Nedělní svět 25. 6. 2006

[Recenze Máša a Běta]

I v díle Egona Bondyho se najdou texty, které ještě nebyly oficiálně publikovány. Například tyto dvě novely z roku 1978, které Bondy spojil do jedné knihy. V surrealisticky laděném vyprávění se autor vrací do roku 1948, kdy se stupidní proletářka Máša pachtí za každodenními starostmi: „S Mášou se čas rozletěl plnými křídly. IX. sjezd byl pro celý národ velikou školou socialismu. Referáty soudruha Gottwalda a soudruha Slánského daly směrnice pro náš další postup vpřed. Na Slovance je všichni podrobně studovali.“ Druhý text je zasazen do nespecifikovaného času, zřejmě do 18. století, a Alžběta v něm prožívá jakýsi velký depresivní sen: „Jen mrtvolu bylo dobře poznat. Byl to on a postavy ho s námahou nesly – vlekly k jámě zažloutlého nehašeného vápna, do níž ho, s nemalým úsilím ho rozhoupavše, hodily. Jen to mlasklo.“