I z cesty za eutanazií se dá vytěžit ryzí zlato
[Recenze Dcery]
Chytře, napřímo, bez příkras, a navíc ještě s humorem černějším než duše pekelníkova. Německá spisovatelka Lucy Fricke se v Česku představuje příběhem, který si lze jen těžko vymyslet. Přitom se dotýká každého z nás. Každého, jemuž ego dovolí, aby si přiznal, jaké škody na sobě napáchal sám i jakých se na něm dopustili jiní.
V životě člověk musí odpovědět na pár zásadních otázek, které jej z perspektivy západního stylu života mohou posunout novým směrem. V případě románu Dcery jimi však není ani očekávatelná volba zaměstnání, partnera nebo bydliště. Je jí dotaz stárnoucího a nemocného rodiče, zda byste jej náhodou tento týden nemohli odvézt do Švýcarska na eutanazii. Logicky zafinancovanou z vašich peněz.
Čtyřicetiletá Martha, jež po dávné nehodě nedokáže sednout za volant, se tak společně s kamarádkou Betty vydává obstarožním golfem na poslední cestu Kurta, svého otce. Že se z ní však nakonec vyklube cesta úplně jiná, cesta dvou dcer za dávno ztracenou otcovskou láskou, to nechť si už každý čtenář objeví sám.
Zvolený motiv road tripu se už zdá starší než lidstvo samo, v podání Fricke se však liší. Nejde jen o bezduché „hledání sebe sama“ s kapkou romantického dobrodružství a happy endem při zapadajícím slunci. Jde o vyrovnání se s faktem, že nic jako úplné nalezení své osobnosti a vyrovnání se s minulostí neexistuje, neboť chybějící kusy každého z nás jsou jednou provždy lapeny v sítích ostatních, asi jako Macháčkova pověstná světýlka ze Samotářů. Martha i Betty tak postupně, ač zpupně přistupují na fakt, že alespoň částečné smíření je tou nejlepší volbou.
Je osvěžující číst si o hrdinkách středního věku, vybavených i jinými charakterovými rysy než melancholií a falešnou oddaností. Neboť jak Fricke podotýká – vyrovnat se se vší svobodou a rovnoprávností vybojovanou generacemi jejich matek není zas tak jednoduchá úloha, jak se před dekádami mohlo zdát. Ztratit se totiž žena může stejně úspěšně ve čtyřiceti jako ve dvaceti.
Byť jde v Dcerách zcela zásadně o vztahy otců a dcer, skutečným pojivem příběhu je přátelství dvou žen, které by v případě nutnosti společně dokázaly zahrabat mrtvolu a nadosmrti o tom mlčet.
Autorka chytře připomíná, že zatímco první momenty si v životě umíme vychutnat, dokonce zaznamenat, o úplné uvědomění těch posledních jsme mnohdy ochuzeni. Pro knihy to naštěstí neplatí. A tak lze Dcery ocenit ve skvělém překladu Michaely Škultéty.
