[Recenze Moc a vzdor]
Román MOC A VZDOR vypráví Ilja Trojanov (*1965) ústy dvou hrdinů na opačných stranách politické barikády. Překvapí, kolik mají společného a kde všude se bílá taví do noci.
Trojanov je Bulhar, ale v šesti letech přejel s rodiče do Německa. Další změna následovala: Otec získal práci v Keni a Ilja rostl tam. Ale etnologii (i práva) vystudoval v Německu. Píše, je člen prezidia PENu a má knihy přeložené do 30 jazyků. V českých překladech zaujal Sběratel světů (2008) o cestovateli Burtonovi a Moje Afrika: mýty a všední realita (2004).
Nový román ukáže boom roku 89 jako kontrolovanou, řízenou reformu části Evropy. Mocní ji realizovali, když se systém vyčerpal, a Todor Živkov (tajemník bulharského ÚV) odstoupil, dokonce byl potupně vyloučen ze Strany, ale bylo to jen gesto. Socialisti ve volbách zvítězili a schopné struktury minulosti nezemřely. Trojanovovu knihu-dokument máme každý analyzovat za sebe. Každý si i odpovíme, co bylo dobře a co ne.
Proti disidentu Konstantinu Milevovi Šejtanovovi (*1933), roky žalářovanému, stojí metodický a kariérní „čuch“ mající major tajné policie Metodij Popov. Protože nenosil rukavičky, asi zaslouží anarchistovu pomstu. Nebo ne? Detailně sledujeme životy a charaktery obou a náhle ustrneme. Kde je pravda? Kde končí černobílá? „Konstantine, stůj, teď již obětuješ příliš!“ vzkřiknu. „Vždyť i hrabě Monte Christo – možná – litoval.“ A otázky? Jen se rojí. Stojí za námahu msty agent, který ze sebe vydestiloval paměť? Vyklučil svědomí? A co vlastně vnímá trestaný, existuje-li po většinu dospělého života v enklávách momentálních okamžiků – a nikde víc? Už nic necítí? Výčitky? A nakolik lze najít pochopení pro úděl jeho života?
Jedno je přitom samo sebou jisté. Lidé jako Popov jdou za všech režimů cestou nejmenšího odporu a vyplavou na vodu jako korek. Tedy vzhůru. Ale je to u Popova naprosto odsouzeníhodné? U muže, jehož jeho idoly – Živkov a mladá Živkovova dcera – po čtyřiceti letech v minutě zatratili? Ano, ví o něm Konstantin. Ublížil. Mučil. Nejen na mě páchala policie zločiny. Jenže… I Popov přece zůstal vnitřně přesvědčen o jediné možné volbě a faktické správnosti svého jednání; asi jako také jeho protipól Šejtanov již má tu povahu, díky které nemá na vybranou. A „musel“ tedy – například – vyhodit do povětří Stalinovu bronzovou sochu, a když se to nepovedlo se sochou celou, rád byl i za destrukci části její pravé nohy. „V poškozeném místě se nachází otvor ve tvaru elipsy o délce asi třicet centimetrů“, stálo posléze v protokolu trestního řízení.
Pobavilo to estébáka? Anebo to policie naopak brala až absurdně vážně? A jistě, jistě: oba přístupy ke společenskému vývoji se úplně liší, ale oba nepřátelé jsou zároveň a navzájem až magicky provázání mnoha neviditelnými pouty, přičemž mottem celého díla jsou následující tři věty:
„První krok dějin je tragédie. Druhý absurdita. Třetí absurdní tragédie.“
Už kdyby autor tenhle postřeh jen ilustroval, nebyl by výsledek rozhodně nezajímavý. Trojanov ovšem utváří víc a dosáhl na metu, která ohromí. Skrze postavy se dostal do srdce a dužiny dějinného stromu a skrze zcela reálná svědectví politických vězňů, ale i důstojníků StB předvádí neuchopitelnost klíčových rozhodnutí našich v mnohém předurčených životů.
Jisté zlo moci přesto je zde patrno, řekl bych, a čteme: Každý má nějakou slabinu. Někdo hodně skrytou, trvá dlouho, než jeho slabé místo vypátráš, ale kdo vytrvá a hledá, vždycky nakonec najde. A ty slabinu hned využiješ. Existují zvláštní případy, kdy se největší přednosti a silné stránky nakonec ukážou jako slabiny. To je naše výhoda, protože každý se drží silných stránek, namlouvá si, že je díky nim neporazitelný, upíná se k nim jako k opěrnému bodu, a když opěrný bod zmizí a zbortí se, ach, to bolí, to moc bolí, protože se zbortí úplně všechno. U Šejtanova tomu tak bylo. Jeho přesvědčení, skálopevná víra…, právě to mu dodávalo sílu. Frustrovalo nás to, dlouho. Vyzkoušeli jsme všechno, všecičko. A pak jsme jednoho dne objevili v Šejtanovově systému chybu a narazili na křehké místo:
Jeho idealismus mu věčně našeptával naději. Co ho však oslabovalo?
Neměl pod kontrolou vlastní nakažlivé iluze.
Už jen dodejme, že sekvence z archivů tajné policie přeložil autorovi do německého originálu jeho spolupracovník Alexander Sitzmann. Román vyšel v Německu roku 2015 a v Schauspiel Hannover jej inscenoval Dušan Pařízek, německý občan s moravskou krví a současně autor neslitovného, byť trochu jednostranně zaměřeného doslovu Bulharsko v nás.
Ilja Trojanov: Moc a vzdor. Z německého originálu přeložila Radka Denemarková. Doslov Dušan D. Pařízek. Vydal Filip Tomáš – Akropolis. Praha 2018. ISBN 978-80-7470-216-7