Lidové noviny 19. 2. 2015

[Recenze Věž a království. Olga Barényiová – studie o díle]

Studie o zvláštní dámě s cigaretou a perem

Literární vědec a historik Vladimír Papoušek (*1957) se soustavně věnuje českému písemnictví čtyřicátých let 20. století. Monografie o záhadné Olze Barényiové je logickým výstupem této jeho snahy.

Papouškova studie Věža království upozorňuje na to, jak dějiny někdy „pracují“ zvláštně. Téměř jistě platí, že až na hrstku bohemistů či na nepočetnou vrstvičku pamětníků, kteří si vybaví, že autorčiny knihy vycházely za protektorátu, se publikum dozvědělo o existenci Olgy Barényiové až v roce 2012, kdy nakladatelství Plus publikovalo překlad její německy psané prózy z roku 1958 Pražský tanec smrti, v níž pisatelka s protičeskou averzí účtuje s pražským povstáním na jaře 1945. Přitom Papoušek zevrubně dokazuje, že umělecké jádro a přetrvávající zajímavost jejího díla leží v knihách, které Barényiová publikovala česky za války v Praze, v níž žila (a pak už tu nikdy žádný z oněch titulů znovu nevyšel). Z Československa byla po osvobození vyhnána – jako člověk německo-maďarského původu a manželka Němce Antonina Gerstenbergera, který se angažoval pro hitlerovský režim.

Život a román

O jejím životě se toho ví velmi málo, dokonce se liší i místa jejího narození a to, kdy a kde spisovatelka zesnula, není jasné. Narodila se v červenci 1910, dětství trávila „patrně po různých internátech au příbuzných. Je zřejmé, že měla přímou zkušenost s životem v Bratislavě. Ve dvacátých letech se snad ocitá jako studentka v Praze, v jejím díle je často zmiňována pražská konzervatoř,“ píše bohemista Papoušek a dodává: „Znalost bohémského prostředí studentů kolem divadla a umění vůbec je v jejích textech více než zjevná.“ Po vyhnání Olga žila ve Vídni, pak se přestěhovala do Mnichova. Písemné vzpomínky na ni neexistují, ačkoliv se pohybovala v uměleckých kruzích české metropole a její (celkem tři) hry za protektorátu uváděla pražská divadla. Když se, tvrdí Papoušek v úvodu publikace Věž a království, na ni „někteří literární vědci“ ptali v 60. letech pamětníků, „nikdo z těchto svědků nic nevěděl, nebo nechtěl mluvit“. A to je v zásadě vše, co se o Barényiové ví; Papoušek ještě zmíní (ovšem nezdrojovaně), že v Praze prožívala různé lásky a že její životní standard byl na svou dobu vysoký (sama si po válce stěžovala, že byla vyhnána z luxusního bytu).

Debutovala v jedenačtyřicátém roce románem Janka, který spolu s prózami Rybí náměstí (1942) a Román (1945) považuje vykladač Papoušek za vrchol autorčiny produkce vychrlené v čase války – čítala totiž deset prozaických svazků a tři knižní vydání her. V (západním) Německu k nim v letech 1958–1975 ještě přibyly čtyři německy napsané tituly, které bohemista rovněž přibližuje a rozebírá, přičemž je považuje za umělecký úpadek – ve srovnání s tím, co Barényiová publikovala v letech válečných.

Její románovou tvorbu má Papoušek za specifický úkaz v rámci českého dobového písemnictví, ale i české literatury celé první poloviny 20. století. Staví Barényiovou ne přímo po bok, avšak do dohlédnutelné blízkosti Milady Součkové, zakladatelky modernistické, experimentující linie české literatury (o jedenáct let starší Součková publikovala deset titulů v letech 1934–1946, po válce služebně odjela do USA, po únoru 1948 tam zůstala a v literární tvorbě notně polevila na úkor činnosti pedagogické).

Součková byla vrcholná intelektuálka, která do zdejšího písemnictví vnesla znejišťující vyprávěcí postupy, jimiž obohacovala měšťanský fundament svého světa. To Olga Barényiová, dosvědčuje Papoušek, nevládla takovou vyprávěcí vybraností, sofistikovaností; její tvorba byla intuitivnější a rozkolísanější, nicméně je podivuhodnou kombinací v zásadě konvenčních námětů, jež tehdy vytěžovali i autoři čtiva, a modernistické dikce využívající ostrých střihů, ironie, prostupujících se časových rovin, aluzí na jiná díla. Zejména poslední Olžina česká próza, nazvaná Román, „svou odvahou a originalitou zastiňuje většinu dobové produkce,“ tvrdí Papoušek.

Oči pozorné, ústa skeptická

U Barényiové jeden text vyrůstá z druhého, více či méně na sebe navazují a odkazují, dosvědčuje autor studie a uvědomuje si, že je nucen i jako interpret pohybovat se v jakýchsi prostupujících se kruzích. Proto jako nutné „zlo“ musí čtenář monografie přijmout skutečnost, že nejedna bohemistou formulovaná charakteristika autorčiny tvorby se v chronologicky vedené analýze jejích děl objevuje ve variacích, neboť variacím jsou vystaveny už vyprávěcí postupy, motivy i témata Barényiové. Vytvořila svébytný, pozoruhodný, do sebe zavinutý svět, kam sice nepronikla bezprostředně žitá realita protektorátu (ani adekvátně nemohla, vzhledem k cenzuře), nicméně umělkyně v prózách dala průchod své skepsi, svým úzkostem, svému přesvědčení, že sen bývá víc než skutečnost. Papoušek by řekl, že autorka to vše performovala ve vyprávění, kterýžto termín on nadužívá, a vůbec mu občas v textu bují profesní hantýrka; nadto by některým větám napomohlo, kdyby bohemista více dbal na využívání synonym.

Ještě před titulní stranou studie se nachází reprodukce jedné z mála dostupných fotek Barényiové. V polodetailu hledí přímo do objektivu decentně mondénní, zhruba třicetiletá dáma podepírající si bradu levou rukou, v níž drží cigaretu. Krasavice s pozornýma očima a jemně skeptickými ústy, s níž asi nebylo snadné vyjít, před níž nejspíš málokdo obstál. Zřejmě to byl lidsky zvláštní případ. Každopádně zvláštní případ byla Olga Barényiová literárně a historicky. Od šestačtyřicátého roku po devadesátá léta se o ní, ačkoliv zanechala v české literatuře stopu stojící za pozornost, nemluvilo, nepsalo. Neexistovala. Papouškova užitečná práce vlastně nepřímo vybízí k tomu, aby se něco z autorčiny české tvorby dočkalo reedice. Jako ideální platforma se nabízí edice Česká knižnice, která přináší reprezentativní díla domácího písemnictví. Do ní by barényiovský svazek, čítající třeba ty tři zmíněné prózy, téměř určitě patřil.

Josef Chuchma

Lidové noviny 19. 2. 2015