Literární noviny č. 9, 27. 2. 2006

[Recenze Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948]

Bez konce huby jsou
 

Verš Františka Halase z básně A co básník vystihuje námět literárněhistorické práce Michala Bauera. Jsou jím ohlasy Halasovy tvorby a života v československé literární vědě v období po roce 1948. Bauerova kompilace je především svědectvím o vrtkavosti odborně ideologického výkladu, jehož se stal Halas obětí již za svého života.
Budějovický literární historik Michal Bauer do své knihy Tíseň tmy zahrnul rozsáhlou studii Básník tak známý, až je cizí, která je reflexí recepce básníkova díla po jeho smrti a tvoří těžiště celého svazku, dále soubor dvou stovek kondolencí zaslaných Libuši Halasové po smrti jejího muže, velké množství obrazových materiálů (především fotografií a faksimile) a také CD, které obsahuje několik archivních rozhlasových snímků se záznamy Halasova hlasu. Už jen výčet obsahu knihy naznačuje, že se jedná o odvážnou snahu utřídit materiál velice rozsáhlý. Sám Bauer se v úvodu své knihy hlásí k monografii Ludvíka Kundery František Halas a označuj e svou práci za pokus o navázání na Kunderovu práci.
Kniha vychází z bodu, který byl pro Kunderu finálním (smrt Františka Halase). Bauer sleduje chronologickou proměnu ve vnímání Halase jako osobnosti a básnického subjektu (tehdy nebezpečně splývající) a v hodnocení jeho díla. Přitom zpracovává materiál složený z dobových článků, dopisů, deníkových zápisů, stenografických záznamů z jednání Svazu československých spisovatelů nebo přepisů odposlechů západních rozhlasových stanic. Práce je primárně obrácena k Halasovi; ten se ale zároveň stává fenoménem, na kterém lze poukázat na způsob, jímž byla vnímána a hodnocena celá tehdejší literatura. Odkrývají se zrůdné principy potvrzování a utužování totalitní moci, které mají širší souvislosti než historie recepce jednoho básníka. Do popředí Bauerovy knihy se tak dostává ještě další osobnost – Ladislav Štoll, jakožto tvůrce závazných norem pro ideologickou interpretaci umění (tato postava prostupuje knihou tak dokonale a všudypřítomně, že dokonce není záměrně evidována ve jmenném rejstříku). Příběh jeho vlivu se odvíjí především od jeho vystoupení na plenární schůzi Svazu československých spisovatelů o socialistické poezii v lednu 1950. Zatímco o několik měsíců dříve hodnotil některé aspekty Halasova díla pozitivně, na plenární schůzi mu Halas posloužil jako exemplární případ vnitřního nepřítele, kterého bylo nutné z literatury vyloučit pro jeho negativní vliv na mladou generaci.
Štollovo vystoupení, které posléze vyšlo knižně pod názvem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, se stalo něčím, co fungovalo po dlouhá léta v literární kritice jako axiom – podle jeho vzoru byli hodnoceni a odsuzováni i další básníci (Jaroslav Seifert, Vladimír Holan), a ti, kteří se odvážili vystoupit na Halasovu obranu (Jiří Kolář, Alena Vrbová), byli tvrdě potíráni. Štollovo stanovisko se stalo nekritizovatelným a provždy platným, jediný možný hodnotící posun byl v rovině implicitní. Velmi častým jevem se staly kritické projevy Štollův postoj zároveň vyzdvihující i skrytě odsuzující. Tuto rozpolcenost, typickou pro totalitní dobu, kdy určité pojmy slouží jen jako nálepky, Bauer dokládá ohlasy štollovské dogmatické kritiky množstvím citovaných článků a diskusních vystoupení. Ukázky ilustrují také žonglování s pojmy jako halasovština (nebo traklovština či holanovština), literární formalismus či existencialismus, subjektivismus a objektivní pravda. Halas je nazýván subjektivním romantikem, básníkem zmaru, dekadentem, hypochondrem, ale i básníkem bojujícím za věc dělnické třídy či tím, který stál v řadě. V zaznamenaném proudu událostí s uzlovými body sjezdů a plenárních schůzí Svazu československých spisovatelů se vynořují i další linky příběhu: text Jindřicha Chalupeckého, A . M. Ripellinem vydávaným za takzvanou Halasovu Závěť, Hrubínova obhajoba Halase na sjezdu v roce 1956 a jeho kajícné vystoupení na plenární schůzi Svazu o rok později, Grossmanova činnost v nakladatelství Československý spisovatel a proces následných perzekucí s ním, odpudivá tvrdost Marie Majerové (hrubě kontrastující s texty dvou jejích kondolencí z příloh) a další a další příběhy osobních hrdinství a zbabělostí. Tíseň tmy je v tomto ohledu strhujícím čtením. Jedna z výhrad k Bauerově knize se týká bohatého dokladového materiálu. Ten působí někdy dvojsečně: na jedné straně bude tato kniha výchozím bodem pro mnoho dalších dílčích prací zabývajících se recepcí Halasovy tvorby, a v tom je nedocenitelná. Na straně druhé jsou kvanta dokumentů až zahlcující a místy poněkud zamlžují strukturu textu. (Tu by podle mého projasnily i mezititulky, které by rozčlenily a zpřehlednily hutný proud třísetstránkové studie.) Ostatně i další poznámka se týká struktury: kniha mapuje recepci Halasova díla od roku 1948 až do let devadesátých. V jednotlivých etapách ale vzniká značná disproporce – recepci padesátých let je věnováno daleko více pozornosti. Studie Zdeňka Pešata či Červenkova Stylistika Halasových variant, ve kterých Bauer vidí skutečnou protiváhu štollovského dogmatismu, jsou tak zmíněny spíše okrajově.
Poslední malá výhrada směřuje k obrazovým přílohám. Už podle autorova vyznání v úvodu jsou pro něj důležitou složkou díla. Podle mého množství fotografií nejen Františka Halase, ale i dalších osobností, které v historii recepce jeho díla hrály podstatnou roli, knihu zdůvěrňuje. Ale faksimile rukopisů, náčrtků nebo kondolencí zmenšená tak, aby se vešla na margo stránky, působí spíše rozpačitě, protože se stávají nečitelnými. V závěru své práce cituje Bauer poznámky Jiřího Lederera, které začal zapisovat v roce 1977 v ruzyňské věznici a ve kterých reflektuje svůj kladný postoj k ideologii totalitního režimu po roce 1948 a svoje zavržení milovaného básníka Halase. Tyto zápisky o lákavosti zřeknutí se vlastní identity a následování jednoduchého myšlenkového schématu jsou vlastně odpovědí na otázku, která se čtenáři stále vrací při čtení této knihy: Jak se něco takového mohlo stát? Bauer Ledererův text doplňuje svou vlastní odpovědí: Myslím, že člověk inklinuje k jednoznačnosti, jednoduchosti, k ,pravdě'. (...) V tom však tkví nebezpečí totalitní ideologie, neboť tuto jeho potřebu je schopna poměrně rychle a snadno splnit. (...) Těžší je nepodlehnout lákavé nabídce odpovědí na otázky než hledat tyto odpovědi sám. Toto varování Bauerova Tíseň tmy akcentuje přesvědčivě.

Kateřina Ondřejová

 

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole