Lidové noviny
[Recenze Dílo, sv. 1. Město v slzách – Samá láska – Básně a prózy do sbírek nezařazené – Překlady – Dubia]
Básnické spisy se zdarem pokračují
Dílo Jaroslava Seiferta (1901–1986), rozvržené do 16 knih, rychle pokročilo od prvního svazku ke druhému: po čísle 3 (z letošního srpna) přichází číslo 1. A patnáctidílné Spisy Vladimíra Holana (1905–1980) právě dospěly – za necelé dva roky – do první třetiny.
Sebrané spisy mohou vycházet buď od prvního do posledního svazku, nebo na přeskáčku. Záleží na editorech i vydavatelské strategii. Aktuálním důkazem jsou dvě důležité edice prezentované nakladatelstvími Akropolis a Paseka. První firma se rozhodla pro dosud nejúplnější zpřístupnění slovesné tvorby Jaroslava Seiferta, druhá se vrací ke všem dostupným původním a překladovým pracím Vladimíra Holana. Výchozí kniha Díla Jaroslava Seiferta (edici řídí Jiří Brabec a Marie Jirásková) nabízí vedle slavné prvotiny Město v slzách také druhou sbírku Samá láska. Básníkovi čtenáři je sice dávno znají, zde však mohou podobně jako v předchozím svazku Díla J. S. – sledovat leckdy pozoruhodné časové proměny textu. Objevný oddíl Básně a prózy do sbírek nezařazené (1918–1922) přináší sedmnáct čísel knižně dosud nepublikovaných. Leccos tu překvapí, například ˝prolog indiánské povídky˝ Neviditelný jezdec – o tom, jak „Pokai-po zbystřil zrak, prchaje přikrčeně za stopou neviditelného jezdce vzhůru k stráni˝ a jak ˝nic netušící Šošoni (...) obraceli své dlouhé špinavé ruce k rudým plamenům“... Před tři epigramy snad Seifertovy zařadil editor Jiří Flaišman tři překlady (A. A. Blok: Ze sbírky Jamby, I. Goll: Paříž hoří, A. A. Blok: Dvanáct), z nichž první a druhý jsou knižně zveřejněny poprvé. Svazek, který vyšel „za velkorysé podpory společnosti Europapier-Bohemia, tiskárny Tercie Praha, s. r. o., Ministerstva kultury ČR a města Kralupy nad Vltavou“, naznačuje, že Seifertova literární pozůstalost se dostala do dobrých editorských rukou.
Propast propasti Po knihách Jeskyně slov, Ale je hudba, Lamento a Na celé ticho přišel ve Spisech Vladimíra Holana na řadu svazek č. 5: Propast propasti. Holanovský čtenář by si mohl myslet, že itentokrát jde o pouhou reedici jednoho z dílů Sebraných spisů Vladimíra Holana, vydávaných Vladimírem Justlem v letech 1965–1988. Holanův dlouholetý editor a důvěrník však nyní – spolu s dalším editorem Pavlem Chalupou – přichystal malé překvapení: sbírky Předposlední a Sbohem? (verše z let 1968–1971 a 1972–1977) jsou rozšířeny o tři básně, jež na sklonku 70. let Justl s básníkovým vědomím vyřadil ˝při přípravě rukopisu pro knižní vydání˝, aby nedal komunistické cenzuře záminku k˝plošnému˝ zákazu. Ve chvíli, kdy to poměry dovolily (na jaře 1990), vyšly ty verše časopisecky. Na svá místa do posledních Holanových sbírek se však vrátily až teď. Například báseň, jež má v názvu pouze letopočet 1974: „Když se vymočil u sochy Máchovy / na dvacet let hanebné minulosti, / řekl: ,Vím, nejste sám, / který ani dnes nesmí. Ale / je tu smrt jako nakladatelka, / která má odvahu / a je náhodou při penězích... / Zkuste to!‘“ Každým dalším svazkem (tento byl vydán „za finanční podpory Ministerstva kultury ČR“) roste naděje, že fundovaná a láskyplná editorská péče o Holanovo dílo bude do tří let zdárně završena.
Jaromír Slomek
