Paci, paci, pacičky mají na to být novými Pelíšky. Jen je natočit
[Recenze Paci, paci, pacičky]
Hrdý Budžes, Šakalí léta, Hovno hoří, z nějž vzešly kultovní Pelíšky, a teď kniha Paci, paci, pacičky. Česká literatura je neutuchajícím zdrojem výpovědí a vzpomínek na doby socialismu. Ač zmiňované Pacičky vyšly už v 80. letech v samizdatu a z kraje let 90. znovu, zůstaly českému čtenáři téměř utajeny.
Proto je oprašuje nakladatelství Akropolis. Děkujme mu za to. Václav Bauman, vlastním jménem František Růžička, známý především z pořadu Na vlastní oči nebo dříve deníku Svobodné slovo, se ve své krátké próze vrací do doby před rokem 1989.
Očima chlapce nahlíží na tehdejší režim, nelogičnosti a protimluvy oné doby často ztělesněné v chování jeho despotického otce. Mnohé situace v knize záměrně karikuje, přivádí do extrému, jak ale lépe s humorem nahlížet na tehdejší dobu než právě za pomoci hyperboly?
Ironií se nešetří
Už první stránky knihy jsou materiálem pro solidní půlhodinu komediálního filmu. Bauman humor a hlavně ironii dávkuje frekventovaněji než zmiňovaná díla Petra Šabacha a Ireny Douskové, ačkoliv kompozičně o něco méně zdařile.
Tragikomickou dobovou výpověď však doplňuje o jeden zásadní rozměr – zpověď mladého homosexuála. Téma do té doby v české či československé literatuře tabuizované.
Bauman píše o coming outu ještě předtím, než o něm Češi něco věděli. Nejen tento aspekt příběhu tak dokládá, proč kniha vyšla v samizdatové edici a také proč se ji Jáchym Topol tehdy v Revolver Revue rozhodl vydat.
