Ti cizí vojáci, co vraždili, jsme my? Palestinka připomíná, že bolest a nebezpečí přetrvávají i dnes
[Recenze Podružný detail]
Že minulost byla bolestná, to víme. Ale stejně tak dnes máme za to, že je prima dobrodružství po ní pátrat, neboť je to zcela bezpečné. Jenže palestinská autorka Adania Shibli v novele Podružný detail připomíná, že jsou místa, kde tohle neplatí. Kde je bolestná a nebezpečná i přítomnost.
Novela Adanie Shibli je knihou, která může snadno zapadnout. A to doslova: je tenoučká a maloformátová. Ovšem vypadá to, že právě tyto vlastnosti jí naopak dopřály možnost šikovně se prosmýknout. Dosáhnout anglického překladu a následně nominací na některé mezinárodní literární ceny. Mohli bychom jistě dodat, že k tomu možná přispěly mimoliterární aspekty, tedy že Podružný detail napsala žena, a navíc Palestinka. Avšak to na druhou stranu mělo i negativní dopad, když Adanii Shibli (1974) nebylo nakonec kvůli tomu, odkud pochází, předáno jedno německé ocenění.
Mohlo by se též zdát, že napjatá atmosféra byla příčinou toho, že Podružný detail letos vydalo nakladatelství Akropolis v překladu Jitky Jeníkové. Samozřejmě je možné, že si knihu palestinské autorky přečte řada těch, kdo se jinak o literaturu příliš nezajímají – a že jim při interpretaci Podružného detailu (2017) nepůjde ani tak o estetickou hodnotu, jako spíš o to, kdo stojí na jaké straně a co říká. O novele Adanie Shibli je však dobré mluvit v první řadě jako o literatuře. A mimochodem, její název je velmi dobrým popíchnutím v době, kdy máme pocit, že beletrie obecně se čím dál víc stává celospolečensky podružným detailem.
Až přijde ta hrůza
Kdo by hledal potvrzení dojmu, že literatura a vlastně i dějiny, to všechno už bylo a že my teď jenom přešlapujeme na místě a ohlížíme se, ten si může vzít jako důkaz rovněž Podružný detail. V první části se totiž Adania Shibli vrací do roku 1949 mezi izraelské vojáky, kteří se vydávají do Negevské pouště, aby tam svou přítomností potvrdili hranice nově vzniklého státu.
Palestinská prozaička se zaměřuje na velitele, jehož sledujeme – řečeno filmovým jazykem – v dlouhých, mlčenlivých záběrech. Ty v současné kinematografii mají obdobnou, „ohlížecí“ funkci. Skrze ně režiséři pomrkávají na diváky a snaží se jim naznačit, že se hlásí k té velké kinematografii, která kdysi bývala… V literárním světě ovšem spíše máme dojem, že Adania Shibli vytáhla z nabídky možností vyprávění tu odkazující k francouzskému novému románu, jenž zažil své chvíle slávy v padesátých letech 20. století.
Krátce řečeno, tento způsob se vyznačuje důrazem na věcnost, na jednotlivosti a na zdlouhavé popisy. Podružný detail je neodbytně v patách vojenskému veliteli. Neustále čteme, že „šel“, „seděl“, „šplhal“ či „dorazil“. Jak jsme naznačili odkazem na nový román, může to v první chvíli působit jako až příliš snadný způsob, jako ohraná písnička, avšak čím více postupujeme, tím je jasnější, že autorka se tímto způsobem – pravda, nijak třeskutě originálně, nicméně účinně – snaží budovat napětí. Nedá se tady dělat nic jiného než použít taktéž klišé: jedná se o vytváření atmosféry „klid před bouří“.
Ale ani v tomto případě se nedočkáme v Podružném detailu ničeho převratného, ať už budeme mluvit o literární zápletce, či o lidském chování – protože vše tu již zkrátka bylo. Nakonec prostě přichází dutý zvuk banality zla. Dobyvační a sexuálně vyprahlí vojáci použijí beduínskou dívku tak, jak si snadno domyslíte, a zbaví se jí tak, jak si bohužel dokážete rovněž lehce představit.
Před novým románem dala francouzská literatura světu existencialismus. K nejslavnějším dílům patří Camusův Cizinec (1942), jenž je mimo jiné dalším dobrým příkladem, že vlivné dílo nemusí nutně mít široké boky. A v tomto románu hlavní hrdina Meursault zabíjí Araba – jak víme i díky písni kapely Cure s názvem Killing an Arab. Vlivné dílo se dnes pozná též podle toho, že se stává tématem dalších děl – někdo by řekl, že máme ještě pořád potřebu vyrovnat se s velkou literaturou, obdobně s velkými dějinami 20. století, přesně kvůli tomu, že byly tak velké.
Ovšem jiní by řekli, že se jedná o zištné parazitování na známém jméně a díle a o další důkaz toho, že jen bezradně stojíme na místě a ohlížíme se. Každopádně v roce 2013 vydal Kámel Daúd román Meursault, přešetření. Alžírský prozaik – ostatně i samotný Albert Camus se narodil v Alžírsku – převrací příběh a tentokrát nepřekvapivě Arab zabíjí Meursaulta. Je tu tedy akcentován pouze jeden aspekt současného světa. Adania Shibli ponechává etnické rozložení, je zabita Arabka, a obrací zas jiný aspekt, už to není výhradně „mužská záležitost“, tentokrát jde o dívku.
Co psali v novinách
Jen kvůli tomu jsme však Cizince nezmiňovali. Meursault, dlící ve vězení, totiž, jak známo, mezi slamníkem a pelestí najde kus starých novin s „příběhem o Čechoslovákovi“. Rovněž žena z druhé části Podružného detailu si o příběhu předestřeném v první části novely přečte článek a následně se dobrodružně vydává na místo činu: s autem, které jí vypůjčil někdo jiný, přes všechny ty checkpointy… Ostatně, pozoruhodným komentářem ženina konání se stávají věty přicházející v Cizinci po převyprávění tragického příběhu onoho Čechoslováka. Meursault říká: „Z jistého hlediska se zdál nepravděpodobný. Z jiného byl hodnověrný. Tak jako tak si to ten nocležník podle mého zasloužil, myslím, že si člověk nikdy nemá zahrávat.“
Působivost Podružného detailu, jemná literární práce, vynikne, když se poutnice za přízraky minulosti setká s židovským pamětníkem, jenž jí přeříká oficiální izraelskou verzi, včetně vysvětlení, proč jednou během obhlídky narazili na tělo beduínky ve studni: „Když mají Arabové pochybnosti o chování nějaké dívky, zabijí ji a pak její tělo hodí do studně. Jak nešťastné, dodá, že mají takový zvyk.“ Samozřejmě se tím nic nepotvrzuje, čtenář zůstává na pochybách, ale rozhodně může přemýšlet o tom, co obecně dokáže propaganda, respektive letité opevňování se „naší verzí“.
Samotný závěr novely je skutečným vyvrcholením, nejpůsobivější pasáží. Adania Shibli nás přivádí k hlubokému pocítění faktu vyznívajícímu sice prostě, přesto čím dál víc ztrácíme schopnost si ho ve svých životech uvědomovat. Veškerý ten blahobyt, bezpečí a taky věčné řeči o „konci dějin“ stvořily turistu, který navštěvuje místa nasáklá historií a krví, čímž se jen ubezpečuje v nebezpečném pocitu, že nic podobného už se nemůže opakovat. Že tragédie a drama, to patří do minulosti.
Pravda, v umění to evidentně je postrádáno, proto se současní tvůrci tak často vrací do minulosti, ovšem do dnešního světa jako by to již nepatřilo. Podružný detail tak neukazuje pouze, že na Blízkém východě takový pocit bohužel panovat nemůže, to by bylo málo. Nechává nás, aby nám došlo, že nikdo nikde nikdy nemá nic jistého. Že to, že máte výhodnou půjčku, neomezený tarif, nejnovější verzi tenisek a důkladně vyholené podpaží vás od smrti neuchrání.
Palestinský problém
Do historie se teď musíme vrátit i proto, abychom se pokusili najít, kde a kdy to všechno, co se dnes na Blízkém východě děje, mělo počátek. Protože se zdá, že Gaza se nyní stala v českém prostoru čímsi jako trendy módním doplňkem. Chtělo by se říct, že na konflikt v Gaze má názor každý, kdo ho viděl z rychlíku, avšak pravděpodobnější bude říct, že spíš každý, kdo zahlédl toto území nanejvýš z letadla, když mířil do Egypta na dovolenou.
Je totiž nepatrný, ovšem zásadní rozdíl mezi snahou udělat si nějaký náhled a zastáváním určitého – bůhvíproč zrovna tohoto – názoru a z něj plynoucí nenávisti vůči těm, kdo zastávají názor odlišný. Jen při nahlédnutí do letos přeložených titulů zabývajících se poválečnou historií Evropy přitom můžeme najít zajímavé souvislosti. V knize Odřanie popisuje Zbigniew Rokita, jak po druhé světové válce byla Polsku odebrána východní území, která připadla Litvě, Bělorusku a Ukrajině, tedy Sovětskému svazu.
Můžeme v tom vidět paralelu se současnou válkou o východ Ukrajiny? A dají se díky tomu pochopit polské ploty stavěné na hranici s Běloruskem? Náhradou po válce byl kus Německa, který se tak stal dnešním západním Polskem a byl záměrně nepravdivě označen jako Znovuzískaná území – všimněme si šikovné lži tehdejší propagandy. Když chce polský reportér naznačit rozlohu Znovuzískaných území, jedním z příměrů je, že by se tam vešlo „pět Států Izrael“.
Může to vyvolat otázku, proč Židé nepřesídlili tam, zvlášť když je uváděno, že sami Poláci měli strach, zda si s osidlováním Znovuzískaných území neukrojili příliš velký krajíc, když ve válce padlo šest milionů jejich spoluobčanů. Dokonce se zde dočteme, že Poláci nechtěli udělat totožnou chybu, jakou udělalo meziválečné Československo se Sudety, to jest nasadit si do revíru tak úpornou škodnou. Ale území bylo od Němců nejdřív vyčištěno, podobně jako Sudety po válce.
Se Sudety a s Němci, kteří byli odtud po válce vyhnáni – stejně jako s Němci z dalších území a též s těmi z jiných národů, kteří naopak byli během války nahnáni do německých lágrů a fabrik –, souvisí další věc zmíněná pro změnu v Čase vlků, knize Haralda Jähnera s podtitulem Německo a Němci 1945–1955. Jedná se o vyjádření jednoho německého historika, který hovořil o tom, že se tito vyhnanci mohli stát „palestinským problémem Německa“.
Kde mají Rusy nejraději
Ještě daleko horší bilance, co se týče za války zavražděných, byla pochopitelně u židovského obyvatelstva. Židé pocházeli především z oněch východních polských území, takže by se museli stát občany Sovětského svazu. A ani v novém Polsku to nebylo dobré, jak čteme v Čase vlků: „Z původního počtu pětadvaceti tisíc židovských obyvatel se zpět do Kielců vrátilo pouhých dvě stě přeživších – méně než jedna setina. Ale i to bylo pro mnohé stále příliš. V červenci 1946 přinutili antisemité desetiletého chlapce tvrdit, že ho unesli a zneužili Židé. Rozzuřený dav pak dvacet Židů ubil k smrti a dalších osmdesát vážně zranil.“ Nelze se divit, že polští Židé neskončili na Znovuzískaných územích, raději se – jaká ironie osudu! – uchýlili do bezpečí, do Mnichova, který patřil do americké zóny, a odtud odjížděli do Palestiny.
Někdo by mohl říct, že je až nápadné, jak málo autor Odřanie mluví o Židech a holokaustu. Zato cituje Timothyho Snydera, jenž píše, že „nejpronásledovanější národnostní menšinou v Evropě druhé poloviny třicátých let nebylo přibližně čtyři sta tisíc německých Židů, ale zhruba šestisettisícová menšina sovětských Poláků“. Na druhou stranu Zbigniew Rokita skvěle formuluje příčinu toho, že západní intelektuálové byli tak dlouho náchylní zamilovávat se do komunismu. Protože tam Rudá armáda neosvobozovala: „Dějiny nás učí, že Rusy mají nejraději právě ti, kteří je nikdy nepotkali.“
Největším nebezpečím jsou lidi hrdě přesvědčení o vlastní pravdě, v níž se utvrzují s podobně zaslepenými. Říká se tomu skupinová hloupost a do této pasti padají především slabí a osamělí. Špatná zpráva je, že takových je na světě vždycky většina.
