Kulturní noviny 10. 5. 2015
[Recenze Případ Václava Talicha. K problému národní očisty a českého heroismu]
Případ Václava Talicha
Ve dnech, kdy oslavujeme výročí konce druhé světové války, je na místě si připomenout, že rok 1945 měl kromě vítězů i poražené – a nebyli to jen hrdlořezové snící o německé světovládě. Kdo dnes může hodit kamenem třeba po Václavu Talichovi?
Historik působící v Národním archivu Jiří Křesťan (* 1957) vzbudil pozornost předloňskou rozsáhlou monografií o Zdeňku Nejedlém, za kterou dostal mimo jiné cenu Magnesia Litera. Nejedlého, který v médiích fungoval už jen jako terč pokleslých a nepamětníkům nesrozumitelných vtipů, dokázal přiblížit jako živého člověka s mnoha klady i zápory, pozoruhodného intelektuála, jehož tragédie spočívala v tom, že dal ctižádosti přednost před morálkou (a není snad nutno zdůrazňovat, že nebyl v našich dějinách první ani poslední).
Proti zjednodušujícím floskulím se Křesťan staví také v Případu Václava Talicha. V době po roce 1945 byli Talich a Nejedlý do značné míry protihráči. Oba však zažili vzestupy a pády, oba mohou sloužit coby příklad cesty do pekel dlážděné dobrými úmysly. Jako špičkový představitel české hudby se Talich hodil propagandistům do krámu – a v době každodenních poprav mohl některé nabídky na vystoupení demonstrující loajalitu k Říši jen stěží odmítnout. Nejde samozřejmě o otázku viny a trestu: Talicha neodsoudil ani poválečný tribunál, který v tehdejší atmosféře drastickými rozsudky věru nešetřil. Moralizovat dnes, z relativního bezpečí, je vrcholně trapné. Talich, jak známo, nepatřil k těm, kteří se dobrovolně a horlivě zfašizovali hned po Mnichově. Ponechme stranou i to, že mnozí umělci, kteří před okupanty šaškovali neméně horlivě, se v poválečné době těšili nesnížené úctě, pokud dokázali nabrat správný vítr (národní cenu od Emanuela Moravce dostal nejen obligátně připomínaný Otakar Vávra, ale také třeba Karel Svolinský nebo František Hrubín). Ostatně dobové dokumenty svědčí o tom, že štvanici na Talicha nerozpoutali ani tak obligátní „komunisté“, jako zcela konkrétní lidé, často dirigentovi blízcí spolupracovníci, kteří zavětřili historickou šanci vystoupit ze šéfova stínu.
Kniha však klade otázky, které překračují rozměr jednoho konkrétního případu. Jak bychom se v takové situaci zachovali my, kdybychom ke vší smůle ještě měli Talichův talent? Proč vůbec má i brutální diktatura potřebu předstírat kulturnost a vyznamenávat prominentní umělce, přinejmenším ty nekonfliktní? (Němci jistě věděli, o čem je Má vlast, přesto ji Talichovi nezakázali hrát.) Bylo Talichovo válečné angažmá legitimizací okupační moci – nebo spíše pomáhalo mnoha našim lidem přežít v extrémní situaci, kterou si koneckonců nevybrali? Co se ve své době jeví jako zcela racionální kompromis, může být za pár let označeno za kolosální hloupost. A proč vlastně mají být svědomím národa zrovna umělci, když tato profese je rozmarům moci vydána nejvíce napospas? Tvořivost bývá často sebestředná, a když se na jedné misce vah octne čest a na druhé rozpracované životní dílo, může rozhodnout i taková „maličkost“, že dirigent při nejlepší vůli nemůže dirigovat do šuplíku.
Křesťan dokáže fakta prezentovat z neotřelého úhlu, jeho nadhled je vzácný, a to zvláště v současné době, kdy ideologická zarputilost zažívá renesanci. Historickou poctivost navíc spojuje s literárním talentem, takže se mu daří svým výkladem strhnout i čtenáře, pro kterého byl dosud Talich jen zaprášenou mramorovou bustou.
Jakub Grombíř
Kulturní noviny 10. 5. 2015
