La Tierra que pisamos, v překladu nejspíš Země, po níž kráčíme. Jde v pořadí o druhý román španělského spisovatele Jesúse Carrasca, jejž vydal po tříleté odmlce, která uplynula po publikování jeho prvotinyIntemperie (2013, česky 2015 pod názvem Na útěku v nakladatelství Akropolis v překladu Štěpána Zajace). Jeho prvotina zaznamenala obrovský úspěch jak mezi čtenáři, tak mezi literárními kritiky. Jesús Carrasco se tak skokem vřadil mezi vyzrálé hispánské spisovatele, a proto byla jeho další próza očekávána s velkým napětím. A je třeba poznamenat, že Jesús Carrasco dostál očekávání.

Opět se setkáváme s prózou rozsahem sice nevelkou, a co se zápletky týče, nijak komplikovanou. Autorova originalita spočívá v metaforickém jazyce popisujícím neobvyklým způsobem přírodu a krajinu, ve schopnosti vylíčit drastické scény poetickými obrazy, ve schopnosti vzbudit ve čtenáři napětí a zvědavost, přestože se zdánlivě nic tak zvláštního neodehrává. Na osudech hlavních hrdinů, jejichž životy se v určitém momentě protnou, Jesús Carrasco dokázal postihnout lidskou podstatu ve všech jejích odstínech.

Autor tentokrát zvolil jeden z žánrů science-fiction, pro nějž se vžilo označení alternativní historie. Na příběhu o vnitřní proměně dvou protagonistů kniha vypráví smyšlené historické události s prvky reality, v nichž najdeme reminiscence na druhou světovou válku, španělskou občanskou válku s jejími masovými hroby a evropské parcelování Afriky v 19. století. Nepojmenované impérium obsadilo celou Evropu včetně Španělska a zasloužilí velitelé, aktéři tohoto obsazování, dostávají za odměnu domy s pozemky ve vesnici ve španělské Extremaduře. Na jedné usedlosti, daleko od vsi a bez kontaktu s ostatními lidmi, ať už usedlíky, nebo podobně odměněnými přívrženci impéria, žije Eva Holmanová, manželka jednoho z imperiálních pohlavárů, Iosifa, kdysi mocného velitele, který rozhodoval o osudu ostatních, dnes je však upoutaný na invalidní vozík a plně odkázaný na péči své manželky. Jednoho dne se v zahradě obklopující usedlost, v jakémsi ráji chránícím před okolním světem, objeví vetřelec v podobě Levy, muže patřícího k těm, které si impérium podrobilo. Pod vlivem setkání s „tím druhým“ se začne Eva vnitřně proměňovat. Poté, co si uvědomí, že „žila život jiné osoby“, nalezne samu sebe. Postaví se proti roli, kterou hrála až do setkání s Levou, tedy proti úloze spočívající v poslušnosti a naplňování klasického „ženského údělu“, sloužícího k realizaci mužských cílů, v tomto případě Iosifovy vojenské kariéry při dobývání cizích území a podrobování ostatních, vedoucí až k tomu, že do války vyprovodí svého jediného syna, ač s předtuchou, že už ho nikdy neuvidí.

Začne sepisovat Levův osud, o němž se spíše než z jeho vyprávění dozvídá z náznaků, gest, z jeho výrazu a mlčení. Mnohé z Levova života si musí domýšlet, fabulovat. Tím, že sepisováním začne skládat střípky Levova života, propůjčuje mu hlas, označuje slovy životní situace, pro které on slova postrádá. Prostřednictvím Levova příběhu se dozvídá mnohé o sobě: patří sice k privilegované vrstvě, není v ní však jen zlo, v němž dosud žila a jehož byla součástí, má dostatek vnímavosti, aby si skrze poznání osudu „toho druhého“ dokázala uvědomit, jaký ve skutečnosti je svět kolem ní. Prvním krokem k jejímu přerodu je proměna vztahu k manželovi tyranovi. Nadále o něj pečuje, ale rozhoduje se již samostatně, jen na základě své vůle. Změnu svých postojů zahájí tím, že se vzbouří proti impériu u sebe doma: neuposlechne Iosifova příkazu a Levu nezastřelí ani jej nejde udat autoritám, jak by měla podle zákonů, které impérium v kraji nastolilo.

Přestože nejde o román rozsáhlý počtem stran a ústřední příběh je poměrně prostý, jde o prózu mnohovrstevnatou, která čtenáře vtáhne do světa plného rozporů, jimž je během života vystaven každý. Je to román o násilí, moci a pochopení druhého, o bolesti a životní ztrátě, o paměti a potřebě znovu se pokusit přehodnotit pohled na svět rozbitý na kousky. Je to román o empatii, o setkání s „tím druhým, jenž i tvým přičiněním, respektive nekonáním přišel o všechno: o rodinu, o vlast, o vztahy, o schopnost pojmenovávat“. Je to i román o schopnosti sebereflexe.

Jak už navozuje titul, román však vypovídá především o mnohoznačném, často ambivalentním vztahu člověka k půdě, k zemi, po níž nejen kráčíme, ale noříme se do ní, jsme s ní spjatí, aniž si to uvědomujeme, to ona nás formuje a my jako lidé sami sebe definujeme přístupem k ní. Na jedné straně jde o postoj člověka, jenž je citově, sociálně i kulturně určován téměř intimním vztahem k danému místu a půda je nakonec tím jediným, co mu v životě zůstává (Leva), na straně druhé jde o vztah k půdě ze strany moci, který je čistě utilitární a kořistnický a ve svém důsledku se projevuje jejím násilným uchvácením. V příběhu vyvíjejícího se vztahu mezi Evou Holmanovou a Levou je půda, zde v podobě obdělávané zahrady, zákopem oddělujícím oba postoje k ní, ale i mostem vedoucím k pochopení „toho druhého“ a zároveň sebe sama.

V rozhovoru, který autor poskytl literární kritičce Anně Maríi Iglesiaové, Jesús Carrasco ohledně vztahu člověka k zemi pojednaném v románě řekl: „Nejde o naivní pohled, jde o pohled rozporuplný: miluješ zemi a zároveň se děsíš toho, v co se proměnila. Žiji jako Eva, žiji v rozporu. Svítím elektřinou a mám mobil, toho se nevzdávám. Zároveň však mám, stejně jako mnoho jiných lidí, dostatečnou schopnost dívat se kolem sebe a vidět, že to všechno není neškodné. Jsem si vědom toho, že tohle všechno s sebou nese důsledky a obsahuje plno velmi vážných rozporů, nejen ekologických, ale i sociálních a lidských.“ Přestože kniha nese podobné morální poselství, autor se dokázal vyvarovat moralizování.

Kniha je psána přesným, výstižným jazykem plným metafor. Obsahuje však také mnoho nevyřčeného, místa vyhrazená tichu, které zve čtenáře k aktivní účasti. Carrasco ke svému literárnímu postupu říká: „Pracuji jako malíř, který nejprve vidí a hledá předměty a zarámovává plátno, a teprve potom se soustředí na to, co bude malovat. Vyprávím, co se děje na scéně, ale také co probíhá v provazišti mezi kulisami. Význam má jak to, co odstraním, tak to, co vložím. Mohl bych to přirovnat k bělobě na malbě, k hudební pauze nebo otvoru na Oteizových sochách.“

Přestože kniha vyšla teprve před měsícem, ve španělském tisku se již začaly objevovat první ohlasy. Vesměs oceňují autorův jazyk a obrazotvornost, některé mu vyčítají malou věrohodnost hlavních postav a statičnost děje. Nemyslím si, že tomu tak je. Kniha vtáhne čtenáře do děje od prvních řádků. Dovedla bych si představit lepší psychologickou propracovanost protagonistů, ale to, jak nám autor podal Evu Holmanovou a Levu, dostatek věrohodnosti má. Český čtenář si ostatně bude moci brzy na knihu učinit vlastní názor, neboť překlad románu připravuje nakladatelství Akropolis.

Anna Tkáčová, iLiteratura.cz 5. 4. 2016