Listy 2/2005

[Recenze Kolik druhů sýra potřebuje člověk?]

Z díla bojovného gentlemana
 

Kdo znal Jiřího Loewyho jako příjemného, vtipného a tolerantního člověka, kterého po jeho smrti v lednu 2004 nejeden nekrolog označil jako gentlemana, tomu bude výbor jeho článků z posledních let připadat bojovně. Právem. Neboť tento úzkostně slušný člověk dovedl svým perem udeřit se vší otevřeností tam, kde se čepýřila hloupost, pyšná nevědomost či zaostalý předsudek. Podobně jako jeho velký novinářský vzor Ferdinand Peroutka, jehož cenou byl před dvěma lety poctěn, dovedl v obdivuhodné stručnosti analyzovat problémy v jejich nejpodstatnějších rysech a dovedl k nim zaujmout stanovisko jiskřivým, nekomplikovaným a významově vyváženým jazykem, mířícím vždy k jádru věci. Neboť všude tam, kde se jeho péro dotklo některého rysu či problému naší společnosti, bylo znát bohatství jeho životních zkušeností, které dovedl bez jazykového dryáčnictví a bez potměšilých úderů pod pás ve své žurnalistické činnosti se vší bojovou naléhavostí kriticky uplatnit.
Jeho život byl hned v dětství zaskočen nepřízní doby. Jako osmiletý utíkal na sklonku roku 1938 se svými rodiči z pohraničí do Prahy, v deseti letech mu pro židovský původ jeho otce bylo zakázáno navštěvovat školu. O to náruživěji četl a se zvýšenou citlivostí pozoroval život okolo sebe. Když skončila válka, bylo mu patnáct let. Ale měl už odvahu politicky působit: nejdříve jako elév v libereckém sociálnědemokratickém deníku Stráž severu, kde mu byl nezapomenutelným učitelem šéfredaktor Josef Veverka, a později jako tajemník severočeské sociálnědemokratické mládeže. Hned po únoru 1948 se dostal do konfliktu s komunistickou diktaturou, a tak jako osmnáctiletý putoval do vězení s rozsudkem šesti let ztráty svobody. Prošel řadou pevných věznic i pracovních táborů, z nichž jáchymovské lágry byly nejzhoubnější; odnesl si odtud rakovinu, která mu sice po amnestii A. Zápotockého v roce 1953 přinesla předčasné propuštění, ale která se znovu přihlásila o svou moc v posledních letech jeho života. Po srpnovém zásahu „bratrských vojsk“ odešel s rodinou do západního Německa, kde vedle zaměstnání v chemickém koncernu se znovu věnoval svému poslání sociálnědemokratického novináře. Začal vydávat exilové Právo lidu, vynikající časopis demokratického ražení, byl po léta členem předsednictva exilové sociální demokracie a nakonec jejím ústředním tajemníkem.
Během svého pobytu v exilu poznal velmi dobře západní Evropu, žil v Německu, pracoval v Holandsku, cestoval po mnohých kontinentech. Jako vydavatel exilového Práva lidu byl v kontaktu s přispěvateli a čtenáři roztroušenými po celém světě, jako čelný funkcionář exilové sociální demokracie se setkával s významnými politiky na půdě Socialistické internacionály, ale především stále se vzdělával, stále ostře pozoroval život kolem sebe a snažil se porozumět jeho problémům. Když se po listopadu 1989 vracel na návštěvy do své vlasti, uměl citlivě upozorňovat na nedorozumění a předsudky, jimiž tato země ještě bohatě oplývá
Z rozmanitých námětů Loewyho článků posledních let vybral vydavatel malého souboru Jiří Tomáš především články připomínající dřívější, často zapomínané události, které stále nutí k zamyšlení. Boj rakouských a německých demokratů s plíživým nebezpečím nacismu v třicátých letech, nástup fašistické spodiny u nás po 15. březnu 1939, zákulisí Postupimské konference, Benešovy dekrety a pod. – Trvalou pozornost věnoval Loewy zejména otázce česko-německých vztahů. Upozorňoval, že závažnější než rozdíly etnické a jazykové jsou rozdíly politické a mravní. Připomínal zápas německých demokratů proti nacismu, aby upozornil na to, že také mnozí demokratičtí Němci se účastnili boje proti Hitlerovi, na což se u nás neprávem zapomíná. Řada článků je věnována osobnostem z těchto řad, ať už to byli předsedové německé sociálnědemokratické Seliger-Gemeinde jako Wenzel Jaksch či Volkmar Gabert, nebo někdejší tajemník Ludwiga Czecha, předsedy německých sociálních demokratů v Československu, historik Johann Wolfgang Brügel. Připomněl také diskusi o budoucím vztahu k Německu a k Němcům, kterou vedli v roce 1954 na stránkách svého časopisu Demokracie a socialismus exiloví sociální demokraté, v níž se ozvaly prozřetelné hlasy po vyřešení česko-německých vztahů v demokratickém rámci Evropské unie, k jejímuž duchu se už před půl stoletím hlásili.
Stálou pozornost věnoval také osobnostem a poměrům v české sociální demokracii, třebaže mu polistopadový vývoj této strany nepřinesl mnoho radosti. V Lidovém domě neměl zejména za Horákova předsednictví příliš mnoho přátel. V jeho chodbách bylo tehdy příliš mnoho „klafanovštiny“, jak Loewy se špetkou posměšnosti nazýval nacionalisticky pomýlenou hrstku v tehdejším vedení sociálních demokratů. Kritizoval i nezdařené publikační pokusy strany, jíž se nepodařilo udržet Právo lidu a která pak bezhlavě otevřela inzertní přílohu Pohled v deníku Právo, jenž ani po změnách v tiráži a v redakci nezůstal pro veřejnost nepopsaným listem. Z několika článků se také dozvídáme o průběhu právního zápasu o Lidový dům, který přes odpor pravice byl nakonec vrácen ČSSD. Neboť i díky osobnímu svědectví J. Loewyho jako někdejšího ústředního tajemníka exilové sociální demokracie uznal Ústavní soud ČR v Brně kontinuitu dnešní strany s předúnorovou sociální demokracií, která po své likvidaci fierlingerovskými renegáty pokračovala ve své politické činnosti v zahraničí po celých čtyřicet let. Připomněl politickou pevnost svého novinářského promotora Josefa Veverky, vězněného nacisty i komunisty, ale také bloudění Bohumila Laušmana, zvoleného v listopadu 1947 místo Fierlingera předsedou strany, jehož okolnosti později dotlačily k problematickým činům, jimiž neposloužil ani straně, ani sobě. A ačkoli nebyl přítelem prvního polistopadového předsedy prof. Jiřího Horáka, věnoval mu po jeho smrti nekrolog plný lidského porozumění.
S upřímnou účastí psal o osudech obětí komunistické diktatury zejména v padesátých letech. Tady čerpal autor z vlastní zkušenosti – sám strávil léta v komunistických věznicích a v jáchymovských lágrech na těžbě uranu. Těžce nesl, že dnes se této chmurné kapitole komunistického režimu nevěnuje dost pozornosti. Proto vděčně komentoval literaturu, která se k tomuto tématu objevila a doplňoval ji bystrými osobními postřehy.
Témata jeho článků (jen pro Lidové noviny jich napsal přes čtyři stovky!) jsou téměř vždy vážná a naplněná hlubokou lidskostí. Ale ve větách, jimiž se snaží vtáhnout čtenáře do textu, to jiskří vtipem a myšlenkou, a co je třeba zdůraznit: i stylistickou čistotou. Nevysmíval se. Jen vtipně připomněl některý ze starých zlozvyků nebo zakořeněných předsudků a ukazoval na jejich zpozdilé zápecnictví ve srovnání s evropským standardem. Svými články demonstroval, jak prospěšné je znát také trochu minulost a podstatu věci, o níž se mluví či píše. Jeho knížka se čte jako malý katechismus pro začínající novináře, kteří se nemají utápět v bombastice, ale spíše vynikat ve znalosti věci a jejího vývoje.
Vydavatel napsal ke knížce úvod, v němž představil Jiřího Loewyho s velkým porozuměním. Když však čtenář dospěje k poslednímu článku, má teskný pocit, že těch článků mohlo být v souboru ještě víc.

Karel Hrubý