Obrys-Kmen č. 6, 10. 2. 2016

[Recenze Lázeňské naděje]

Roman Ráž v tvůrčí ráži?

Překvapivě brzy po Lázeňském dobrodružství přichází Roman Ráž s novým a objemným románem Lázeňské naděje (opět Akropolis, Praha 2015, 432 s.), který už svým názvem naznačuje, že je to pokračování ve šťastně rozehraném příběhu z fiktivních jihomoravských Slaňan.

Pokračování je vymezeno roky 1626–1946 a jejím hlavním vypravěčem je zas žena zakladatele lázní, která brzy ovdoví, musí se ještě víc než za života svého autoritativního muže starat o provoz lázní a svoje dospívající děti a pak i jejich děti, a její vyprávění je prostříháno vstupy členů rozrůstající a rozpadající se rodiny.

Ty vstupy jsou stylizovány různě: jako dopisy, deníkové zápisky, záznamy samomluv atd., a pásmo vyprávění v 62 rychle plynoucích kapitolách, rámovaných prologem, v němž protagonistka příběhu resumuje události jednadvaceti let a není „si už moc jistá jejích průběhem“, a epilogem, který tvoří dopis její mladší příbuzné, jež se do klidných Slaňan jako vídeňská Češka (ve svém altruismu vlastně alter ego paní slaňanského domu) uchýlila z rozbouřené Vídně třicátých let, ve Slaňanech prožila i válku a při poválečném návratu domů málem zahynula, když se spolu s nešťastným dezertérem z esesoddílu Hitlerjugend vmísila do tzv. divokého odsunu brněnských Němců.

Je pozoruhodné, jak Ráž dokázal do románu vepsat téměř všecky pamětihodné události a situace od konjunktury dvacátých přes krizi, hrozivé obklíčení, okleštění a rozbití republiky až po její degradaci na protektorát hitlerovské Říše, i pak osvobození a první rok po něm. Pohled na dobu se někdy až příliš, totiž stylisticky shoduje s právě panující publicistickou interpretací první republiky, války a osvobození, doba se promítá do pocitů, názorů a skutků Slaňanů, lidí dobrých i horších, vesměs složitých jako život sám, tu a tam až čítankově vzorně a Ráž neváhá riskovat (právem spoléhaje na to, že za výjimečných situací stává se i nemožné možným a uvěřitelným) podezření, že koketuje s červenou knihovnou: svéhlavička Dominika se před koncem příběhu dovídá, že je dcera prince, totiž slavného otce z české perutě RAF, a román končí happyendem „nejradostnější zprávy“ – o svatbě dvou dobrých mladých lidí, kteří zázračně přežili.

Autor je ovšem zkušený vypravěč a je na čtenáři, aby vytušil, do citů, úvah, sebezpytování kterých postav uložil i nejvlastnější kus sebe sama. Ačkoli jistě jde Otylčina nákaza antisemitismem (jakože Židé „začnou zas tak nestydatě vydělávat“) na vrub prostředí, jímž prošla, a Ráž své stanovisko vtělil spíše do odstavce, který pranýřuje zbabělý alibistický rozvod nesympatického Balcara s židovskou partnerkou, jindy však mluví jejími slovy možná sám: „Já jsem spíš pro ty Němce. (…) Hrůza vzpomenout, co strašného už ti Němci napáchali. Ale přesto k nim mám nejblíž.“ Otylka byla „spíš pro Němce“ ve srovnání s Angličany (před válkou), Ráž je spíš pro ně ve srovnání s Rusy (po osvobození); do fiktivních Slaňan stejně jako do velké části reálné jižní Moravy přišly jako první rumunské oddíly – a Rusové až po nich, podle Lázeňských nadějí vesměs jen odporní opilci, zloději a znásilňovatelé dívek a žen.

Jsem o dva roky starší než Ráž, ve svých dvanácti jsem osvobození zažil v Ježově u Kyjova, i tam nejprve vstoupilo rumunské vojsko a až po něm sovětská armáda, v kraji samé vinné sklepy, kde se z radosti osvobození a konce války společně pilo o závod, ale hrůzy, jaké líčí román ve fiktivních Slaňanech, rozhodně se tam neděly. Že by to bylo tím, že Slaňany jsou až moc fiktivní a román shodně s jednostrannou publicistikou přesnadno generalizuje?

To mu na důvěryhodnosti a trvalejší přesvědčivosti věru nepřidává, stejně jako omyly v reáliích. Když Pepík Marušák píše dopis (proč dopis, ač přece věděl, že nemůže být doručen, proč ne zápisky, které by po válce jeho otci doručili, kdyby zahynul?), zmiňuje se o „Dróce de Guerre“; jistěže, neuměl francouzsky, ale sotva by drôle de guerre (podivnou válku) mohl až tak poplést, dról nemůže znít českému uchu jako dróce. Podobně Kateřina v dojmech z Paříže píše, jak její muž vychvaluje „Avenue des Nativus Unies“, ačkoli jde nepochybně o Avenue des Nations-Unies. Má snad čtenář ty chyby chápat jako záměrná znamení neznalosti obou pisatelů? To by sotva byly v obou kapitolách tak ojedinělé. Jak si však vyložit nenáležité velké „W“ v kapitole Tomíkových úvah z roku 1941, podle kterých „velké W zdobí plakátovací plochy, velké W – Wiktoria – je symbol tohoto léta“? To je hrubka jako Brno; nacisté, jinak přehákliví na samospasitelnou němčinu, své vítězství servírovali latinským slovem s latinským pravopisem „victoria“ a to slovo a velké „V“, také vpředu na lokomotivách, mělo zřejmě přesvědčit porobené i neutrální národy o tom, že „Říše vítězí na všech frontách“ obětavě „pro Evropu“. Není v tom třeba spoléhat na vždy ošidnou paměť – stačí prolistovat fotografické publikace o Protektorátu.

Neopravené lapsy v Lázeňských nadějích nemohu pochopit jinak, než že Roman Ráž v tvůrčím ajfru, který mu umožnil napsat bystře i jiné knihy, a v přání nepromeškat vhodnou situaci na trhu spěchal natolik, že nenašel pozorného lektora, který by ho upozornil na nedopatření, proti nimž není imunní nikdo. Vždyť Ráž až úzkostlivě dbá na maximální hodnověrnost reálií, na nichž buduje své romány. Lázeňské naděje jsou toho dokladem v umístění výcvikového tábora Hitlerjugend, Hitlerovy mládeže, z níž se stavěly poslední oddíly SS, do lázní Slaňany. Takový výcvikový tábor přece fungoval od ledna 1945 v lázních Luhačovice na Moravě. Luhačovice sice nebyly modelem Slaňan, založených až na začátku dvacátého století, ale jak se lze přesvědčit z knih Güntera Luckse a Haralda Stutte Byl jsem Hitlerův poslední rekrut (2010, česky 2011) a Hitlerova dětská armáda (2014, česky 2015), kvartýmajstři výcvikového tábora SS ubytovali Hitlerovu mládež po luhačovických vilách podobně jako Ráž ve Slaňanech, takže mezi nebohým Rolfem, který krom SS a zbytku lidskosti v srdci už nikoho nemá, a Dominikou, jíž se Rolf líbí, když ho při ranní rozcvičce nahoře bez pozoruje z okna (ale nikoli, když pochoduje pod okny v útvaru a stejnokroji HJ), a kterou a její rodinu Rolf zachránil, když jako velitel hlídky je načapá v noci s taškami proviantu a horlivého českého kolaboranta, člena hlídky, uzemní, že „zná ty lidi“, v románových Lázeňských nadějích vzplane velká láska a dělají si naděje, jak si zařídí život, až skončí hnusná válka. Proč ne, ačkoli Lucks a Stutte o žádném takovém sblížení Hitlerových dorostenců s českými dívkami nevědí. Zatímco v Lázeňských nadějích nepodlehla kouzlu německých chlapců Dominika sama.

V Lázeňských nadějích je množství průhledných známek, že dojde na třetí „lázeňský“ román, postavy názorově a postavením ve společnosti jsou už v druhém románě rozestaveny velmi pestře, takže si snad lze dělat naději, že po nepokrytě tendenčním Nástupu a Bitvě a po ještě tendenčnějších různých Antinástupech napíše Ráž román prostý svůdného černobílého vidění. Může se m to podařit, pokud nezapomene na to, že humanistické hodnoty nemá nikdo propachtovány, a román také neuspěchá.

Milan Blahynka, Obrys-Kmen č. 6, 10. 2. 2016

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole