Lidové noviny 3. 12. 2014 (rozhovor s Ditou Krausovou)

[Recenze Cesta pouští]

Židé za Valpuržiny noci

Dita Krausová byla manželkou spisovatele Oty B. Krause, jehož vrcholné dílo Cesta pouští vydalo roku 2014 nakladatelství Akropolis. Ještě předtím se stala postavou úspěšného románu Osvětimská knihovnice (česky 2012, Akropolis) španělského spisovatele A. G. Iturbeho. Příběh Osvětimské knihovnice je ovšem inspirovaný knihou Můj bratr dým Oty B. Krause. Rozhovor o komplikovaných osudech knih byl pořízen v izraelské Netanji, kde D. Krausová žije.

V roce 1949 jste s manželem odešli do Izraele. Jak se mu tam zpočátku psalo?

No, když jsme přišli do Izraele, tak jsme byli nově příchozí bez peněz a muselo se pracovat, abychom mohli žít. Ota rok pracoval jako dělník na poli, na dalších sedm let jsme šli do kibucu. On byl sionista, idealista, tak se mu to hodilo, a já jsem šla prostě vždycky s ním. V kibucu nejdřív pracoval rukama, pak hledali učitele angličtiny a dozvěděli se, že ji studoval… začal ji vyučovat a pak už měl víc času, takže po těch odpolednech a večerech psal. Napsal Vítr z hor, což byl jeho poslední text v češtině. Po něm tvrdil, že mu už nejde psát česky, že mu čeština „zrezavěla“. Z kibucu jsme se přestěhovali do internátní školy, kde jsme oba učili, no a tam psal dál. Vždycky po večerech.

Za svoje hlavní dílo považoval Cestu pouští, říkal, že do toho dal celou svou duši. A nepodařilo se mu to vydat v Izraeli ani v Anglii a Americe. Až dost let po jeho smrti se podařilo najít českého nakladatele.

A máte tušení, proč o ni nakladatelé nestáli? Je to silný metaforický příběh české židovské mládeže, která se na začátku 40. let 20. století připravuje na odchod do Palestiny a přitom zažívá vyhrocené i magické situace…

Pro anglicky mluvící obecenstvo, hlavně pro Američany, to prý není zajímavé téma. Mám celý štos dopisů, kde jsou různé důvody, protože napřímo se nikdy nevyjádřili. Myslím, že ani nedošlo k tomu, aby si nějaký redaktor Otův rukopis vůbec přečetl. Přestože měl doporučení od Elieho Wiesela. Ani to nepomohlo.

Zarezonovaly jeho předchozí knihy, zejména Můj bratr dým (tedy příběh českého rodinného tábora v Osvětimi), v Izraeli nebo v zahraničí?

Ne, v Izraeli Můj bratr dým žádný velký ohlas nesklidil. V Izraeli je ale podobných knih tolik, tady je tolik přeživších a každý musí napsat svůj životopis; lidé už je nechtějí číst. Ale já rozlišuju biografii a knihu, kterou napsal Ota: to je skutečná literatura. V angličtině měl Můj bratr dým dobré kritiky, ovšem že by se nějak prodával ve velkém, to ne. Ale když vyšel Můj bratr dým česky, byl rychle rozebraný. Jenže nakladatelství Panorama pak udělalo bankrot, a když jsem přijela do Česka a snažila se zjistit, kolik výtisků ještě zbylo, nenašla se ani smlouva, nenašlo se vůbec nic.

A jak váš manžel ty dílčí neúspěchy bral? To musela být hořká zkušenost.

Moc těžko. Říkal: Asi nejsem dobrej, ale v duši věděl, že je. Byl moc zklamaný.

Říkal si váš manžel, že by možná bylo jednodušší, kdybyste zůstali v Československu?

Na to jsme mysleli často. A taky Pavel Stránský, překladatel Otových knih, když se konečně po mnoha letech mohl dostat z Československa a přijet do Izraele, to s ním probíral. Zvažovali společně výhody a nevýhody emigrace. Jenže kdyby Ota zůstal, musel by psát „naše tetka pětiletka“. A to nebyl ochoten. On byl sice hodně levicový, ale komunistický režim ho hrozně odpuzoval, a navíc ho považoval za nebezpečný. Takže on vlastně nelitoval, že odešel, litoval ale, že tím ztratil, jak říkal, „svůj nástroj“. – „Můj nástroj je řeč. Ztratil jsem nástroj.“

A jaký jste měla pocit, když se vám ozval pan Iturbe, který pak napsal Osvětimskou knihovnici?

On hledal někoho, kdo ví o knihách v dětském bloku v Osvětimi. Napsal mi a bylo to moc milé, protože psal sice anglicky, ale dělal takové sympatické chyby, jak si angličtinu vytvářel ze španělských slov. Mně to připadalo velice humorné. S tou malou znalostí angličtiny se ale dovedl vyjádřit, hned jsem mu odpověděla a následovala několikaletá korespondence. Myslím, že z těch dopisů by mohla být knížka, mám je schované.

Jaká je podle vás Osvětimská knihovnice?

Jsou tam určité nepřesnosti, detaily, které si vymyslel. Například moji rodiče byli úplně jiní než ti v té knize. Já tu knihu vlastně nedokážu vnímat, jako by byla o mně, spíše jako by byla o někom jiném. Já jsem nebyla žádná hrdinka. Seděla jsem tam s knížkami, byla to taková vymyšlená práce. Fredy Hirsch pro nás hledal něco, aby nás tam mohl udržet. Seděli jsme tam dva, ještě nějaký chlapec, a hlídali jsme těch pár knih. Občas přišel některý z učitelů a půjčil si je. Ani jsem neměla kam to psát, musela jsem si výpůjčky pamatovat. A pan Iturbe ze mě udělal hrdinku, která nasazovala vlastní život za knihy.

On vlastně použil příběh, který už zpracoval váš manžel. Jako by se Můj bratr dým objevoval v Osvětimské knihovnici v jiné formě. Jaký z toho máte pocit?

To jsou dvě knihy. Nevidím mezi nimi paralelu. Ten tam byl – ten tam nebyl. Každý je úplně jiný. Já knihu Můj bratr dým znám skoro nazpaměť, protože jsem ji přepisovala ještě z rukopisu na psacím stroji a pak jsem ji celou přepsala do počítače. Kromě toho znám ty lidi, o kterých se mluví. Ty osoby jsou u Oty ovšem zkombinované z živých lidí, od kterých vzal vždycky nějakou příhodu nebo charakteristiku a propojil třeba dvě nebo tři osoby v jednu. Některé ty příběhy jsou z mého života, jak jsem mu je během let vyprávěla, ale přisouzené jsou někomu jinému.

Ale postava Fredyho Hirsche, vedoucího dětí z osvětimského rodinného tábora (který díky síle své osobnosti a tomu, že pocházel z Německa, dokázal vycházet s esesáky), bude u vašeho manžela asi odpovídat skutečnosti?

Určitě.

A u Iturbeho?

No – ne docela. On si ho představuje jinak. My jsme mu nikdy nevykali. On nebyl přísný disciplinárně. Jo, dbal hrozně na to, abychom udržovali jakousi hygienu, ale v Iturbeho knize je to spíš osoba autoritativní, což on nebyl. On byl velice přístupný, nepovažoval se za někoho důležitějšího než ostatní. Děti ho milovaly. Trošku jsme se mu posmívali s tou jeho nedokonalou češtinou, ale s láskou. A dobře, že se teď dostává do historie, lidé na něho myslí a vědí o něm, on si to opravdu zasluhuje.

Nakolik je autobiografická Cesta pouští, například pasáže z farmy, kde pracuje židovská mládež? A ta Valpuržina noc, které se tam místní účastní?

To bylo v letech čtyřicet čtyřicet jedna, myslím, kdy se ještě židovská mládež připravovala na odchod do Izraele. Idea byla, že se během příprav naučí pracovat v zemědělství a také hebrejsky. Takových skupin byla celá řada, zaměstnávali je a ten statek, kde Ota byl se svou skupinou, skutečně patřil mnichům a tu Valpuržinu noc tam venkované skutečně prováděli, to není výmysl. Možná ne v té míře, ve které to on popisuje, ale stalo se to.

Jaký máte pocit z českého vydání Cesty pouští? Zadostiučinění, nebo spíš radost?

Já mám velkou radost, jenom lituju, že on to nezažil. Chodím na hřbitov, stojím u hrobu a říkám mu to. Ne že bych věřila… samozřejmě nevěřím na… ale… aspoň říkám tomu hrobu: „Už ti zase vyšla kniha!“ (smích)

Ptal se Marek Toman

Lidové noviny 3. 12. 2014