Lidové noviny 26. 3. 2008

[Recenze Ozvuky času…]

Co Werich napsal o Holanovi

V tiráži mnoha českých beletristických knih lze nalézt jméno Vladimíra Justla.
Známý editor letos oslaví významné jubileum a jako jeden z dárků lze vnímat i nyní vydaný knižní rozhovor.
Vladimír Justl byl v minulém roce oceněn Magnesií Literou za přínos české literatuře – především za editování Sebraných spisů Vladimíra Holana a za vedení divadla Viola. Letos v říjnu oslaví osmdesátiny. Proto se zdá doba k publikování knižního rozhovoru více než příhodná.
Ve svazku edice Osobnost, který dostal název Ozvuky času..., s Vladimírem Justlem hovoří literární historik Jiří Holý. A výsledkem je vskutku bohatý rozhovor plný velkých osobností i nejmenších detailů.
V dialogu Vladimír Justl vzpomíná na svá studia nejprve v Praze a poté, co byl z politických důvodů vyloučen, s určitou prodlevou v Olomouci. Vybavuje si také historie různých knih, na nichž se editorsky či redaktorsky podílel, a s nimi spojené potíže či osobní spory. Hodně prostoru je tak věnováno redaktorské práci v nakladatelství Odeon (1954–1990) a zároveň uměleckému vedení scény poezie ve Viole (1965–2002).
My s Jarouškem pereme V proudu vyprávění se samozřejmě často objevuje Vladimír Holan, ale rovněž Jaroslav Seifert, Jaroslav Durych, Jiří Šlitr, Josef Škvorecký, Oldřich Mikulášek či literární vědec Oldřich Králík. Vladimír Justl v hovoru například osvětluje jedno nedorozumění, které zapříčinilo to, že se Jaroslav Seifert s Vladimírem Holanem nevídali: „On ho jednou Holan šel do Břevnova navštívit, ačkoli už jinak skoro nevycházel. Bylo to asi v roce 1950. A paní Seifertová mu řekla:,Vy jste přišel nevhod, my nemáme čas, my s Jarouškem pereme.' A on se tak strašně naštval, že se otočil a už tam víckrát nešel.“ Vladimír Justl s Jiřím Holým při rozpravě nezastírají, že se blíže znají, a proto zůstávají u tykání. Velmi sympatické je, že zachovávají vývoj rozhovoru, a tak neopravují nepřesnosti, kterých se dopouštějí třeba v dohadování se autora toho kterého díla. Vladimír Justl si rovněž příliš nebere servítky, a tak se v bilančním rozhovoru nedočkáme pouze velkých kamarádství či bohorovného mávnutí rukou. V několika případech o lidech, které na cestě životem potkal, mluví značně negativně. Jako by si ale rozmlouvající uvědomovali, že největší hodnota tohoto rozhovoru je v tom, že zachycuje významné autory. Proto volně plynoucí dialog plný podoteků protknuli celou řadou listů z korespondence, kterou Vladimír Justl vedl s osobnostmi české kultury. Jejich zveřejnění bude jistě pro literární historiky i publicisty cenné. Vzhledem k výše zmíněnému ponechávání rozhovoru v surovém stavu však tyto korespondenční vstupy působí trochu paradoxně, neboť značně narušují plynulost textu. Snad by bylo vhodnější, kdyby tvořily přílohu.
Komu Bůh pomáhá To však nic nemění na skutečnosti, že v této korespondenci lze nalézt mnoho zajímavých odstavců. Třeba o problematickém soužití Vladimíra Holana a Jana Wericha ve vile na Kampě. Jan Werich Vladimíru Justlovi v roce 1960 napsal: „Několikrát jsem mu pomáhal z vlastních prostředků tak, aby se neurazili nebo aby to nevěděli. Mým zákrokem a přičiněním Nezvalovým a i jiných Holan dostal svého času zakázku na překládání. Myslím na Schillera nebo jiného německého básníka. Je takové anglické přísloví, že Bůh pomáhá tomu, kdo si chce pomoci sám. Mám dojem, podložený mnoholetou zkušeností, že rodina Holanova jako celek, tak, jak je stíhaná osudem, si pomoci nechce. Připadá mi mnohdy, že žiji v domě s lidmi z jiné planety.“
Vladimír Justl bývá v českém literárním prostředí vnímán minimálně dvěma způsoby – buďto jako ten, který pomohl na svět mnoha knihám a pečoval o dílo významných básníků, nebo naopak jako ten, kdo se celý život „ometal“ kolem velkých českých autorů. Každý ať si svůj názor ponechá. Nicméně Ozvuky času... jsou pozoruhodným textem, který navíc vyvolává touhu po dílech zmiňovaných autorů znovu sáhnout a číst.

Ondřej Horák

Hodnocení LN ****