Mladá fronta DNES, Kavárna 4. dubna 2009

[Recenze Sex Wars]

Stanisław Lem nahlížel, čeho je člověk schopen
 

Sex wars dostal název nejnovější u nás vydaný titul od polského futurologa a autora sci-fi Stanisława Lema. Jde o výbor jeho esejů z let 1986–2004.
K Lemovi (1921–2006) se hlásí nejen scifisté. Kupříkladu filozofové Douglas R. Hofstadter a Daniel C. Dennett jej zařadili do antologie statí o filozofii lidské mysli s tím, že jeho literární a intuitivní přístup dokáže věci vyložit lépe než leckterý vědecký článek. V anglické Wikipedii najdeme poznámku, že se Lemovy beletristické texty v jedné zemi využívají při výuce filozofie – a to v České republice (pro zájemce prozradím, že název příslušného kurzu Masarykovy univerzity zní Filozofie ve sci-fi). Jeho spekulace o „vesmíru, který je jediným příšerným zadlužením, nelegální nekrytou půjčkou“ či recenze neexistujících knih často dosahují takřka „borgesovských“ poloh, a jestliže argentinský spisovatel J. L. Borges kdysi označil metafyzickou filozofii za druh fantastické literatury, tak u Lema se fantastická literatura stává metafyzikou.
Pokud bychom u nás hledali tvůrce, jenž se Lemovi šířkou interdisciplinárního záběru podobá, napadá mne snad Zdeněk Neubauer. Ten dnes mluví o písmenech, která se v židovské mystické tradici předávají pomocí magických šémů, v přírodním světě pomocí genů a ve světě elektroniky pomocí programů, tvůrců světů virtuální reality. Ovšem už ve své stále čtivé knize Summa technologiae z roku 1964 Lem srovnával lidský jazyk jako uměle vytvořeného nositele informace s chromozomovým jazykem coby informačním kódem, vytvořeným biologickou evolucí.

Vizionář i konzervativec
S Lemovým životem a dílem se pojí některé paradoxy: ač předpověděl vznik informační sítě, genetické pokusy, klonování, umělou inteligenci a virtuální realitu, celý život psal na psacím stroji. A i když mnohé jeho nápady týkající se vylepšování lidského těla asi katolické církvi nedělaly velkou radost (a také v Sex wars rezolutně píše, že třeba v oboru natalismu, tedy podpory lidské reprodukce, bude muset církev své stanovisko změnit: nejde o to zda, ale kdy), pravidelně přispíval do katolického týdeníku Tygodnik Powszechny, jak také shodně konstatovali v nekrolozích polonista Václav Burian a odborník na sci-fi Ivan Adamovič. Druhý ze jmenovaných mu dokonce přidělil nálepku „elitáře“ a vytkl mu, že nedokázal dohlédnout demokratický potenciál moderních technologií ani neuměl „přimhouřit oči nad přítomností erotiky na internetu“. Právě tvář Lema coby autora, který byl slovy Václava Buriana „přesvědčen o potřebě pevného etického řádu“, ukazuje kniha Sex wars, jejímž důležitým poselstvím je například to, že „stát potřebujeme a jeho zánik je utopie, zakořeněná v pohádce o lidech, kteří jsou od přirozenosti dobří“. Lem vysvětluje, že byl vždy současně vizionář i konzervativec („určité věci předvídám, ale nepřeji si je“) a svazek Sex wars názorně dokládá, že ke stáru se stále výrazněji přikláněl ke druhé z obou poloh. V tom žádné elitářství nespatřuji – Lem prostě začal realističtěji počítat s tím, čeho je lidská povaha schopná.
Pokud do své Summy nevložil kapitolu o temné budoucnosti skvělých technologií, pak prý proto, že tato práce měla především odpovědět na otázku, jaký prospěch bude mít lidstvo z dosaženého pokroku. Lem v Sex wars přiznává, že byl příliš optimistický, a s nadsázkou můžeme říct, že jeho zklamání z internetové záplavy erotikou je dáno právě jeho přepjatým očekáváním a tím, že v mládí nebyl dostatečně konzervativní.

Divný pán s oteklým okem
Po pádu komunismu Lem postupně přestával psát fikci a zaměřoval se na eseje. Podle některých vysvětlení už totiž do svých příběhů nemusel před cenzurou šifrovaně skrývat poselství, ale mohl je říkat přímo. Ovšem jak ukazují i Sex wars, rovněž tato část jeho tvorby se vyznačuje specifickou imaginací, danou vyvažováním toho, co Lem nazývá „tvrdostí“ a „měkkostí“ artikulovaného myšlení. I zde najdeme provokativní tvrzení typu „člověk vznikl proto, že vesmír je prostorem katastrof“.
Lemovo tělo je sice již mrtvé, ale naše mysli mohou stále podněcovat jeho texty. Třeba ten, v němž referuje o pacientovi s rozštěpenou osobností, kterého pobodaly včely a jemuž oteklo oko, a tak navštěvuje očaře. Ten se zlobí: Proč sem chodíte, když máte oko docela normální? „Mezitím se totiž v dotyčném objevila jiná osobnost a vlivem působení ducha na tělo projevy pobodání zmizely.“

Jan Lukavec