Literární noviny 41/2001
Z výnosů ediční komise I
Kritické vydání Díla Jaroslava Seiferta, rozvržené do šestnácti svazků, řídí Jiří Brabec a Marie Jirásková. Projekt zahajuje třetí svazek (Akropolis, Praha 2001, 264 s.), jenž obsahuje tři sbírky, které vyšly vletech 1927–1936 (Poštovní holub, Jablko s klína a Ruce Venušiny), a básně do sbírek nezařazené z období 1928–1936. Zároveň představuje Seifertovy překlady z let 1929–1936 publikované v periodikách a sbornících. V závěru svazku je umístěn výběr z veršů, u kterých je Seifertovo autorství nejisté, tj. dubia. Editorem tohoto svazku je Jiří Brabec.
Na konci každé básně tištěné s průběžným číslováním veršů nalezneme různočtení a vysvětlivky. Edice se tak sice blíží k důkladným vědeckým edicím, nutno však již zkraje konstatovat, že se jedná o edici hybridní. Různočtení a vysvětlivky jsou hned ze dvou důvodů těžko použitelné. První nedostatek je v různočtení. Z výčtu změn textu vyloučil editor všechna vydání, na nichž se básník nepodílel. Z toho vyplývá, že neuvádí v různočtení ta vydání, která byla publikována po Seifertově smrti. Konstrukce různočtení však vychází zmylného předpokladu. Není možné svazovat život textu s životem autora. Považujeme za nutné sledovat i změny neautorské. Redakční i jiné neautorské zásahy nám totiž zpřístupňují jeden z pramenů poznání konkretizace textu. Různočtení musí sledovat pohyb textu pokud možno v jeho celistvosti. Editor by pak mohl především poskytovat oporu pro vše- strannější zkoumání (například zkoumání cenzury) Seifertova díla. V současné podobě různočtení se absolutizuje pouze určitý druh literárněvědného bádání. (Je samozřejmě bez diskuse, že optimální podobou kritického aparátu je zveřejnění všech variant textu v elektronické podobě, a je jen škoda, že takto založený projekt se o nic podobného nepokusil.)
Druhý nedostatek je v umístění různočtení a poznámek. Pokud má být kritický aparát opravdu funkční, musí stát bezprostředně u textu. Takové řešení může vyvolat odpor – ten je však motivován pouze estetickými nároky. Estetická kritéria jsou však pro řešení kritického aparátu až druhotná a musí ustoupit stranou. Zároveň padá i otázka rušivého vlivu, který by snad mohl vzniknout prolnutím básně s kritickým aparátem. Básně v třetím svazku jsou krátké, a tak bude vše patrnější až v dalších svazcích. Pokud je třetí svazek modelový, bude různočtení v některých případech zcela nepřehledné. U delších básní se k němu dostaneme vždy až po několika zbytečně prolistovaných stranách. Stejně komplikovaná bude situace u básní, které prošly složitějším vývojem nebo je u nich zachováno více variant. Potom už není rozdíl vtom, jestli bude kritický aparát s poznámkami umístěn na konci básně, nebo v závěrečném komentáři. Přesto přináší různočtení v Díle ještě jednu, tentokrát potěšitelnou novinku, zaznamenává totiž i změny čistě pravopisné.
Vedle kritického aparátu, v kterém je k dispozici pouze výčet změn jednotlivých básní, by editor měl připojit i jejich soubornou interpretaci, čímž by alespoň částečně zdůvodnil svou volbu výchozího textu. Zdůvodnění volby se tady možná skrývá ve větě: „Výchozím textem je vydání xy, poslední, které vyšlo za autorova života.“ Ale pravděpodobně se jedná jen o konstatování. Editor hraje se zakrytými kartami, atak je na ostatních, aby se odpovědí domýšleli, či spíše, aby je otázky ani nenapadly. Editor zde vůbec zvolil způsob komentování, který poskytuje jen minimum technických údajů. Rezignoval na části komentáře, které u takovéhoto projektu očekáváme. Chybějí jednak dostatečné informace o místě a způsobu uložení archivního materiálu, který editor použil. Dopisy, které by bylo nejlepší přetisknout celé, cituje často jen pár slovy. Za druhé postrádáme též charakteristiku kritického přijetí nebo alespoň bibliografii kritických ohlasů k jednotlivým vydáním. Atak možnost systematického zmapování konkretizace jednotlivých Seifertových textů spadla pod stůl. Za třetí nemáme k dispozici zprávu editora o jeho práci s textem. Není tedy ani zřejmé, zdali cokoli emendoval proti výchozímu textu. Z toho plyne, že není jasné, jaký text je nám předkládán. Vysvětlení editorových rozhodnutí, která mají pro podobu tohoto svazku zásadní význam, nenašla v komentáři místo, atak nezbývá než doufat, že nejsou závazná pro celý projekt.
Výtvarný doprovod svazku je určen dvěma kritérii. Za prvé výběr určuje snaha o dokumentaci. Přetiskovány jsou obálky prvních, ale i jiných vydání včetně ilustrací z různých edic. (Ke sbírce Jablko s klína je přiřazen titulní list od J. Šímy z roku 1933 a frontispice od E. Miléna z roku 1941.) Za druhé jsou do svazku vřazeny dobové dokumenty. Jmenujme například karikaturu F. Bidla (s. 167) nebo přetisk titulní strany Pestrých listů (s. 127), které mají funkci jen sugestivní. Do svazku je zařazen jediný reprint Seifertova rukopisu, báseň Nakonec (s. 20). Při výběru výtvarného doprovodu šla jakákoli koncepce stranou. Celý výběr vypadá jen jako laciná senzace, která není bohužel ani graficky zvládnuta. Obálky jsou reprintovány zmenšené, ve velikosti kolibříka, a tak se zejména u barevných reprodukcí jejich původní podoba devastuje. Diskutabilní je nakonec i způsob, jakým byly přiřazeny obrázky k textu (např. s. 111).
Vydání, které by bylo doslova nahuštěno údaji všeho druhu, se tedy nekoná. Dílo Jaroslava Seiferta je rozleptáno tendencí k pouhému zpřístupnění textů a snahou vyrobit „hezkou“ knížku k výročí básníka.
Michal Kosák
