Ilija Trojanow o realitě tajné policie a disentu
[Recenze Moc a vzdor]
Spisovatel bulharského původu Ilija Trojanow vypráví svůj román Moc a vzdor především skrz dva protikladné hrdiny, žijící své dny za socialismu na opačných stranách politické bariéry. Možná přitom někoho překvapí, kolik toho mají společného.
Proti léta žalářovanému disidentovi Konstantinu Šejtanovovi stojí v románu metodický a „čuch“ na lidi i vlastní kariéru mající major tajné policie Metodij Popov. Protože málo nosil rukavičky, zaslouží pomstu. Nebo snad ne? Hle, detailně sledujeme životy i charaktery obou, až ustrneme. Zase čteme, znovu se zamyslíme. A pravda? Kde končí a kde začíná ta černobílá? „Ach, Konstantine, nyní raději stůj, teď už obětuješ příliš!“ vzkřikneme. „I ten Monte Cristo přece nakonec litoval. Ne snad?“
Rojí se i další otázky. Například: Stojí za námahu msty agent, který ze sebe vydestiloval paměť? Vyklučil svědomí? A co vlastně vnímá trestaný, existuje-li po většinu dospělého života v enklávách momentálních okamžiků – a nikde víc? Už nic necítí? Výčitky? A nakolik lze najít pochopení pro úděl jeho života?
Jedno je přitom samo sebou jisté. Lidé jako Popov jdou za všech režimů cestou nejmenšího odporu a vyplavou na vodu jako korek. Tedy vzhůru. Ale je to u Popova naprosto odsouzeníhodné? U muže, jehož jeho idoly – Živkov a mladá Živkovova dcera – po čtyřiceti letech v minutě zatratili? Ano, ví o něm Konstantin. Ublížil. Mučil.
Jenže… I Popov přece zůstal vnitřně přesvědčen o jediné možné volbě a faktické správnosti svého jednání; asi jako jeho protipól Šejtanov má povahu, díky které nemá na vybranou. A „musel“ tedy – například – vyhodit do povětří Stalinovu bronzovou sochu, a když se to nepovedlo se sochou celou, rád byl i za destrukci části její pravé nohy. „V poškozeném místě se nachází otvor ve tvaru elipsy o délce asi třicet centimetrů,“ stálo posléze v protokolu trestního řízení.
Pobavilo to estébáka? Anebo to policie naopak brala až absurdně vážně? A jistě, jistě: oba přístupy ke společenskému vývoji se úplně liší, ale oba nepřátelé jsou zároveň a navzájem až magicky provázání mnoha neviditelnými pouty, přičemž mottem celého díla jsou následující tři věty: „První krok dějin je tragédie. Druhý absurdita. Třetí absurdní tragédie.“
Už kdyby autor tento postřeh jen ilustroval, nebyl by výsledek rozhodně nezajímavý. Trojanov ovšem utváří víc a dosáhl na metu, která ohromí. Skrze postavy se dostal do srdce a dužiny dějinného stromu a skrze zcela reálná svědectví politických vězňů, ale i důstojníků StB předvádí neuchopitelnost klíčových rozhodnutí našich v mnohém předurčených životů.
Jisté zlo moci přesto je zde patrno, řekl bych, a čteme: Každý má nějakou slabinu. Někdo hodně skrytou, trvá dlouho, než jeho slabé místo vypátráš, ale kdo vytrvá a hledá, vždycky nakonec najde. A ty slabinu hned využiješ. Existují zvláštní případy, kdy se největší přednosti a silné stránky nakonec ukážou jako slabiny. To je naše výhoda, protože každý se drží silných stránek, namlouvá si, že je díky nim neporazitelný, upíná se k nim jako k opěrnému bodu, a když opěrný bod zmizí a zbortí se, ach, to bolí, to moc bolí, protože se zbortí úplně všechno. U Šejtanova tomu tak bylo. Jeho přesvědčení, skálopevná víra…, právě to mu dodávalo sílu. Frustrovalo nás to, dlouho. Vyzkoušeli jsme všechno, všecičko. A pak jsme jednoho dne objevili v Šejtanovově systému chybu a narazili na křehké místo:Jeho idealismus mu věčně našeptával naději. Co ho však oslabovalo? Neměl pod kontrolou vlastní nakažlivé iluze.“
Už jen dodejme, že sekvence z archivů tajné policie přeložil autorovi do německého originálu jeho spolupracovník Alexander Sitzmann. Román vyšel v Německu roku 2015 a v Schauspiel Hannover jej inscenoval Dušan Pařízek, německý občan s moravskou krví a současně autor neslitovného, byť trochu jednostranně zaměřeného doslovu.
A ještě o autorovi: Ilija Trojanow (*1965) odjel v šesti letech s rodiči z Bulharska do Německa. Jeho otec brzy získal práci v Keni, takže Ilija vyrůstal v Africe. Etnologii a práva ovšem již studoval zase v Německu a dnes je v prezidiu tamního PENu, jeho knížky přeložili do třiceti jazyků a v českých překladech zaujal Sběratel světů (2008) – o cestovateli Burtonovi – i Moje Afrika: mýty a všední realita (2004).
Ilija Trojanow: Moc a vzdor. Z německého originálu přeložila Radka Denemarková. Doslov Dušan D. Pařízek. Vydal Filip Tomáš – Akropolis. Praha 2018. ISBN 978-80-7470-216-7
