Vznikla tak edice Spisy Ladislava Grosmana. V knihkupectví jsou nyní k dostání dva svazky, nejnověji titul nazvaný Dopisy Mileně. Se slavnou knihou Franze Kafky však nemá nic společného.
Jak název napovídá, kniha dává čtenáři nahlédnout do autorovy osobní korespondence s rodinnou přítelkyní a překladatelkou Milenou Královou, která stejně jako on po roce 1968 s blízkými emigrovala z Československa. Přátele z vysoké školy dělily tisíce kilometrů, Grosman žil v Izraeli, Králová ve Švýcarsku, přesto se snažili zůstat v kontaktu.
Ačkoliv mnohdy jejich dopisy dělily dlouhé měsíce, později i roky, píší si o událostech více či méně naléhavých, od rozhodnutí opustit domovinu přes práci na univerzitě v Bar-Illan, tvorbu pro televizi až po praktické záležitosti každodenního života. Oba také často zmiňují své rodiny, oddaně si přejí to nejlepší.
Válka přináší zlom
„Do minulosti (ani dávné, ani přednedávné) – jak jste si jistě všimli – se nevracím,“ píše Grosman, který za druhé světové války strávil dva roky v pracovním táboře, střízlivě v jednom z úvodních dopisů z roku 1971.
Zlom však přijde o dva roky později společně s jomkipurskou válkou, kterou v roce 1973 rozpoutalo přepadení Izraele egyptskými a syrskými vojsky v Den smíření, jinak známém také jako Jom kipur. Grosman se najednou ocitá na novém místě v dost nepřehledné situaci a musí se s ní vyrovnat – jako člověk i spisovatel. A tak začne psát imaginární dopisy Mileně. Vyznává se ze svých obav i strachu, hodnotí práci médií i chování světových velmocí – Číny a Sovětského svazu.
Opožděné zadostiučinění
Vůbec nejsilněji však působí v rovině filozofické. Následující slova by se měla tesat do kamene: „Jsem prostě někdo, kdo už zkusil na vlastní kůži revoluce, nepokoje, převraty i války, perzekuce i koncentráky, násilenství sterých podob, a mohu se zvednutou rukou k nebesům přísahat, že není většího šílenství, než když si lidé vzájemně ubližují, a nejčastěji v hloupých a malicherných vášních, zaníceni a rozeštváni nenávistí, která nezná nic než zabíjení a rozkoš ze zabíjení, které nikam nevede a plodí opět jenom nenávist a další zabíjení. Z příměří může vzejít užitek všem, z války nikomu, a to ani pro tuto chvíli, ani v historické perspektivě.“
To je však pouhý útržek z myšlenek, které Grosman stihl sepsat, bohužel už však ne za svého života vydat. Zemřel náhle v roce 1981. „Zůstalo po něm tisíce popsaných stran, hotových románů a povídek – pracoval jako kůň a upracoval se,“ píše po jeho smrti manželka Edita.
Budiž jí i Ladislavu Grosmanovi velmi opožděným zadostiučiněním vydání nejen Dopisů Mileně, ale také celého jeho díla. Nakladatelství Akropolis a všem zúčastněným za to patří velký dík.
