Lidové noviny 9. 1. 2003
Pečlivě redigované spisy Jaroslava Seiferta odkrývají i dosud neznámé vrstvy rozsáhlého díla
„Kdo jde za básníkem, utone.“ Také tento známý verš najdeme v jednom ze čtyř již hotových svazků kritického vydání Seifertova díla básnického, prozaického, publicistického, epistolografického a překladatelského. A také tento verš, jak se dočítáme, zněl původně jinak, totiž: „Šel jsem za básníkem ve stínu“.
Je příznačné, že ani sedmnáct let po smrti Jaroslava Seiferta (výročí připadá právě na zítřek, byl to rovněž pátek) nemají čtenáři možnost poznat básníkovo slovesné dílo v úplnosti. Přestože v knižních edicích je zachyceno to podstatné, ctitelům Seifertovy lyriky zůstává skryto ještě dost básní do sbírek nezařazených a rukopisných.
Po celou éru komunistické diktatury byl Seifert cenzurován, začátkem 50. let a mezi roky 1970 a 1979 dokonce umlčován. Pád totality otevřel cestu k celému básníkovu literárnímu odkazu. Avšak teprve sté výročí jeho narození (2001) odstartovalo vydávání šestnáctisvazkového Díla Jaroslava Seiferta.
Ve čtvrtině cesty
Zatím se nakladatelství Akropolis (s podporou společnosti EuropapierBohemia, tiskárny Tercie Praha, ministerstva kultury a města Kralupy nad Vltavou) postaralo o knižní podobu svazků č. 1, 2, 3 a 7. Spolu se seifertovskou editorkou Marií Jiráskovou řídí velkorysý projekt Jiří Brabec, literární historik, jehož odborný zájem o Seifertovo dílo trvá už dlouhá desetiletí (mimochodem, Brabec stál Seifertovi nablízku na přelomu let 60. a 70., kdy byl jeho místopředsedou ve výboru Svazu českých spisovatelů). Zkušení editoři (na přípravě jednoho svazku se podílela i erudovaná Milada Chlíbcová) riskovali, když k práci přizvali mladé muže Jiřího Flaišmana a Filipa Tomáše. Zatím však tento risk nese dobré plody.
Zrekapitulujme, co Dílo Jaroslava Seiferta dosud přineslo. V prvním svazku vedle prvotiny Město v slzách a sbírky Samá láska překvapí čtenáře sedmnáct položek oddílu Básně a prózy do sbírek nezařazené (1918 – 1922), následují tři básnické překlady a konečně tři epigramy, podepsané na počátku 20. let v časopise Sršatec jménem R. Jakovlev a dnes editory s otazníkem přiřčené Seifertovi (oddíl Dubia).
Druhý svazek prezentuje faksimilovanou podobu sbírky Na vlnách TSF (v Teigově typografické úpravě), sbírky Slavík zpívá špatně, Svatební cesta, další porci „básní a libret do sbírek nezařazených (1924 – 1928), celkem čtrnáct, a rozsáhlý blok překladů z francouzštiny, především Guillauma Apollinaira.
Třetí svazek vyplňují sbírky Poštovní holub, Jablko s klína a Ruce Venušiny. Překladům (třicet čísel, především Paul Verlaine, ale také Heinrich Heine) předchází blok Verše do sbírek nezařazené (1928 – 1933) takto na s. 125 i v obsahu na s. 261, zatímco na s. 5, 7 a 256 jsou to z nejasných důvodů již nikoli “Verše...„, nýbrž “Básně do sbírek nezařazené (1928–1933)„. Celkem 47 kousků, čili množství na samostatnou sbírku. Oddíl Dubia nabízí jedenadvacet vesměs epigramů, “které Seiferta tak či jinak připomínají„.
Svazek číslo 7 vyhradili editoři sbírce Ruka a plamen (v ní jsou i verše Básníkovi z nejmilejších, z nichž jeden posloužil jako název tohoto článku), za níž následuje snad zatím největší překvapení Seifertových spisů: tři verze Písně o Viktorce. Něco už naznačil sborník S Jaroslavem Seifertem časem i nečasem (Památník národního písemnictví 2001), v němž bylo otištěno pět čtyřveršových strof, “závěr z cyklu necenzurovaného textu„ (jedna drobnost onen úryvek odlišuje, činíc z něho – patrně neúmyslně – variantu čtvrtou).
Úspora času, nebo nemístné rozptylování?
Vedle poučné pracovní verze, v níž jsou patrny básníkovy škrty, opravy, hledání vhodných výrazů, zkrátka proces vzniku básnické skladby, vidíme i “necenzurovaný rukopis„, jak Seifert sám označil text věnovaný jedné čtenářce. Slova jako “Před očima jsme měli tmu,/ v níž oko nemohoucně civí./ Víc řeknou mrtví nežli živí,/ však říkají to pošeptmu„ se v roce 1950 ani později oficiální cestou ke čtenářům nedostala.
Kritické vydání Seifertových spisů je vybaveno chvályhodným množstvím reprodukovaných obrázků: důsledně jsou přetiskovány obálky prvních vydání básnických sbírek, výběrově pak jejich původní ilustrace, případně i ilustrace dodatečné, například u básně Přítelkyně (Před obrazem Jana Zrzavého). Má tedy čtenář před očima i pěknou galerii: Bidlo, Bouda, Kremlička, Mrkvička, Šíma, Štyrský, Teige, Tichý...
Sporné je zařazení bibliografických odkazů, různočtení a vysvětlivek nikoli na konec svazku, jak je obvyklé, nýbrž hned “za každým z textů, k nimž se bezprostředně vztahují. Různočtení zaznamenává proměny textu od rukopisu či prvních otisků v periodickém tisku až po změny v jednotlivých vydáních sbírek (vypuštěné či přidané verše, změna strofiky, změna slovosledu, hláskoslovné a pravopisné změny včetně interpunkce –, významné změny v sazbě atd.).„
To je na jedné straně řešení velmi operativní, protože odpadá protivné listování dozadu a zase zpět, na druhé straně poněkud rušivé, chceme-li vnímat básně v jejich estetické síle. Vždyť i u delších skladeb (kde není na sudé stránce báseň a na liché vysvětlivky k ní) se na levém okraji důsledně tiskne počítadlo – číslice označují každý pátý verš.
Pravděpodobnost, že by si takto edičně zpracované Seifertovo dílo kupoval někdo jím dosud nedotčený, je však malá. Tyto spisy jsou četbou pro pokročilé. Především oni mohou s editory prožívat dobrodružství nových seifertovských objevů. Jít za básníkem – a neutonout.
Jaromír Slomek
