[Recenze Lidé bez dějin jsou prach]
Anna Hájková je historička se zaměřením na dějiny holokaustu, včetně genderové a kulturní historie, každodenního života v ghettu Terezín a socialismu ve střední Evropě. Vystudovala moderní evropské dějiny na Univerzitě v Torontu, kde získala doktorát, a také historii, anglistiku a sociologii na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Ve své badatelské kariéře získala řadu prestižních ocenění a stipendijních podpor, například Vanier Canada Graduate Scholarship nebo Catharine Stimpson Prize for Outstanding Feminist Scholarship. Působí jako docentka moderních evropských dějin na Univerzitě ve Warwicku a je také externí spolupracovnicí Centra pro studium holokaustu a židovské literatury při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Ve svém výzkumu se věnuje odkrývání příběhů, které dějiny často opomíjejí, což ukázala ve své oceňované knize Poslední ghetto: Všední život v Terezíně. Ve své nejnovější publikaci Lidé bez dějin jsou prach: Queer touha a holocaust otevírá dosud tabuizované otázky queer zkušeností během nacistické genocidy.
K rozhovoru jsem Annu Hájkovou pozval, abych se více dozvěděl o procesu vzniku této knihy, ale abychom probrali i některé její detaily. Například to, jak společenské očekávání vytváří příběh, nebo proč jsou queer osoby spojené s holokaustem stigmatizovány jako násilnické.
V úvodu knihy jste vyjádřila přání, že by si Česko mělo oficiálně připomínat queer oběti nacistické okupace, aby se nestaly „příznačným prachem dějin“. Chci se zeptat, zda na svoji práci navazujete i komunikaci s lidmi, kteří by tohle dokázali prosadit, či svoji práci považujete za dostatečný impuls pro ty, kteří se v této diplomatické oblasti pohybují přirozeněji…
Tohle jsem do úvodu napsala, protože když jsem v červnu v Goethe Institutu měla „soft launch“ knihy, přišli za mnou mladí aktivisté a říkali, že se tu chystá památník pro queer oběti nacismu, co na to prý říkám. Já jsem o tom věděla jen málo, a protože jsem ve spojení s lidmi z Gymnázia Paměti národa, tak mě napadlo, že by bylo dobré naše síly koordinovat a odkázat na to právě na začátku knihy.
Nebydlím v Česku, ale angažuji se v připomínání těchto lidí již mnoho let. Ať už se jedná o Marii Šmolkovou nebo další. Moje zkušenost je po mnoha letech této práce taková, že ty věci se vydaří hlavně tehdy, když se koordinuje víc lidí a když jsou také „on the ground“, což já nejsem. Já tedy spíše ukazuji na to, co se už stalo nebo děje, a v synergii s knihou to předávám dál. I když není o lidech, které by nacisté pronásledovali kvůli jejich queernosti, ale o těch, co byli pronásledováni jako židé a nějakým způsobem se queernosti zúčastnili.
V úvodu taktéž píšete, že queer osoby v Česku vnímáte jako lidi druhé kategorie. Co konkrétně se u nás musí stát, aby to tak z vašeho pohledu už nebylo?
Musí se stát spousta věcí. Například když jsme se před rokem braly na radnici v Haringey s mojí ženou, tak v Česku to být nemohlo, protože nabízí jen registrované partnerství ve „vylepšené“ formě. Tohle je pro queer lidi jeden z nejdůležitějších momentů, kdy se sejde rodina, přátelé a společnost je rozezná jako pár. Vztah queer lidí tu zkrátka není brán jako manželský vztah, což je něco, co byla na globálním Západě jedna z velkých změn, stejně tak i Thajsko má manželství pro všechny. Vy nejlépe víte, jak jsou rozdílná práva v případě dědictví, adopce dětí, umělého oplodnění. Přitom když se podíváme na společnost, jak často píší velká česká média a vysílají české televize o queer tématech? Kolik máme mainstreamových filmů, seriálů či knih, ve kterých se objevují queer osobnosti, které nejsou svojí queerností patologizované? Klasický příklad je teď aktuálně seriál Srdcerváči. Dívají se na něj snad všichni, ale v českém kontextu nic takového neexistuje. Líbí se mi taky film Úsvit, ale i tam mi přijde, že je hlavní queer postava nějakým způsobem patologizovaná. A to je zkrátka problém. Nemusím snad říkat, že queer lidé jsou stejně tak normální, nebo stejně tak šílení, jako hetero lidé.
Herec Morgan Freeman řekl, že rasismus zmizí, jakmile se o něm přestane mluvit. Myslíte si, že to platí i v tomhle případě? Že když přestaneme dělit společnost na LGBTQ+ komunitu a ty ostatní, že předsudky zmizí?
Nesouhlasím s tím, že když se o rasismu přestane mluvit, tak zmizí. Já žiju na Západě a někdy od roku 2018, od případu George Floyda a hnutí Black Lives Matter, se to tu hodně změnilo. O rasismu se lidé baví naopak mnohem víc. Myslím si, že je to dobře. Neřekla bych tedy, že by se o queernosti a queer lidech mělo mluvit méně, ale že by lidé měli brát náš pestrý a heterogenní svět jako něco, co nás dělá lidskými a lepšími.
Kniha je směsicí příběhů a celkem komplexního vysvětlování a prokreslování pojmů a samotného přístupu k jejímu zpracování. Vysvětlujete například to, proč v souvislosti s holokaustem nelze mluvit čistě o lesbách a gayích. Z pohledu běžného čtenáře mohou tyto pasáže občas působit nesrozumitelně, a tak mě napadlo, zda se dá specifikovat, pro koho je kniha určená? Myslela jste při tvorbě na nějakou konkrétní cílovou skupinu? Podle mého názoru je totiž přínosná pro čtenáře z mnoha různých komunit…
Moje první kniha o ghettu Terezín, která byla zároveň napsaná jako moje dizertační práce, sloužila jak akademické, tak široké veřejnosti. Já jsem si samozřejmě vědoma toho, že jsem klasická akademička, učím, píšu poznámky pod čarou, bádám v archivech. Proto jsem se spoléhala na kamarády a kolegy, kteří novou knihu četli, na překladatelku a na lektorku. Doufám, že si tu knihu přečtou mladí i starší queer lidé, že ji dají svým hetero kamarádům a příbuzným, aby se poučili. Také bych ráda, aby si ji přečetli lidé, kteří se zajímají o holokaust a židovské dějiny.
Když se dostaneme k hlavnímu obsahu, tedy příběhům, píšete, že všechny výpovědi svědků či samotných protagonistů obsahují nějakou formu sexuálního násilí vůči queer lidem. Dokáže vás po všech těch informacích, které jste musela nastudovat, ještě něco šokovat? Překvapila vás například míra násilí, jaká je připisována ženským lesbickým dozorkyním?
Tady musím doplnit jednu důležitou věc. V té knize argumentuji tím, že když se podíváme na svědectví přeživších o queernosti, tak všechny zmínky jsou homofobní. Jeden ze způsobů, jakým je homofobie vyjádřená, je, že ty zmínky redukují queer vězně na sexuální násilníky a násilnice.
Pro mě byla ta homofobie hlavní motiv, proč jsem se tomuto tématu začala před deseti lety věnovat. Fascinuje mě totiž, o čem se smí a nesmí vyprávět, a jakým způsobem můžeme udělat inkluzivnější dějiny. Mně samotné přišlo, že pro mě, jako člověka, který píše o queer dějinách a je vdaná lesba, je dost deprimující uvědomit si, že v jedné z nejdůležitějších součástí moderních dějin, což holokaust bezpochyby je, queer lidé buď vůbec nejsou, a když už se objeví, jsou to ti zlí a odporní. Tohle je něco, čeho si čtenáři pomalu všímají, zejména když čtou vzpomínky přeživších. Výjimky tu jsou, ale je jich jen málo.
Když tedy odpovím na otázku, mě už v téhle oblasti nic vlastně nešokuje, ale občas mě překvapí, když mám někde přednášku, nebo něco napíšu, že se pak objeví různé podivné komentáře. Myslela jsem si, že v roce 2024 budeme mnohem dál.
V části, kde píšete o ženě jménem Irena Miller, je moment, kde je naznačeno, že přeživší si mohli nějaké zásadní okamžiky přibarvit, záměrně či nevědomě, aby svému příběhu dodali větší hloubku nebo smysl. Myslíte si, že máme někdy šanci naplno odhalit, co se za zdmi koncentračních táborů a ghett skutečně odehrálo?
Myslím si, že si všichni svým způsobem vymýšlíme a přikrášlujeme své příběhy, protože do nich dáváme své představy i to, co od nás okolí očekává. Klasický případ je, že lidé, kteří přijeli do Osvětimi před květnem 1944, vzpomínají na příjezd na rampu. Ale tu nacisté postavili právě až v květnu. Nebo lidé hovoří o tom, jak je v Osvětimi při selekci třídil samotný Mengele, ale tam pracovalo 200 SS doktorů a nikdo z nich se určitě vězňům nepředstavoval.
Nebo když se podíváme na vzpomínky lidí, co šli po Národní třídě v listopadu 1989, tak spousta z nich bude vzpomínat na něco, co se jim nemohlo stát. Tyhle omyly a začlenění ikonických událostí jsou naprosto lidské a měly by nám spíše připomínat zásadní momenty naratologie.
Čím je pro vás příběh Ireny natolik specifický, že jste jej oddělila od těch dalších, které se nachází ve druhé polovině knihy? Z mého pohledu se totiž stylem vyprávění příliš neliší…
První kapitola slouží jako úvod do queer dějin holokaustu, třetí je o pěti mladých židech a židovkách a jejich zkušenostech s queer touhou, ale i sexuálním násilím, druhá a prostřední kapitola slouží jako vinětka, která vypráví zase jiný příběh o české odbojářce s židovským otcem a jejím složitém poválečném osudu. Každý z těch příběhů slouží jako nová perspektiva dějin, které jinak vlastně dobře známe, a odemyká nám queer minulost holokaustu.
Na rozhovoru s Irenou je krásně vidět, jak moc důležitou roli při zpovídání oběti holocaustu hraje to, kdo se dotazuje a jak k rozhovoru přistupuje. Vnímáte tohle i u badatelů?
Tohle je ohromně důležité téma a vždy je namístě ptát se, jak společenské očekávání vytváří příběh. Například já jsem studovala jako vedlejší obor sociologii, a tam je běžné, že když připravujete dotazník a napíšete do něj, že podle nejnovějšího stomatologického výzkumu je zdravé nečistit si zuby, tak se vám víc lidí přizná, že si je nečistí. Ale když se zeptáte normálně, tedy zda si čistí zuby, tak vám opět skoro všichni řeknou, že ano, protože víme, že bychom si je měli čistit.
Když se podíváte na obsah těch rozhovorů u přeživších, respektive pasáže, které se týkaly queernosti, tak padaly otázky typu, zda potkali ty zlé lesby. Většinová odpověď pak skutečně byla, že všechny lesby, které přeživší potkali, byly hrozné.
Pozice tazatele nebo tazatelky je ohromně důležitá. Jinak vypadají rozhovory se známými queer osobnostmi, když se jich zeptáte vy, a jinak, když to udělá starý novinář. Já jsem tohle zažila, když jsem se bavila s Margot Heumann, která se mě často ptala na mé zásadní queer okamžiky života. Ujišťovala se sama pro sebe v tom, jaké je moje postavení vůči ní. Když jsem začínala s queer dějinami holokaustu, byla jsem v té době jediná, kdo tohle téma přinášel. Od té doby se ale hodně změnilo, vnímám, že je tu snaha navrátit queer lidi do dějin, což se odráží i v postupném odhalování zatím nevyřčených skutečností.
Několikrát jsem ale zažila, že tito badatelé neudělali dostatečný „crosscheck“ a všechno sázeli na jednu či dvě fráze. Někdo hovoří velmi pozitivně o svém kamarádovi, což ale neznamená, že to byl homoerotický moment. Ráda uvádím jeden příklad, kdy asi před třemi lety vyšel v německém městě Tubinky katalog o jeho queer dějinách. Tamní historik uvedl příklad tzv. intersexuálního židovského doktora, který byl deportován do Terezína a zemřel tam. Celý život byl tento doktor evidován jako muž, ale v terezínském oznámení o úmrtí má u pohlaví uvedeno „žena“. Na základě tohoto jednoho pramenu o něm archivář řekl, že je to příklad jednoho z mála intersex lidí, o kterých zde víme.
Ale protože jsem o Terezíně napsala knihu a dlouho jsem se tomuto tématu věnovala, mohu říct, že v září 1942, kdy zemřel, každý den zemřelo zhruba 200 lidí. Vězni, kteří ta oznámení o úmrtí vyplňovali, se tak snadno mohli přepsat. Za mne bychom potřebovali víc důkazů na to říct: ano, tato osoba byla intersexuální. Takže souhlasím s tím, že kdo chce za každou cenu najít queer osobu v této části dějin, cestu si najde. Důsledná kritika pramenů je proto hodně důležitá.
V knize jste se pustila i do rozboru sexuality Anny Frankové. Podle jejích zápisků se dá, z mého pohledu, jednoduše usoudit, že by mohla být nazvána bisexuální. Nemáte obavy z toho, pokud se tohle téma začne i díky vám intenzivně řešit, že by to mohlo zastřít samotnou myšlenku jejího odkazu?
Pokud lidi vezmou součást její osobnosti a na základě toho začnou znevažovat její deník, pak je to problém těch lidí, ne její. Ostatně, ono už se to děje, na to není potřeba moje kniha. Ani nejsem první, kdo o tom píše. Poměrně obsáhle stavím na skvělé magisterské práci Cheryl D. Hann, jíž i často cituji. Co poprvé shrnuji pro české publikum, jsou zákazy jejího deníku v knihovnách v jižních státech v USA na základě několika něžných výrazů lásky a touhy po její přítelkyni a jejího popisování toho, jak se dívala na obrazy nahých řeckých soch. Prý je to nevhodná literatura pro děti.
Obecně probíhá debata, jestli si homosexuální lidé musí dávat pozor na to, co říkají na veřejnosti, aby nebyli queer lidé vnímáni jako ti horší. Když se ale začnou lidé takto sebecenzurovat, tak to všechno vede do pekla.
Může hlubší poznání queer aspektů holocaustu dotvořit významně celkový obraz hrůznosti nacistického režimu, nebo jde spíše o doplnění toho, co již víme?
Ani jedno, ani druhé. Já jsem historička židovských dějin holokaustu, zajímám se primárně o zážitky obětí. Queer dějiny holokaustu pomohou pochopit svět obětí nacistické genocidy. Celé uchopení tématu je pro mě o tom, že mohu psát o subjektivitě a zkušenostech obětí. Podle mě je tu důležitá etická perspektiva neptat se na to, co si nacisté mysleli, když někoho pronásledovali, ale co zažívali ti pronásledovaní. Ať už přežili, či ne. Zajímám se o queer dějiny holokaustu nejen proto, že si myslím, že to má nějaký emancipační aspekt, ale i proto, že je to výjimka, která nám říká něco důležitého o celku.