v němž už jsou jednotliví hrdinové v centru pozornosti po kapitolách, a na závěrečných dvaceti stranách se pak střídají jako v dramatu (anebo jako ve vědecké publikaci, kde jsou jejich jména uvedena vlastně jako poznámky na okraji textu). Zkracující se interval mezi střídáním postav zahušťuje čas, který je jedním z ústředních Murrayových motivů. Zatímco na začátku obšírně líčí klíčové okamžiky v životě hrdinů, abychom se do nich vcítili, abychom s nimi polemizovali, báli se o ně, nebo s nimi nesouhlasili (a zároveň tak umně tká předivo celého rodinného příběhu), později děj nabývá na překotnosti a cestou k vyústění už skoro běží. „Rozdá karty“, aniž by komukoli z protagonistů stranil, nastíní rodinné konstelace a postupně odhaluje nejrůznější tajemství, přičemž závěrem čtveřici dovede na jedno místo, v němž má dojít k rozuzlení.
Čas, který Murray akcentuje kompozičně, je důležitým svorníkem všech vyprávění. Cass je dívka v maturitním ročníku. Jejím pohledem se díváme na ekonomický krach rodiny, otce utíkajícího od zodpovědnosti, příšernou matku, ale také na krásnou a bohatou spolužačku Elaine, první sexuální zkušenosti, alkohol, školu… Cass je typickou puberťačkou v bohaté Evropě: řeší klimatickou krizi (ne dost zodpovědně), opíjí se a hlavně se strašně touží dostat pryč z nenáviděného maloměsta. Je inteligentní i drzá a čas se jí nesnesitelně vleče. Její mladší bratr Pídžej trpí rozpadající se rodinou po svém: utíká do virtuální reality, viní se za situaci doma a propadá se do samoty. Přehledná situace se komplikuje, když přichází ke slovu matka Imelda. Otvírá se propast minulosti a s ní traumata, jichž jsou děti ušetřeny, které ovšem vrhají zcela nové světlo na současnost. Postavy se dále komplikují, až se stávají (v dobrém slova smyslu) bezmála nepochopitelnými. S výjimkou poslední zmíněné části autor vypráví v er‑formě, ale jazyk důsledně přizpůsobuje charakteristice a věku svých protagonistů. Text věnovaný Imeldě je stylisticky nejnápaditější: autor nepoužívá interpunkci, vyprávění je překotné, jako by muselo být nutně vyprávěno. Poslední člen rodiny – Imeldin manžel Dickie – opět otřese naší představou o tom, kdo je kdo a co a proč prožívá.
Murrayův román je tedy propracovanou ságou rodinných traumat i silným společenským románem, protože autor skutky svých aktérů usouvztažňuje se situací vnějšího světa, včleňuje je do něj. Roli tu hrají maloměstské předsudky, které jeho obyvatele vrhají do bezvýchodných situací. Či zdánlivě bezvýchodných: otázka po tom, jak moc máme osud ve svých rukách a nakolik máme odvahu „žít v pravdě“, by se dala považovat za spouštěč celého příběhu. Dickieho rodinný podnik krachuje vinou jeho špatného rozhodnutí, ale také vinou ekonomické
krize a nedá se přesně říct, která z nich je ta rozhodující. Touha po společenském statusu, po vymanění se z chudoby ovlivňuje nejen Imeldu a jejího bratra a otce. Nikdo není vyvázán ze společnosti – snad jenom teta Rose s věšteckými schopnostmi, která ovšem umírá v zapomnění v domově důchodců.
Společensky aktuální jsou i otázky identity, konvence, role žen, zranitelnosti dětí, konspiračních teorií, anonymity internetu… Murray témata distribuuje mezi všechny své postavy – téměř každá z nich má nějaké tajemství, něco sama před sebou nebo před světem skrývá. Místy potřeba „pokrýt všechno“ z dnešního světa působí trochu násilně, strhující vyprávěcí tempo však nakonec vítězí. Vzájemné provazování motivů představuje lákavou čtenářskou výzvu: Murray pracuje promyšleně a na několika úvodních stranách Cassiina příběhu nenápadně rozloží narážky na všechny dějové zvraty, které postupně rozvíjí.
Pokud maj psi padesáttisíckrát lepší čich než lidi, znamená to, že místo lidskýho binárního vnímání „je to tu / není to tu“ musej psi vnímat přítomnost jako škálu. […] Pro mě jseš pryč. Ale pro psa jseš pořád skoro tady, protože tvůj pach visí ve vzduchu, […] minulost je pro ně doslova furt přítomná. Když pes pozoruje svět, podle mě vnímá všecky ty přítomnosti, který postupně slábnou, vyvanou,
říká Cass její přítel Rowan. Ve Včelím bodnutí jsou vrstvy přítomnosti položeny na sobě. Jen musíme dávat pozor, abychom je dokázali vnímat.
