Lidové noviny 11. 12. 2004

[Recenze Kolik druhů sýra potřebuje člověk?]

Nenápadný šarm Jiřího L.
Články Jiřího Loewyho nebyly jen službou dni
 

Novinář Jiří Loewy (1930–2004) byl v mnoha ohledech výjimečným zjevem. Jako Žid a přesvědčený celoživotní sociální demokrat prošel jak nacistickým, tak komunistickým koncentrákem a po odchodu z vlasti po okupaci v srpnu 1968 se plně uplatnil v Německu v oboru public relations.
Ve druhé polovině 90. let se rozhodl spolupracovat s listem, který jeho politické orientaci nemohl konvenovat – s Lidovými novinami. Že do nich pak psal k oboustranné spokojenosti, dokazuje i to, že spolupráce trvala až do jeho smrti na Nový rok 2004. Shoda s generačně vzdálenou redakcí byla dílem Loewyho profesionálních schopností, životní zkušenosti, osobního šarmu, a především toho, že byl naprosto vzdálen jakémukoli doktrinářství. To lze pochopitelně vyčíst i z článků, které napsal nejen pro Lidové noviny.

Výběr bez kontextu
Uspořádání výboru z publicistiky se ujal Jiří Tomáš. Z více než tří stovek textů, které Jiří Loewy v letech 2000 až 2003 napsal, si jich editor vybral třiačtyřicet: vyjma šesti jsou všechny z Lidových novin. Jsou to z valné části články zabývající se nejnovější historií, konkrétněji obdobím zhruba od 30. let až po současnost. Výběr není důsledně tematický, volně zabíhá do dobově „žhavých“ kauz (například článek o skandálu Schröderova poradce Michaela Steinera, nebo reflexe inzertních „novin“ ČSSD Pohled v deníku Právo) či naopak k textům nadčasovým, které se v novinách objevovaly takřka rituálně každý rok (vánoční poselství šéfredaktora Churche). Lze se jen podivovat nad tím, proč nejsou ve výboru zahrnuty Loewyho podnětné články o temelínské jaderné elektrárně či jezech na dolním Labi.
Co je ale třeba editorovi vytknout, je absolutní ignorace publicistických žánrů, což čtenáře výboru musí nutně mást. Že jsou v souboru vedle sebe fejetony z rubriky Poslední slovo, recenze z přílohy Orientace či politické komentáře, je dáno chronologickým řazením (navíc nedůsledným), avšak u žádného z článků není označena rubrika, potažmo novinový žánr – a ty Jiří Loewy vždy důsledně ctil. S touto výhradou úzce souvisí absence kontextu, který editor výboru zcela opomněl: ten noviny textům poskytují jaksi samozřejmě a ve výboru se jim ho nedostává. Někdy se pochopitelně můžeme dopátrat dle data uvedeného za článkem, že text byl psán k příležitosti výročí dané události, mnohdy však motivace autora a okolnosti vzniku textu zůstávají čtenářům skryty.
Dalším nedodělkem či ledabylostí jsou graficky nepříliš zřetelně odlišené titulky článků a mezititulky, jež text dále strukturují. Čtenář knihy může být velmi často zmaten a neví, zda na stránce začíná nový text, nebo jen pokračuje nějaký z předchozí strany.

Ombudsman sociální demokracie
Ani matoucí grafika a diskutabilní výběr nás však nemohou odradit od čtení. Co dvousetstránkový výbor čtenáři ukazuje? Především názorovou orientaci autora. Jeho sociálnědemokratické přesvědčení nebylo ani prvoplánové, ani nekritické – bylo především pevné. Co ostatně jiného čekat od člověka, který vydával na koleně 12 let exilové Právo lidu.
Přínosný byl především Loewyho pohled člověka, který v Německu našel druhý domov a zároveň netrpěl neduhem mnoha emigrantů, tedy nehrál si ve své otčině na vševědoucího mentora. Pro jeho styl bylo příznačné především to, že se až na výjimečné případy nad ničím nepohoršoval; poukázal na ten či onen jev a úsudek nechal na čtenáři. Přitom se ovšem nevyhýbal bolavým tématům, nad nimiž utržil mnoho polemických ran: například při plamenné diskusi o „odsunu“ sudetských Němců. Stejně tak třeba jeho články o jaderné elektrárně Temelín vzbuzovaly zvláště u jistého typu lidí nepřiměřené reakce. I když se polemice nevyhýbal, nijak ji nevyhledával, jeho parketou bylo připomínání polozapomenutých a neprávem opomíjených osob a událostí.
V Lidových novinách především, ale vlastně v celém mediálním prostoru sklonku 90. let fungoval Jiří Loewy také jako jakýsi ombudsman ČSSD, a to zvláště v době, kdy stranu reprezentoval svým „neodolatelným šarmem“ Miloš Zeman. Nebyl spojen s aktivními politiky a jejich každodenní hloupostí a demagogií, a proto mohl působit jako důvěryhodný obhájce myšlenek těch, kteří tuto stranu léta udržovali v tradici první republiky. To však neznamená, že by Loewy byl nějakým staromilcem, vždyť k jeho oblíbeným politikům patřili Gerhard Schröder i Vladimír Špidla.
Publicistika, zvláště ta novinová, je vždy službou dni, a přesto se vyskytují novináři, jejichž texty lze i s časovým odstupem číst a brát to jako přínos. Jiří Loewy k téhle nepatrné menšině patřil. Proto nám dnes jeho texty scházejí. I pro eleganci a samozřejmost, s jakou dokázal vracet rány svým protivníkům v diskusi.

Martin Zvěřina