Mezi řádky 18. 5. 2024 (víkendová příloha ČRo Vltava)

[Recenze České sklo]

Nejdříve se dneska zmíním o Českém sklu. Nemám na mysli proslulý bezolovnatý křišťál, ale román Marka Tomana, který se jmenuje právě takhle symbolicky ‒ České sklo.

Marek Toman vstupuje do více žánrů včetně literatury pro děti, ale pro mne je především zdatným prozaikem. Spisovatelem, který obdivuhodně ovládl řemeslo jako jeden ze základních předpokladů dobrého díla. Na bytelném soklu pak může stavět a rozehrávat nejroztodivnější příběhy v libovolné formě. Za jeho velkolepý majstrštyk považuji román z roku 2016 Chvála oportunismu, v němž hlavní roli i hlas přisoudil pražskému Černínskému paláci, sídlu Ministerstva zahraničí České republiky.

V Českém sklu se do prostředí spjatého s Černínem, jak se instituci v politické hantýrce také říká, Toman vrátil. Vypravěčem je tu ale dlouholetý zaměstnanec úřadu, postarší velvyslanec odvolaný ze své mise v estonském Tallinnu kvůli průšvihu, tragické smrti svého mladého zástupce. Toman zvolil efektní způsob: velvyslanec je podroben sezení s psycholožkou, které musí celou událost včetně souvislostí podrobně popsat. Takto nasměrován se tenhle už téměř profesní veterán rozpovídá a je to pozoruhodná jízda. Ale pozor: knihu uvádí předmluva jeho manželky, která říká, že nejde o skutečný záznam onoho dušezpytného vyšetření, ale že jde o literární dílo zesnulého manžela. A právě už touhle hříčkou začíná famózní Tomanova fabulační hra. V bibliografické poznámce na konci knihy se dozvíte toto: Předmluva manželky velvyslance je ukradená a poupravená předmluva Marie von Clausewitz, rozené hraběnky Brühlové, vrchní hofmistryně Její královské Výsosti princezny Vilemíny, ze spisu jejího manžela Carla von Clausewitz O válce.

Tenhle vtip je podle mne i vhodným klíčem k románu. Ten si velmi přesvědčivě hraje na realitu, ačkoli nad velvyslancovou zpovědí zpočátku čtenáře nejspíš napadne slovo groteska. Egomaniak přesvědčený o své chytrosti a dokonalosti svým monologem odhaluje omezenost mocenského prostředí, zhoubnou uzavřenost profesní komunity. Je to povědomý způsob: Jaroslav Hašek se podobně v Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona vážnou stylistikou vysmíval hlouposti ambiciózních skutečných postaviček tehdejší české společnosti. Toman ovšem píše román, fiktivní realitu. Opírá ji však o podrobnou znalost prostředí včetně tallinnských reálií, neboť na ambasádě v Tallinnu služebně pobýval pět let. Příběh sám, ani podobný, se však ve skutečnosti nestal a sám Toman se všemi svými nadřízenými velvyslanci vycházel velmi dobře. Ústřední postavu Českého skla si vymyslel a vybarvil tak, aby jejím prostřednictvím předvedl mechanismy moci, její degenerující sílu. A také připomněl, s jakou naivitou pořád ještě někteří nejen čeští a nejen politici uvažují o Rusku. A také že totiž bohužel je pořád aktuální Krylova píseň s verši Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy / poslové noci, která do zad bodá dýku / tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi…

České sklo je psané čtenářsky komfortně v krátkých kapitolách, ty jsou v záhlaví uváděny citacemi z různých textů od Mistra Suna, Machiavelliho, Henryho Kissingera a dalších. Tedy forma vděčná, přitažlivá a současná. Přesto mě napadly i další charakteristiky. Román je také thrillerem a současně i téměř balzakovsky pojatou realistickou společenskou typologií.

Román Marka Tomana České sklo vydalo nakladatelství Filip Tomáš ‒ Akropolis.