Mladá fronta DNES 23. 10. 2004

[Recenze Kolik druhů sýra potřebuje člověk?]

Střídmost, jež je ctností – poselství textů Jiřího Loewyho:
Nepředváděj se, argumentuj
 

Prvního ledna letošního roku zemřel v německém Wuppertalu ve věku třiasedmdesáti let novinář a exilový sociálnědemokratický politik Jiří Loewy. Po tři čtvrtě roce se objevil výbor z publicistiky tohoto nositele Ceny Ferdinanda Peroutky.
Pro knihu zvolil její editor i nakladatel Jiří Tomáš titul Kolik druhů sýra potřebuje člověk? Loewy stejnojmenný text publikoval předloni v Lidových novinách. V těch své příspěvky uplatňoval především, občas publikoval v týdeníku Reflex, příležitostně jinde, nepočítáme-li pravidelnou spolupráci s českou redakcí rozhlasové stanice Deutsche Welle.
V titulním fejetonu se autor svěřuje, že se necítí dobře v supermarketech o rozměrech „pěti fotbalových hřišť“, že nevyžaduje sortiment se stovkami sýrů, vín či rozličných specialit. Tato střídmost v kulinářských nárocích byla u Jiřího Loewyho projevem střídmosti takříkajíc vyšší, životní. Byl to člověk, čteme mezi řádky jeho textů, jenž neobliboval krajnosti a excesy v jakékoliv podobě; asi odtud pramenilo jeho sociálnědemokratické přesvědčení. U něho nebylo chladně zvolenou strategií k vlastnímu politickému a veřejnému zviditelnění, oním racionálně pojatým výtahem k moci, jak to vidíme u mnohých z té „socdem“ party, která v téhle zemi momentálně vládne. Sociálnědemokratické přesvědčení bylo bytostnou součástí Loewyho osobnosti: proto se ho nikdy nezřekl. V padesátých letech za tu důslednost zaplatil vězením a zdravím, v devětašedesátém roce odchodem do exilu, kde později vydával list Právo lidu.

Dovoluji si připomenout
Uměřenost, kterou si však nesmíme plést s prostředností, se několikanásobně promítala i do tónu Loewyho fejetonů, recenzí historických knih a statí – výbor obsahuje texty z posledních čtyř let autorova života. Jejich styl je klidný a věcný, bez okras a individualistické dikce; jinak řečeno: přísně funkční. I v osobně laděných, ale co do míry zveřejňování vlastního soukromí cudných příspěvcích Jiří Loewy argumentuje fakty. Nenajdeme u něho to, čemu se říká úvaha či rozjímání, což často bývá nezávazné plavání v pocitech. Přitom však sečtělý Loewy nebyl tím, kdo se staví do pozice autoritativního uvaděče věcí na „pravou míru“. On si „jen“, jako demokrat, dovolil připomínat některé skutečnosti a souvislosti, na něž se zapomíná buď z pohodlnosti, nebo také z podlosti.
Když se angažoval proti upírání práva sociální demokracie na Lidový dům v Praze, s nímž jeden čas vyrukovaly státní orgány, upozorňoval na podstatu tohoto postoje – znamená to, říkal Loewy, schvalovat a stvrzovat bolševické uchopení moci a likvidační praktiky, jež při tom byly uplatňovány. Nebo jiný příklad: tento syn židovského otce, jehož rodina musela v osmatřicátém roce utéci ze severočeské Chřibské do Prahy, vytrvale protestoval proti zavilému schvalování odsunu Němců z pohraničí po skončení druhé světové války, který uplatnil princip kolektivní viny a vyznačoval se brutální neochotou rozlišovat. Loewy proto připomínal „informační deficity“, mezi jinými minimální povědomí o existenci Republikanische Wehr (Republikánské obrany), uniformované, polovojenské složky německých sociálních demokratů v předválečných Sudetech, která považovala za svůj „prvořadý cíl“ obranu Československé republiky; pět tisíc jejích ústeckých příslušníků složilo 4. července 1937 přísahu věrnosti „našim prezidentům Masarykovi a Benešovi“.
Při veškeré zdvořilosti, jíž se Loewyho přístup vyznačoval, musel u té do sebe zavinulé části české veřejnosti působit jako nezdvořák, který se plete do věcí, do nichž mu nic není, a jenž zpívá imperiální německou píseň, protože tamější chleba jí. Tento xenofobní postoj je totiž imunní vůči „cizí“ argumentaci, ať ta je podávána jakkoliv vstřícně.

Služebník, nikoli slouha
Za Jiřím Loewym zůstává dílo vpravdě novinářské, nikoliv literární. Jeho texty jsou publicistikou bez přívlastku umělecká. Takové ambice ani neměl. Žurnalistika byla pro něj službou dni a službou několika jednoduchým, ale pevným zásadám a principům. Loewyho služba se nesmí plést se slouhovstvím – slouha má poškozenou mravní páteř.
Editor a nakladatel knihy Jiří Tomáš upřednostnil relativní rychlost vydání před redakční důkladností; nejspíš chtěl tohoto autora zakonzervovat v trvalejší tiskovině dříve, než vzpomínka na něj zeslábne. Při časově i jinak jistě náročnějším přístupu by ve výboru z publicistiky Jiřího Loewyho mohl být přítomen doslov či portrét, jenž by analyzoval život a dílo tohoto džentlmena, dále soupis minimálně polistopadových autorových příspěvků, jmenný rejstřík; ostatně i výběr a řazení Loewyho textů by pak mohly jít před rok 2000. Avšak ani při téhle ediční rychlosti nezmizelo z knihy Kolik druhů sýra potřebuje člověk? to podstatné, co k Jiřímu Loewymu patřilo.

Josef Chuchma