Literární noviny 8. 4. 2010

[Recenze Panství ideologie a moc literatury. Studie, kritiky, portréty (1991–2008)]

Kniha, která vyčnívá
Jiří Brabec je vědátor na slovo vzatý, důkladný, pronikavý, dere se pod povrch každého tvrzení…  

Jiřího Brabce znám již dlouho. V padesátých a šedesátých letech mi do Literárních novin nosil portréty českých spisovatelů, které měly obrovský ohlas. Čtenáři si z nich vystřižením vytvářeli svéráznou učebnici naší literatury, protože ta „platná“ nestála za nic (k tomu sebekriticky dodávám, že jsem v ní uvízl i já). Vysoký mladý muž mi připadal jako všeznalec, jeho zaťatost a zaujetí mně, služebníku aktuálního dne, připadaly jako zosobnění vědecké, přesněji literárněvědné serióznosti. Naše osudy byly v čemsi podobné (oba jsme tehdy už byli vládnoucí straně podezřelí) a na druhé straně odlišné. Ale byli jsme si blízko i za krátkého trvání tzv. Seifertova Svazu českých spisovatelů, dokonce jsme seděli při jednáních proti sobě. Jiří Brabec pak své znalosti léta prohluboval a „po přejití vichřic“ mě dokonce jako vedoucí katedry na filozofické fakultě požádal, abych vedl něco jako „náhradní“ proseminář. Ze zdravotních důvodů to trvalo už jen krátce.
A teď najednou čtu Brabcovo jméno na knize Panství ideologie a moc literatury s upřesňujícím podtitulem Studie, kritiky, portréty (1991–2008), a nestačím se divit: on je Jiří Brabec vědátor na slovo vzatý, důkladný, pronikavý, dere se pod povrch každého tvrzení, protože má rozsáhlé znalosti, dokonce i zahraniční produkce, zejména filozofické (Lévi-Strauss, Barthes aj.). Jeho kritický zájem není možné označit shovívavě za soustředěný, vrhá se na svou látku až posedle, s neskrývaným zaujetím. Nenechává přitom kritizovaným příliš prostoru k obraně či k zapření vad – má pro svá tvrzení totiž nevyčerpatelné množství argumentů. Brabcovy kritické připomínky však nepostrádají ani v ošemetných případech schopnost rozvahy nejen znalce literatury, ale i jejího předobrazu – života.
Jedna z nejzajímavějších kapitol je věnována podobám českého antisemitismu před první světovou válkou. V ní se Brabec nemohl vyhnout Nerudově často stydlivě připomínané„studii“ Pro strach židovský, která na rozdíl od chápavé stati Karla Havlíčka v Slovanu Emancipace židů je plná evidentně protižidovských výpadů. Brabec Nerudu nehájí a přirozeně ani neomlouvá, ale vysvětluje, že český nacionalismus se napájel z německých zdrojů (Richard Wagner). A uzavírá svůj výklad přesvědčivým konstatováním: „Neexistuje nacionalismus, který by se obešel bez nepřítele.“ Kapitola doslova překypuje znalostí dobového (i zahraničního) materiálu, hojně se připomíná Dreyfusova aféra, hilsneriáda a další případy s tímto pobuřujícím tématem spojené.
Mezi několik postav, které našeho kritika znepokojují svou mnohostranností, patří T. G. Masaryk. Dovede o něm napsat: „Masarykovy interpretace jsou vnitřně rozporné.“ Nebo mu vytkne „moralistní tón, do něhož Masaryk často upadal“. Po mnohastránkových úvahách však ukončí svou studii větou zásadního významu: „Masaryka můžeme odmítnout, ale neměli bychom si ho připodobňovat k tomu, proti čemu celý život bojoval.“ To zní jako ideový axiom. A obdobně to „funguje“ i u jiných myšlenkově podnětných postav, u Václava Černého, F. X. Šaldy nebo Jana Patočky. Brabec prostě nerad nemilosrdně odsuzuje, např. název kapitoly Duchovní dějiny podle Putny slibuje novinářské „roztrhání“ jinak smýšlející osobnosti. Z rozsahu práce prý se „až hlava zatočí“. Nicméně pak přiznává, že kniha je velkým přínosem a „zůstává inspirativní“.
Své pero ale Brabec naostří, když shledává „diletantismus při práci“. Tak je tomu u svazku Alexeje Kusáka Kultura a politika v Československu 1945–1965. Dílo je sice bohatě vypravené poznámkovým aparátem, takže první dojem může být málem nadšený, jenže po prostudování čtenář neomylně poznává, že autor je suverén, který soudí, aniž věc zná a přebírá prostě jen z druhé ruky. Při posuzování Dějin české literatury 1945–1948 se omezil na kritiku textů o poezii, ale nebere si přitom žádné servítky, tne a šermuje bezohledně, jak s nejvyššími představiteli svazku, tak s textem samým.
Závěr knihy je věnován portrétům postav s tragickým údělem: předčasně zemřelému básníku Karlu Hlaváčkovi, Karlu Teigemu, Jindřichu Štyrskému a Záviši Kalandrovi. Tady je odhalována vnější „slupka“ dějin – iluze o spravedlivém uspořádání věcí společenských po změně režimu Tyto kapitoly čtenáři náladu věru nepozdvihnou, ale život si prostě takto s lidskými osudy „hrál“. Odměnou za výdrž jsou kapitoly překvapivě rovněž „bez pověr a iluzí“, v nichž je nasvíceno dílo Jaroslava Seiferta, Ladislava Fikara a Karla Šiktance. Brabcova literárněkritická schopnost a erudice se zde projevují v nejlepší kondici roku 2008, kdy uzavírá své bloudění krajinami české literatury osobitě a osobně: „Znám jen tři české básníky, kteří dokázali i v pozdních letech s překvapivou důsledností dotvářet své básnické dílo – Antonína Sovu, Jaroslava Seiferta a Karla Šiktance.“
Jistě jsem v plné míře nestačil postihnout význam souhrnné práce Jiřího Brabce. Ale i tak si dovoluju tvrdit a upřímně vyznat, že kniha Panství ideologie a moc literatury ční o několik hlav nad obvyklou produkcí úvah o české slovesné tvorbě. Všichni, kdo pomohli s prací na tomto díle, si mohou spokojeně oddechnout: dobrá věc se opravdu podařila.

Milan Jungmann, Literární noviny 8. 4. 2010

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole