Památce paměti

[Recenze Památce paměti]

Kniha Marije Stěpanovové je úkaz. Kniha, která vydá za celou knihovnu, metakniha, kniha knih. A přitom má jasnou jednotící linii – jedná se o příběh rodiny ruských Židů během dvacátého století. Rodině Stěpanovové se přitom vyhnuly stalinské procesy, za druhé světové války padl jediný autorčin příbuzný, a přesto si její kniha udržuje sílu dokumentu. M. Stěpanovová se totiž vypravila po stopách rodinných kořenů… a nakonec na té cestě strávila třicet let. Přitom příběh své rodiny neustále konfrontuje s analogiemi, paralelami a shodami se světovým uměním.

Nejlépe bude asi uvést případ. Stěpanovová popisuje příběh zvláštního amerického umělce Josepha Cornella, který vytvářel zasklené skříňky naplněné zdánlivě bezcenným obsahem. Používal kousky látek, výstřižky, předměty denní potřeby… Jeho tvorba se pohybuje mezi asambláží a podivínským opájením se šuntem. Stěpanovová tedy prodlí u jeho příběhu, který líčí s nadšením i přesvědčivostí kunsthistoričky s literárními sklony… aby přešla k hrám sovětských dětí, jak je sama zažila (narodila se v roce 1972). Připomene, že za jejího dětství bylo na moskevských dvorech běžné potají vyhloubit jamku, vložit do ní něco tajemně cenného, zakrýt ji sklíčkem a zase zahrabat. Těm skrýším se říkalo sekretiki – tajemství. A tuto útěšnou pasáž vyhrotí vzpomínkou na domácí úkryty před pogromy na jihu Ukrajiny v r. 1919, které si lidé budovali, aby unikli před terorem, a těm se zase říkalo – sekreten. Z vyprávění, které kolísá mezi historií umění a novinářským líčením historie, se vyklube strhující líčení toho, jak se chová člověk a jak se chová jeho jazyk, s přidruženou úvahou nad tím, co chceme ukrýt a co chceme vydat.

Kniha je prosycená mnoha odkazy na díla západní kultury – a na ruské umělce, kteří se snažili přežít v sovětském světě. Je to vlastně katalog pozoruhodných příběhů tvůrců a tvůrkyň a kniha slouží i jako výzva: sám jsem si začal něco o některých „postavách“ z knihy něco zjišťovat, protože na mě autorka přenesla své okouzlení. Stěpanovová ale nikdy nepíše jen o tom, o čem zdánlivě píše… Památce paměti je také zanícený traktát o provázanosti světové kultury, která nakonec překonává národnostní, kulturní a politické rozdíly. A další patro – próza Stěpanovové se opravdu podobá domu o mnoha patrech, který běží ve všech třech dimenzích donekonečna… je niterná meditace nad Ruskem: Co se z něj na sklonku první světové války mohlo stát, kdyby tu zemi neunesla hrstka technokratických vrahounů, kteří si říkali bolševici?

Stěpanovová si přitom nenárokuje pozici někoho, kdo rozsuzuje historii. Svou rodinu popisuje jako „běžné židovské intelektuály“, jenže jejich příběhy běžné nejsou – už jenom tím, že vyčnívají z té unifikované masy, do které Sovětský svaz toužil své občany slisovat. Její hledání nejdřív přináší sentimentální plody rodinné historie, která je bezpečně pryč. Číst si o její prababičce Sáře, která se zúčastnila revolučních nepokojů v roce 1905, za šíření ilegální literatury si pobyla ve vězení a rodina ji radši poslala vystudovat medicínu do Francie… to všechno má ražbu příběhů o výjimečných osobnostech, jež žily v natolik jiném světě, že se s nimi nemůžeme poměřovat. Čím víc se ale Stěpanovová blíží současnosti, tím jsou její závěry víc znepokojující. Vychází z rodinných hmotných památek a z korespondence… a uvědomuje si, jak za sovětského panování její příbuzní v dopisech řadu věcí zamlčovali. Dopisy jejího padlého příbuzného Ljodika (bratrance autorčina dědečka) z války neříkají vlastně vůbec nic. A tím dávají Stěpanovové další příležitost uvažovat nad fungováním a rolí paměti. Příběh rodinných dokumentů asi korunují dopisy jejího otce z šedesátých let, z prostředí vojenských staveb kdesi u Bajkonuru, na kterých pracoval jako civilní instruktor stavějících vojáků. Otec jí totiž odmítne dát souhlas s uveřejněním dopisů v její knize. A Stěpanovová teprve zvolna pochopí, že v dopisech záměrně vytvářel jiné světy, aby nemusel popisovat realitu špíny, krádeží, opilství a bytostné neúcty k člověku.

Kniha posbírala v Rusku přední ceny, letos vyšla i anglicky, stejně jako v dalších jazycích. Anglicky vycházejí též básně a eseje Stěpanovové. Přijetí jejích textů je nepochybné a logické. Stěpanovová totiž představuje autorku, která dokáže své názory představit prostřednictvím příběhu jiných. Je v knize přítomná tím, že v ní vystupuje jako hlas. Jako vypravěčka. Vychází ale z empatie vůči svým příbuzným, oblíbeným umělcům i uměleckým dílům. Přibližuje, sbližuje, dokáže nadchnout – a to všechno prostřednictvím dokonale vyvážené prózy prosycené postřehy, srovnáními, objevenými příběhy i humorem. V době rostoucí konfrontace Ruska se Západem navíc přináší doklad o tom, že existuje i ruská inteligence, která uvažuje evropsky, nebo ještě lépe světově. Hlavní ale je, jak je ta kniha napsaná. Zkrátka, jedinečný zážitek.

A v případě českého vydání také kus nakladatelské odvahy. Svou obsažností, literární vytříbeností a šarmem Paměť paměti totiž poněkud nemilosrdně vyčnívá ze současné české produkce. Nabízí nejednoznačný klíč, že něco velmi osobního a jedinečného může být zároveň obecně pochopitelné. I u nás by na to mělo dojít.

Marek Toman, Magazín UNI 1. 9. 2021

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole