Ikarie 1/2006

[Recenze Marťan]

Lem jako zamlada
 

Lemův první román Marťan potěší všechny milovníky zlatého věku americké scifi. Ačkoliv povídka byla napsána v poválečném Polsku, jakoby z oka vypadla tomu, co vycházelo ve 30. letech v Astounding. Fakt, že autor dlouho odmítal dát ke znovuvydání Marťana souhlas, naznačuje, že Lem sám si své prvotiny příliš necenil. Jeho pozdější tvorba je jistě propracovanější a hlubší, ale...
Ale Marťan je stejně příjemné čtení, mj. snad i svou až programovou antiliterárností. Namísto psychologických slintů, charakteristik a vývoje postav a všemožných citových výlevů je Lemova prvotina půvabně technokratická. Jedná se de facto o záznam laboratorního experimentu. Do uzavřené společnosti trochu připomínající klasickou anglickou detektivku autor pro jistotu nezařadil ani jedinou ženu (v tom Marťan připomíná třeba Nepřemožitelného), takže hrdinové mohou podivnou bytost z Marsu zkoumat bez toho, aby byli rušeni nějakými vztahovými problémy (Lem byl vrcholně zhnusen, když se ve filmovém zpracování stal ze Solaris milostný příběh).
Jinak v Marťanovi najdeme i řadu dalších témat, která bude Lem rozvíjet ve svých pozdějších pracích. Fascinace kybernetikou trochu připomíná povídky později shrnuté v Kyberiádě (Marťan ovšem není ironický). Zjevná je také Lemova fascinace „anorganickým životem“, která se objeví v Nepřemožitelném. No a nakonec zůstane všechno de facto skryto – podobně jako ve Vyšetřování. Lem by se měl povinně číst v kurzech teorie poznání.
Marťan má oproti pozdější Lemově tvorbě pár řekněme juvenilních vad. Přece jen je napsán trochu „béčkově“, některé věci si autor také usnadnil až příliš. Když je jeden z hrdinů přenesen na Mars, odmítne na závěr ostatním říct, co tam vlastně viděl – a nutně se vnucuje podezření, že to nebylo jasné ani autorovi. I technologické popisy a úvahy působí s odstupem více než půl století samozřejmě trochu naivně. Nicméně Lem je pořád Lem a ani Marťan autorův rukopis nezapře.

Pavel Houser